Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Začaly se nám ztrácet věci
10. dubna 2016, Nicole Wowesná – Trhlínová
Začaly se nám ztrácet věci. Různých tvarů, barev i vůní, ale vždycky ty, které člověk potřebuje okamžitě teď hned! Nejdřív jsem obviňovala sama sebe, že už jsem do své hlavy navrstvila kromě stále se kupících pracovních úkolů i spoustu dalších podobných pitomostí a prostě už nemám mozkovou kapacitu na to, abych si uvědomila, kde mi to či ono upadlo doma od ruky. Potom jsem začala obviňovat svého muže. Nu, je o deset let starší než já, už má nárok…ehm… tak trochu zapomínat. Koneckonců, hádka o to, že nechává už měsíc neustále rozsvíceno na našem krásném novém zrekonstruovaném záchodě se závěsnou toaletou, málem skončila rozvodem. Zkuste si vyčíslit ty náklady na energii! Když jsem na podpis rozvodových papírů potřebovala pero, pro které jsem se musela plahočit přes celou chodbu, uviděla jsem to! Nebo spíš ho! Kocour! Sedl si pod vypínač, upřeně ho deset vteřin probodával zrakem, vyskočil, rozsvítil a zmizel jak pára nad hrncem! Hajzlík jeden vypočítává! Věřili byste tomu? Manželská krize zažehnána. Vždycky říkám, že je hlavně důležité mít na koho svalit v případě neúspěchu vinu. My už doma vítěze máme.
 |
 |
 |
Jakoby nestačilo, že se narve do kuchyňského dřezu a postupně tahá ven houbičku, hadřík, ba i sítko na odpad! Poté, co jsme zakoupili nové, jsme to staré našli na balkóně. Jako by nestačilo, že má teleskopickou přední pracku a když nikdo není doma, vrazí ji pod dveře do koupelny a šátrá tak daleko, až zahákne svůj přerostlý dráp za krásný červený kobereček s kytkou a vytáhne ho až na chodbu. Člověk nikdy neví, kde co po svém příhodu domů najde a tak jsme si s mužem zvykli se dívat neustále dolů pod nohy jako ti harájící krišnové zametající si pod chodidly zem, aby nešlápli na brouka. To kocour na něj nejen šlápne, ale ještě ho i sežere.
Dnes v půl páté slyším hrabošení v obýváku. Byly doby, kdy bych bývala vylítla jak střelená a jala se mateřsky seskupovat všechny kočky, jestli jsou v pořádku a něco na ně nespadlo z poličky nebo šuplíku. Dnes vím, že na ně určitě něco spadlo, jelikož tomu samy významně prackou či celým tělem pomohly a vím, že jsou rozhodně v pořádku. Moje úvahy se tedy ubírají směrem ke konkretizaci daného objektu a zvažováním zdali je ta věc pro mne tak důležitá, abych své ubohé tělo vlekla z ložnice do ohniska kočičí zábavy a sebrala jim ji, než ji rozloží na atomy. Zvítězil spánek. Po budíčku a tradiční ranní hře na honěnou kolem postele, která mě spolehlivě probere a nasere (pardón za to slovo, ale je to tak!) procházím obývák a chodbu hledajíce zmíněný objekt. Hm, v poličkách nic nechybí, na zemi se kromě chuchvalců kočičích chlupů různých barev, z nichž bych upletla svetr pro celou Afriku, válí odpovídající množství hraček a zapáchající pytlík s kozlíkem lékařským. Jinak nic. O půl hodiny později objevuji zcela náhodou mou superdrahou oblíbenou vanilkovou pomádu na rty značky Hurraw, jež jsem v předvečer uložila do zásuvky psacího stolu, pohozenou na podlaze v komoře na zcela opačné straně domu. Kdo z nich ji vynesl v zubech, okousal, poslintal a pak ji zuboženou mrskl na podlahu, netuším. Hřímám na celý barák, ať si mě nepřejí, ale všichni víme, že je to jenom takové divadlo, kterým se uměle přesvědčuji, že mi ještě zbyly poslední kousky autority. Kočky se mi jako obvykle vysmějí a pláchnou na balkón lovit pavouky. Odcházím do práce a hrozím se, co zas večer nenajdu na svém místě. Co když jednou odnesou třeba manžela nebo celý barák?!
minulý příběh