První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

1. listopadu 2016, Jarka Svobodová

Chodba v našem dvoupatrovém domě (realitní kanceláře kvůli zisku teď i přízemí počítají za patro, takže ve finále by byl třípatrový) už léta potřebuje vymalovat. Sice někdy před třemi lety jsem to řekla mužovi, ale ten se prošel domem odshora dolů a pak ležérně pravil:“To je ještě dobrý.“
Manžel mé dcery se tomu moc smál, protože to byl přesný pohled jeho tchána na jakoukoliv práci, kterou by bylo třeba vykonat. A to dokonce i v případě, že to nemusí udělat on. Ale holt by ho řemeslník svou činností rušil z klidu, či dokonce ze spánku, prostě z jeho ustálených pořádků.
Tak jsem vzala štětec a bílou barvu schovanou v komoře po posledním malování, a jala jsem se fleky na chodbě trochu zamalovávat..
Výsledek mě nepotěšil. Chodba díky jinému odstínu bílé barvy (a to jsem si říkala, že čistě bílá barva nemůže mít odstíny!) působila jako nepovedený dalmatin. Leč něco zlýho pro něco dobrýho, jak říkala moje babička.
„Mámo, tys tu chodbu tou opravou tak dorazila, že táta prý už není proti tomu pozvat nějakého malíře,“ děl syn Roman při návštěvě svých rodičů.
Pomocí známých jsem tudíž sehnala schopného odborníka. Kupodivu docela mladého. Vrhl se do práce už ráno po sedmé a mě také zaúkoloval. Měla jsem před ním po schodech stlát noviny, aby se co nejméně nadělalo.

Zatímco jsem odshora vykládala schodiště hromadou novin, najednou slyším o patro níž, kde si malíř míchal barvu:“Do pr…!“ A bylo to pěkně jadrné zařvání. To je drsný malíř, napadlo mě, a vypadal tak sympaticky…
Jenže to už mě chudák malíř přivolával dolů. A co nevidím! Pes Bello, kterého jsem uložila na postel v ložnici, aby nepřekážel a který normálně k cizím lidem nechodí a tváří se apaticky, neboť už mu táhne na šestnáctý rok, zřejmě pocítil k malíři sympatie. A toužil mu je projevit. Tudíž čile seskočil z postele a na chodbě se jal očichávat jeho barvy. Přitom se mu povedlo šlápnout do malířova kyblíku. Byl až po okraj naplněný právě rozmíchanou bílou barvou. Bello si tam pořádně namočil packu a přistižen malířem, jal se prchat po celém bytě. Povedlu se mu krásně označit cestu, kudy ho malíř honil, velkými bílými fleky. Chudák malíř si musel při té honičce sundat své brýle na blízko. V tom kalupu je narychlo uložil na skříň, kde je poté večer zapomněl.
Belláka jsem časem ulovila.Umyla jsem mu packu v koupelně – hned tam bylo „vymalováno“ bílou barvou všechno, a zavřela ho do ložnice, což jsem měla udělat už na začátku. Pak jsem pěknou chvíli drhla cestičku v bytě všemi možnými ručníky a hadry. Bohužel byla barva kvalitní a držela jak židovská víra.
To nám to pěkně začíná, myslela jsem si nešťastně, když jsem se vrátila ke své práci pokrývače schodů novinami. Leč malíř již nikým nerušen, pracoval, jen se z něj kouřilo. Občas jsem ho vyrušila já na svačinku, dokonce pak jsem mu uspořádala oběd na naší zahradě. A nastojte! Manžel, který ještě nikdy za těch už bohužel jednačtyřicet let, co jsme spolu, nechválil žádného řemeslníka ani dělníka, kterého jsem k nám přivedla, aby tu provedl nějakou práci, naopak, vždycky mi vyčítal, kde jsem zase k němu přišla, byl nadšený. Poté, co se vzbudil a překonal svou ranní nevrlost, se zájmem sledoval, jak to jde malíři od ruky. Dokonce ho pak při obědě na zahradě chválil a nabízel mu houby v octě a své bazénové služby. Malíř totiž prý bude ve svém domově zakládat bazén. A manžel je až na lenost velice šikovný, a zkušenosti s bazénem má mnohaleté. Však už máme na zahradě třetí bazén. Idylka pokračovala i odpoledne. „Nebude Vám vadit, když skončím už dnes večer?“ zeptal se malíř, a já málem sletěla ze schodů. Za těch víc jak čtyřicet let byla totiž chodba malována celkem třikrát, jednou mým dědečkem malířem, po druhé cizím malířem, který byl již víc jak sedmdesátiletý, ale velice zdatný, a po třetí mým mužem. Ve všech třech případech to trvalo (i s menším škrábáním na některých postižených místech) dva dny. Dokonce jsem při svém posledním hledání malíře od dcery získala kontakt na dva mladé Bulhary. Ti nabízeli své služby za dvanáct tisíc na čtyři dny práce ve dvou lidech. Striktně jsem je odmítla a vynadala dceři, koho mi to proboha dohodila. Takovéhle řemeslníky vskutku nemusíme dovážet ze spřátelených zemí.
„To víte, že ne, budu ráda…
Já si myslím, aspoň si to zítra v klidu uklidíte.“ A chudák dočista propocený malíř dál trhal rekordy.
Nevěřící Tomáš manžel nakonec prošel chodbu a nenašel nic závažného. Malíř jen vysvětlil, že nelze nerovnost zdí vyčistit, to by musel udělat před ním zedník, neboť jen na jedné z mnoha stěn je prý takových drobných nerovností povícero.
Ale to byly samé maličkosti. Jen bylo horší, že pes Bello občas potřeboval vyvenčit na zahradě, a tak jsem musela nést skoro dvacetikilového psa z prvního patra přes klouzající a zmítající se noviny. Bylo to docela příšerné žonglování, ale i to dopadlo dobře. Uražený Bello jinak už malíře neotravoval, zvlášť když od něj a od nás dostal šťavnaté kousky z oběda. Jen ty skvrny na koberci a na linoleu jsem dostávala pryč nejméně týden. Opravdu kvalitní barva!

A nakonec dodám historku známých pejskařů. Nejen můj Bello totiž bere v poslední době kočky jako nepříjemné šéfky, kterým jde rozumný pes z cesty. Ale známí si pořídili – jsou to dvě rodiny v jednom rodinném domku – každý velkého psa z útulku. Fenku bernského salašnického psa, která má nedobré vzpomínky na minulého majitele, a tak se bojí všeho, a krásného modrookého malamuta, který se bojí všeho a všech, protože jeho minulý majitel byl surovec a kdoví co ještě.. A tito dva pejskové si v tom domě hodných lidí moc lebedí. Mají však jeden veliký problém. Jsou tu taky dvě kočky. Ta jedna, prý už devatenáctiletá, je děsně otrávená, že na stará kolena tu zase má další psí obludy, ta druhá je ignoruje. Jenže ta starší se naštvala, a kdykoliv po schodech nebo někde v domě prochází jedna z těch podle ní psích vetřelců, milá kočka na ně vyletí, vyprskne a nafackuje jim.
Takže známý s malamutem mi říkal, že jeho Body jde kolem kočky pouze v doprovodu svého pána. A tak dlouho tahá pána za nohu, až pán vezme psa a projde s ním kolem krajně nebezpečné devatenáctileté kočičí šelmy..
Jo, už jsem slyšela o psích psycholozích i psychiatrech. Kde jinde s tím začali než v Americe, že…

Zpět