Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Poněkud delší kaččičí historie 2
27. března 2016, Dan a Hanka Zelinkovi
Ty předchozí události s Kačkou souvisí – jezdíme teď na chalupu se strachem, jak na tom bude Čenda, až (a jestli vůbec) se ukáže. (Čenda je totiž místní polodivous kterého jsme jako kotě „odkojili“ spolu s jeho šesti sourozenci a ze kterých zůstal poslední – viz můj příběh o Bezocasé a Šilhavé – do Prahy s námi nejezdí, trvalo mu pár let, než z úplného divouse postoupil na polodivouse – u kamen dnes rád poleží, ale do místnosti vstoupil po několikaměsíčním tréninku s otevřenými dveřmi a zavřít za ním jsme mohli až po letech, jinak by se býval v uzavřeném prostoru zbláznil...)A tak jsme onehdá, co byly ty velké mrazy a všude sníh, při příjezdu do vesnice na louce v dálce spatřili ležet cosi...lekli jsme se, že je to Čenda, chodívá totiž na tu louku na myši. Ale při delším ohledání jsme zjistili, že tam sedí divoká kachna...“aha, kachna“, řekli jsme a oddechli si, že to není kočka. Co tam ta kachna asi na sněhu dělá, o tom jsme nepřemýšleli, věnovali jsme se práci v chalupě, především topení – bylo mínus deset – Čenda ve zdraví dorazil a zalehl ke kamnům, venku zářilo slunce a tak nás to vytáhlo na procházku kolem vsi, že půjdeme sledovat stopy ve sněhu. A zjistili jsme, že tam ta kachna pořád sedí – už přes čtyři hodiny...tak jsme to šli okouknout zblízka a ejhle, ukázalo se, že je kačka poraněná – kolem plno psích nebo snad liščích stop a pod kačkou krev...takže poplach! Zvíře v nouzi! A mazali jsme domů pro krabici se senem, kačku chytili – nebyl to problém, byl zesláblá – a odnesli do chalupy. Seděla tiše jak pěna, nijak nebláznila, tak jsme si řekli, že uvidíme do rána, jestli neuhyne, budeme řešit, co s ní. Dostali jsme několik nabídek od sousedů, že jestli chceme, tak že kačce zakroutěj krkem – no, raději bez komentáře – oni tady lidi moc nechápou,
proč jsme třeba při stavbě základů z hlíny vyhazovali žížaly, než přijel mix s betonem – to tady prostě nevysvětlíte...Pod Kačku jsem do bedny dala na seno ještě vrstvu papírových ubrousků, abychom viděli, jak moc jí teče krev, zároveň se tak pohodlně čistil trus (ehm, kachny tedy opravdu moc libě nevoní...). Do rána Kačka vydržela, tak jsem uvařila vajíčko, nastrouhala a smíchala s vločkami, do druhé misky vodu a nabídli jsme jí snídani – nejdřív se tvářila nesměle, ale za chvilku už čvachtala zobákem v misce a hodně pila, i pár drobečků
 |
 |
 |
Že jsme nechtěli spoléhat na „dobrotivost“ místních sousedů je určitě pochopitelné s předchozích řádků. A tak jsme se obrátili s prosbou o pomoc na profíky – už jednou jsme do záchranné stanice ve Voticích vezli mládě hohola severního, na kterého matka nepočkala při překonávání jezu a odplula s ostatními káčaty do dáli...zmatené káče jsme tenkrát chytili a Dan se pokoušel matku dohonit – běžel za ní korytem řeky, ale zkuste dohonit kachnu a ještě k tomu s mladými – prostě zmizeli...a tak malý hohol (mimochodem kachna na našem území hnízdící jen vzácně) skončil v záchranné stanici, kde se zrovna začínala líhnout mláďata kachny divoké a tak ho úspěšně přidali k nim, což bylo pro něj nesmírně důležité, protože jinak by hrozilo nebezpečí, že příliš přilne k lidem a nebude schopen se bezpečně vrátit do přírody...
Měli jsme s votickými záchranáři dobré zkušenosti, byli tehdy velice milí a vstřícní. A tak jsme i tentokrát zvolili tuhle stanici, i když po reakcích sousedů jsem měla tak trochu sevřené hrdlo, když jsem se do telefonu zeptala, jestli by mohli přijmout zraněnou kachnu divokou (hlavou mi běželo to domorodci omílané „vždyť je to jen kachna“). Ale moc milá slečna na druhé straně telefonu mi úplně vyrazila dech, když se zeptala, kam si pro ní mají přijet...a to je vám hned líp u srdíčka, když zjistíte, že jsou i další lidé, kterým záleží na každé živé bytosti, třeba i na „obyčejné“ kachně...
A tak u nás Kačka moc dlouho nepobyla, cestou do Prahy jsme jí vysadili ve Voticích, kde si jí převzal moc milý mladík a ujistil nás, že Kačka rozhodně neskončí na pekáči, ale naopak jí ráno prohlédne a případně ošetří veterinář. A prý se máme přijet podívat, jak se jí daří...A tak když teď projíždíme kolem Votic, voláme z auta: „Ahoj kachnóóó!!!“ A díky za všechny dobré lidi, kteří pomáhají zvířatům!
P.S.
Proč tu Kačku nechala ta liška na louce, to nám navždy zůstane záhadou – tedy, byla-li to opravdu liška a ne jen něčí neposlušný pes...
Poněkud delší kaččičí historie 1 díl