Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Poněkud delší kaččičí historie 1
12. března 2016, Dan a Hanka Zelinkovi
Dobrý den, milá Alice,
posílám Vám příběh o tom, jak k nám přišla na chvilku pobejt Kačka...budu ráda, když ho uveřejníte na „kočičích stránkách“, jestli to uznáte za vhodné a pokud ano, tak bych byla moc ráda, kdyby tam určitě zůstala ta závěrečná část o votické záchranné stanici – abychom jim udělali alespoň trošku reklamu...
Je to poněkud delší historie, jak už to u mých příběhů bývá...Před pár týdny jsme u nás ve vsi prožili ošklivé příhody s kočkami – to když jsme po příjezdu marně několik dní volali a vyhlíželi Čendu, který jindy přibíhal hned poté, co jsme bouchli dveřmi u auta...Když se po třech dnech uráčil dostavit, v návalu radosti nad setkáním jsme si v první chvíli nevšimli, že s ním není něco v pořádku. Pak jsme uviděli, že se nějak divně potácí a má oteklou půlku hlavy...takže radost vystřídalo zděšení a mazali jsme na veterinu. Čendovi se tedy moc nechtělo – v životě nebyl v přepravce, natož v autě, ale bylo mu asi natolik zle, že nakonec rezignoval a celkem bez problémů se nechal vyšetřit.
Snad zánět slinných žláz či co, v tlamě nic zapíchnutého neměl, ale z ucha mu vytékalo něco, co vypadalo jako asfalt...prý se asi porval a kousance se mu podebraly. Jenže to se nám nezdálo – Čenda je naprosto bezkonfliktní kočka, která neměla problémy ani s tím největším kočičím agresorem, kterého měli před lety sousedi a kterému jsme přezdívali „kočičí pitbul“. Toho jsem se bála i já, přestože jako koťátko jsem ho měla moc ráda a dobře jsme spolu vycházeli – ten kocour pak v dospělosti útočil úplně na všechno,včetně našich koček-holek! a to do krve...když jsem se ho pokoušela ze zahrady vyprovodit s kýblem ledové vody, nechal se klidně zmáčet a vzápětí se s vrčením postavil i proti mně. Pak už jsem si brala na obranu smeták, abych ho měla na distanc...za svou agresivní povahu však zaplatil životem – umřel mlád na následky neustálých rvaček...
Ale zpět k Čendovi – druhý den mi volala vyděšená sousedka, že se jejich kocour vrátil z flámu s hlavou od asfaltu – tak to prý vypadalo a v první chvíli mysleli, že do něčeho spadl. Jenže když se podívali zblízka, zjistili, že kocour nemá oko a že ten „asfalt“ je sražená krev. Tak i oni jeli hned ke stejnému veterináři jako my a verdikt zněl: tu kočku někdo střelil vzduchovkou.
Jakmile to dořekla, šla jsem prohlédnout našeho Čendu – ten „asfalt“ mi byl povědomý. Prohlížela jsem ho s brejlema a čelovkou kousek po kousku a našla jsem – bohužel – to víte, že měl za uchem díru od broku. Nebylo vidět, jestli je brok skrz nebo vypadl – nechtěla jsem ho trápit a vrtat se v tom a k veterináři jsem ho taky už brát nechtěla, po antibiotikách (která jsme pak píchali doma) se mu viditelně ulevilo a i když s potížemi,
začal zase žrát, což předtím nemohl, přestože by býval chtěl, ale bolestí nemohl otevírat tlamu...zkrátka nechtěla jsem ho stresovat další cestou na veterinu, je to polodivous (spíš tedy tříčtvrteční:-). Jen jsem tu ránu detailně nafotila a doktorovi ukázala. Řekl, že je to jasná střelná rána a že po těch kočkách střílí někdo, kdo to umí a ví, kam zasáhnout, aby je zabil... Asi si dovedete představit ten pocit – zlost a vztek a nenávist a zároveň hrozný strach a bezmoc...pátráte v paměti, kdo by to asi tak mohl dělat a najednou vám připadá podezřelý každý soused a dokonce i kamarád, o kterém by vás to předtím nikdy nenapadlo...teď, když to píšu, leží Čenda u kamen a Valda s Karlem na posteli, tak jsem v pohodě, ale jakmile jdou ven, klid je ten tam a co chvíli vyhlížím, jestli už jdou zpátky. Teď je zima, tak moc dlouho necourají, ale na jaře to bude jiné a já asi přijdu o nervy...
První moje reakce byla, že sem Valdu s Karlem přestaneme vozit a tak párkrát zůstali na víkend u mojí mámy, ale je jí už přes osmdesát a vidím, že jí to přece jen zmáhá, především být ve střehu kvůli Valdovi, který je rozený útěkář – naučil se otvírat dveře skákáním na kliku, tak se musí všude zamykat a navíc se mamce plete s jejich mourovatým kocourem, takže čas od času otevře balkón tomu nepravému a to pak máme všichni hoňky, abychom Valdu nasměrovali zpátky do baráku (naštěstí se to zatím vždycky povedlo, jinak by se ztratil, tam to venku nezná...). Taky jsem myslela na elektrický ohradník kolem zahrady (to poté, co se sousedům ztratila další kočka, která do té doby trávila většinu času doma - takže se obáváme, že v jejím případě se střelec asi opravdu trefil...), jenže bylo by to jednak drahé, ale především možná neúčinné, přece jen jsou místa, která nejdou dost dobře technicky vyřešit...a voliéra? To by bylo řešení v případě, že by si kočky zvykaly od malička, ale tyhle jsou zvyklé lítat po vsi, takže by to pro ně bylo opravdové vězení...Takže to necháme osudu. Naše kočky jsou tu velmi šťastné, a tak je o to nechceme připravit, nezbývá než doufat, že nebudou v nesprávný čas na nesprávném místě...To víte, že jsem kolem toho ve vsi udělala rozruch, hledala jsem cesty, jak se takovému zlu bránit – obrátit se na policii, stěžovat si na obci...jenže nemáme nejmenší potuchu, kdo to může dělat a dovedete si představit, že přijde policie do vesnice a bude se dům od domu ptát, jestli tady náhodou někdo nestřílí po kočkách? Mluvila jsem o tom s několika sousedy a některé ty hovory byly „emočně hodně vypjaté“... bohužel jsme po těch rozhovorech došli k přesvědčení, že pouze my a ti sousedi s postřelenou kočkou bereme kočky jako své přátele, pro ostatní vesničany je kočka jen „prostředek“ na chytání myší a nic víc se tu neřeší – nějaké kastrace nebo veterinární ošetření??? Na co, vždyť je to jen kočka...a prý to tak bylo na vesnici odjakživa a mám si na to zvyknout, když tady chci žit...no, tak to se mi tedy opravdu nechce...
Ale abych se konečně dostala k té Kačce – teď mě napadlo, že od kočky je to jen malý kousek ke kačce :-)
Poněkud delší kaččičí historie 2 díl
Předešlý příběh