První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

3. března 2006, Jana Petrželková

Lidi, já se dneska poměl! Panička krájela masíčko, kuřecí prsíčka a já jsem chytře počkal, protože mi bylo jasný, že nám panička dá a věčně nenajedený Čára na nic nečekal a pustil se mezitím do konzervy a když pak došlo na to masíčko, tak už nemohl a Mašinka toho sní málo a tak jsem toho měl tóóólik! Mńam mńam

Teda abych nezapomněl – já se jmenuju Matěj , dál Evropský a jsem kocour. Panička říkala, abych něco napsal na stránku, že nemá čas a tak to zkusím. Takto jsem náramný fešák a elegán – nohy mám štíhlounké jak gazela a celé tělíčko mám taky štíhlounké a propracované a kožíšek mám hodně světlý, šedostříbrný, místy úplně bílý – panička jednou říkala, že jsem jako sibiřský, ale co tím myslela moc nevím, asi že jsem statečný jako tygr sibiřský, to je můj bratranec – no a ocásek mám pruhovaný a krásně ho nosím nahoru vztyčený jak se patří. Taky s ním ale umím švihat, to byste koukali, jak rychle si sjednám pořádek, jen tím ocáskem zahrozím! Čára i Mašinka poslechnou na to šup a tak je to správné, tak to má být, protože já jsem sice nejmladší, ale služebně jsem tady nejstarší kocour a tak jsem jasně velitel. A na zádech mám černý pruh a ten se když jdu krásně vlní jako užovka. Užovku jsem jednou viděl ještě když jsem byl malé kotě, byla u nás na chatě v trávě a já jsem si s ní chtěl hrát a tak jsem jí ani nezadávil ani neroztrhal a nesežral, i když jsem měl chuť. Jenže ona si hrát nechtěla a utekla a panička mě pak moc chválila a od té doby vím, že se užovky nežerou. A taky proč bych chytal užovky, že jo, když je tam na té chatě spousta myší. Oni to snad ani myši nejsou, jen rejsci, jenže ti jsou ještě menší než myši a o to je těžší je chytit! Chytit velkou tlustou nepohyblivou myš, to umí každá hloupá kočka, ale na to chytit rejska co lítá jak blesk už musí být jeden opravdu šikovný kocour a to já jsem. Tak chytám rejsky a nosím je paničce do chaty, jenže ona je nějaká divná a vždycky křičí "jéžišmarjá, už mi sem zase to zvíře nosí fujtably“ a to vám řeknu, to se mě teda dotýká, protože za prvé jaké tozvíře, já jsem kocour Matěj a za druhé jaké fujtajbly, když to jsou takové báječné a chutné myši, že jo. Jakoby vůbec neměla pojem z toho, že jsem shánčlivý kocour a pro rodinu a starám se o potravu pro všechny a že vůbec nejsem lakomý, i když bych si ty myši mohl zblajznout klidně v kůlně sám. A tak už teď ty moje úlovky nenosím rovnou do kuchyně na stůl, ale rovnám je na verandu, obzvlášť potom, co jsem jednou přinesl myš, která ještě nebyla tak úplně zakousnutá a ona pak běhala po chatě sem tam a panička prováděla nějaké podivné zaklínání s šílenejma kletbama a hrozivým tancem s koštětem. Tomu jsem teda fakt nerozuměl. Jenže řekněte sami, copak já za to můžu, že si neumí sama zakousnout pitomou myš?! To přece umí každé malé kotě hned jak začne běhat a máma mu to jednou ukáže. A vůbec , kdoví jak to s těma myšma je, najednou z té verandy zmizí když se nedívám, znáte to, kdoví po čem je panička tak vypasená.
Já už se na mámu moc nepamatuju, už to je dlouho co jsem jí viděl naposledy, protože už jsem taky vlastně starej ostřílenej kocour – teď v březnu mi bude už rok a půl a mám toho za sebou, jéje. Ale vím, že máma byla moc hodná a hnědá a nás koťat bylo moc – víc než mám tlapek i s ocáskem dohromady a někerý jsme byli mourovatý jako já a ti druhý zas byli nádherně zrzaví. Lítali jsme po dvoře a hráli si na honěnou a schovávanou a pak jednou přijela moje panička a začala nás honit, jenže my kočky umíme líp utíkat a taky všude vlezem, zatím co ona nevleze skoro nikam, tak pak na nás šla přes žaludky. A pak si nás začala prohlížet a vybírat si z nás a já jsem byl ze všech koťat nejmenší, protože jsem měl u mámy v bříšku nejmíň místa a tak jsem nejmíň narost, ale bránil jsem se ne jako lev, ale jako dva lvi a strašlivě jsem paničku pokousal a podrápal – to byste žasli jak jsem byl statečný! A panička se smála a odvezla si právě mě a od té doby jsme spolu a je to prima, protože je docela hodná, i když má ošklivý zvyk – často nám přeruší hru v nejlepším a to teda fakt nechápu proč to dělá a co z toho má. Říká přitom, že z nás půjde do cvokhausu a že je nemocná a nemá tohle zapotřebí a pak jde a lehne si do postele, že prý tu hrůzu raději zaspí…a to jsem teda nikde jinde než u nás neslyšel, že by se posteli říkalo cvokhaus. No tak my chvíli počkáme a pak se zas pustíme do řádění.
A to my znamená mě, Matěje, a pak kocoura Čáru a kočku Mašinku. Čára k nám přišel když já jsem zrovna nebyl delší dobu doma – no to ale byla historka, prý vám o ní psala už panička – a to mi teda hodně vadilo.No považte, kocour si na chvíli odskočí a když se vrátí, tak je tam jinej, náhradní. To se přece nedělá, že jo, není to vůbec slušné. A tenhle náhradní kocour, teda jako Čára, byl navíc ještě tak hloupý, že ani nepoznal, že už tam bydlím já a klidně se tam choval jako jediný kocour a rezident. Tak jsem mu to musel vysvětlit, někdy i ručně, protože to jsem teda z toho byl vzteklý, to vám povím, jenže když ten Čára si pletl pojmy a dojmy. A taky jsem byl hodně naštvaný na paničku, a vůbec jsem s ní pak nemluvil, protože kdo jiný ho k nám přinesl než ona, to je jasný. Na druhou stranu zas musím ale přiznat, že on ten Čára není až tak úplně špatný a že to bylo hned jiný, když jsme byli dva. Hned bylo s kým se honit a s kým se rvát a s kým se kočkovat a tak.

Jenom jsem si musel dávat ohromný pozor na baštu, protože Čára je hrozný jedlík a sežere všechno a hned a nikomu nic nenechá. Taky se mu to vymstilo, je teď z něj kocour tlustoprd a panička jen heká když ho má zvednout, zatímco já jsem pořád tak štíhlý a vypadám mladší a fit – ale to už jsem vlastně říkal. Jo a ještě mě na Čárovi štve, že se strašně snaží vlichotit paničce a furt za ní chodí a leze jí do postele a na psací stůl a olizuje jí a to bych měl přece všechno dělat já, když jsem tady ten hlavní kocour, no ne?

Tak teda dělám že mě to nezajímá, ale vidím všechno. Jinak je Čára fajn, vůbec nikdy se nezlobí a nic ho neurazí a je svolnej ke každý srandě a je to dobrej kamarád, i když teda já jsem chytřejší než on.
Máša k nám přišla vloni a to jsem teda taky nijak nadšenej nebyl, navíc ona k nám přitáhla i ty svoje děti, takže bylo po klidu. Byli to nevycválaní spratci, na kterých bylo vidět, že nežijí v úplný rodině a že jim chybí tvrdá kocouří pracka a tak zas ta výchova zbyla na mě, ještě že tomu rozumím. Tak jsem holt ty koťata vychovával jako moje vlastní a měl jsem s tím spoustu práce a starostí a byl jsem na ně pěkně přísnej a napomínal jsem je. Vůbec jsem nebyl jako Čára, kterej si s nima pořád jen hrál a vůbec se choval nezodpovědně, skoro jako by sám byl taky kotě, hrůza. A Mašinka byla chudák celá zdrchaná a unavená a chrastily na ní žebra a tak zpočátku pořád jen spala a jedla a nebylo s ní vůbec nic. Já jsem Mašinku znal ještě z léta, někdy bývala se mnou na chatě a to s ní bývala větší legrace. No ona se pak naštěstí dospala a taky koťata už mezitím byla pryč a tak to bylo zase lepší.

Jenže lepší! To se snadno řekne, ale já teď mám starost za nás za všechny tři a to už je nějakýho starání se aby bylo všechno v richtiku, když teda jsem ten velící kocour, že jo. Někdy je musím i pořádně seprat aby bylo po mým a to není tak jednoduchý. Panička teda říká, že se někdy vytahuju, ale tomu moc nerozumím. Jasně že se vytahuju když potřebuju někam dosáhnout, to ona ale dělá taky!
A stejně je to príma když je nás víc. Blbneme a lítáme a pereme se a udělali jsem si překážkovou dráhu: ze stolu na polici, z police na skříň, ze skříně na knihovnu a pak zpátky na skříň a na okno a pak zas do jiného pokoje a běháme jeden za druhým rychlostí blesku, teda dokud nám někdo nezavře dveře, to pak máme po ptákách a musíme se teda prát nebo na sebe číhat a tak. Taky máme klidný zábavy. Čára třeba rád staví s paničkou komínky z kočičích konzerv a pak je packou shazuje a je šťastný jak blecha. A já zas miluju všechny tašky a pytlíky a krabice a musím je hned prozkoumat a prolézt a pak si v nich udělat boudičku a to jsem zase šťastný jak blecha já a vůbec mi nevadí, že ty tašky nebo krabice nejsou prázdné. Aspoň to ohlídám, že jo. Jsem pak jako strážce pokladu a třeba tak uhlídám všechny nákupy které panička domů přinese. Vlezu si hned do té tašky s proviantem a hlídám, aby to Čára nesežral. Tak.

A tuhle byl zvláštní den. Panička mi hned ráno třásla tlapkou a říkala, že prý mám svátek. Asi jsem ho měl jen já, protože ani Čárovi ani Mašince tlapkou netřásla. Já jsem se pak ptal Lukáše co to znamená a on říkal, že každý z nás má jednou za rok narozeniny a jednou za rok svátek a to pak že dostane nějaký dárek a taky dort. Já jsem si to představoval asi jako vánoce, jenže nikdo žádný stromeček nechystal, ani se nedělala výzdoba, tak jsem si to asi myslel špatně. Jenže když řekl Lukáš dárek a dort, tak jsem se na to těšil a chodil jsem za paničkou a mňoukal o to. Odbývala mě, že prý až večer. Jak až večer, když mám sváteček celý den???!!! Tak jsem za ní chodil tak dlouho, až mě nazvala starým otravou, což mě teda trochu urazilo. Jaký starý a jaký otrava, když mi dort a dárek náleží, no ne? Ale aspoň ten dort začala konečně dělat. Lidi, ten se povedl! Byl z plátků sýra a šunky a kuřecího syrového masíčka a kočičí paštičky a z taveného sýra byly nahoře udělané takové bobky a v těch bobcích byly zas kočičí bonbony a ještě tam byly kousky oliv, ty já moc rád, vypadalo to mňam a také to pak mňam bylo! Chodili jsem kolem toho všichni tři jak u vytržení a poposedávali na lince už když to panička dělala a já jsem musel Čáru kousnout do nohy, protože to zase chtěl žrát už předem, ačkoliv to bylo pro mě. A panička se pak smála, že si neumím ten dort rozkrojit. Já bych uměl, jenže ona nemá nůž pro kočky, má jen kočičí vidličku a ještě jen jednu, tak ať nic takového neříká. Tak potom ten dort rozkrájela ona a já jsem si nechal půlku jako oslavenec a po čtvrtce jsem dal Čárovi a Mašince, protože opravdu nejsem lakomý, ale to už jsem vlastně taky říkal. A tak jsem se napucnul, že už jsem ani potom nechtěl večeři. A dárek mi dali krásně zabalený, jenže na té mašličce bylo moc uzlů a na to my kocouři nemáme tlapičky, tak jsem se pak do toho dárku prokousal a byl tam nový balónek a to jsem moc rád, protože ten starý už zas nemůžeme najít. Svátky jsou prima, mám je rád.
Matěj u okna

A taky je prima sedat na okně a koukat ven a bojovat o škrabadlo a kočičí strom, který dneska přivezli z opravy a který nám moc chyběl a je bezvadné sedět na stole a tlapičkou shazovat na zem hezky pomaloučku jeden předmět za druhým a koukat co to dělá s lidma a závodit kdo bude dříve v předsíni když někdo zazvoní nebo přijde panička domů…je toho ještě moc co bych vám chtěl říct, jenže teď už jsem moc unavený, tak dobrou noc.
Matěj Kocour Evropský vlastní packou

Zpět