Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Po Vánocích jako po výprasku
18. ledna 2016, Jarka Svobodová
Když jsem začala opatřovat už od října dárky pro všechny blízké včetně zvířat, koupila jsem Bellovi pískací míček. Zakutala jsem ho hluboko pod velkou osušku, kterou byly dárky v koutě ložnice přikryty. A milý pejsek si nějak osušku odhrnul, míček tam vyčmuchal a slavnostně si ho odnesl do svého pelechu, kde s ním pískal ostošest. Samozřejmě, že netrvalo dlouho, a nakousl ho. Aspoň měl po pískání. Pak jsem koupila ještě během doby před Vánoci míčky dvakrát za sebou, ale taky je našel. Takže měl smůlu, k Vánocům už nic pískacího nedostal. Muselo mu pod stromečkem stačit, že přišla vnučka Sylva a byla přinesena vnučka Šárka a také vnuk Patrik. Ale ti druzí dva zatím ještě moc nepískali, spíš pobrekávali. Leč Sylva všechno zvládla sama.
Zato dostali oba s Mícou od mé kamarádky po jednom krásném umělém kožíšku s delším chlupem. Nejdřív jsem jeden kožíšek schovala pro sestru, až k nám přijede. Ale stalo se, že kočka chtěla taky ležet na tom nadýchaném teploučkém chlupatém kožíšku. A když jsem jí ho půjčila, Bello se zlobil a kočku z něj vystrkal. Prostě byl jen jeho, tak to správně pochopil. A tak kočka, když pejsek usnul, se usadila na jeho kožíšku, kterým byl přikryt (nějak nastydl), nejlépe psovi na hřbetě. On se vzbudil a užasle zíral, kde se tam vzala. V rámci dobrých zvířecích vztahů v domácnosti jsem musela dojít i pro ten druhý kožíšek. Kočce jsem ho rozprostřela na houpací křeslo (které bývalo moje). Když se schoulila do kožíšku, který byl podobně mourovatý jako ona, špatně byste ji tam hledali. A to šelmám samozřejmě moc vyhovuje. Pozorovat odněkud z výšky a nebýt zpozorovány. Takže každý měl svůj kožíšek a byl klid. A tak to vypadá, že až přijede sestra, ostrouhá kolečka. 
Jenže po Vánocích se ochladilo, pak napadl i sníh, a Bello, jak je jeho zvykem, hurá na zahradu a válet se tam v tom překrásném prašanu. Jak už byl předtím nastydlý, tak to vypadalo, že nastala jeho poslední hodinka. Však je mu už přes patnáct let, a i když je to psí vořech, u nikoho není žádná jistota dlouhého dožití, natož u voříšků. Pes se v krátké době tak zhoršil, že už jen polehával, takže ani přikrývání, a ta nejlahůdkovější strava, jakou měl rád, nepomáhaly. Najednou přestal žrát, a tak jsme museli k veterináři. „Už skoro nepije, nejí vůbec a je tak slabý, že pomalu nemůže na nohy,“ říkala jsem jí. Poslechla si jeho srdce a do zadku mu nacpala teploměr. „Má jen o necelý stupeň víc než psi mají mít. (takže měl 40)“
Diagnóza byla zánět průdušek, naštěstí ne zápal plic. Ten je u dvounožců i čtyřnožců ve vyšším věku často konečná. „Podržte ho, dám mu dvě injekce, jedna je antibiotikum a druhá je proti zahlenění. To není třeba, on je dost tvrdý pes,“ řekla jsem. A byla to pravda. Ani se nehnul, ani necekl. Pak jsem pro něj dostala další antibiotika a prášky na vykašlávání hlenu a byli jsme objednáni na kontrolu. Psa jsme s mužem opět zabalili do teplé deky a každý za jeden cíp odnesli do auta, stejně jako jsme ho nesli z našeho domku z prvního patra. Jako mrtvolu zabalenou v dece. Manžel později říkal, že už si myslel, že je to Kyblíka konec. Říkala jsem si při tom, že jestli sousedé odnaproti koukají za okny, povídají si, že chudák Bello už je nesen na uspávací injekci.
Přijeli jsme domů, psa jsme v dece z auta donesli do kuchyně a tam šetrně položili. Ale než jsem stačila uklidit doklady a sundat si kabát, koukám jako blázen, milý pejsek už vesele na všech čtyřech letěl po schodech dolů na zahradu a tam se proháněl a čmuchal. Zázračné obživnutí! Veterinářka sice říkala, že se mu po těch injekcích uleví, ale tohle vypadalo jako když vstal z mrtvých. 
Měla jsem ohromnou radost, a od té chvíle byl Bello ještě víc opečovávaný. Zvláštní krmě, neustále zábaly, přidání pelíšků, aby proboha nenastydl zespoda!, hlazení a další pozornosti. Není divu, že jelikož si kočky nedokážou od plic odplivnout, když takové prominentní chování ke psovi a diskriminační vůči kočce u páníčka vidí, se aspoň mstí kočičím způsobem. Mícinka přešla do útoku. Ochutnávala z psí misky, a protože dostávala sama do své dost, nacházela jsem od té doby „vrhnuto“ na všech možných místech. Vyloženě jsem tu mrchu mohla stopovat. Pak už to začala i přehánět, a třeba v jednom dni pozvracela rohožku před bytem u všech tří podlaží. Další den jsem zrovna telefonovala v pokoji, když ke mně přišla, sedla si přede mě, podívala se na mě krhavým zrakem, řekla takové divné „Mňaúúúau“ a už blinkla. Praštila jsem s mobilem a jala se honit tu kočičí obludu. Jenže ona prchala po všem přes pokoj, což mělo katastrofální následky. Měla jsem ji holt nechat, aby si ulevila na jednom místě. Takže jsem od té doby dávala psovi misku se žrádlem do ledničky a jí dávala míň žrát. A tu se kočka zčistajasna začala ke mně chovat ještě mazlivěji než dřív. Dokonce když jsem ji hladila, tak nějak zvláštně vrkala v kočičí řeči. A třela se o mě tak, že mě div neporazila. Prostě toužila být stejně opečovávaná jako churavý pes. Bála jsem se, aby nezačala předstírat nějakou chorobu.
Bello se zázračně uzdravoval, už vyžadoval i ranní procházky, i kdyby padaly trakaře. Místo nich opět napadala hromada (asi patnáct centimetrů) sněhu, a hlavně padá dál. Sněhová pohotovost nikde a asi už nikdy nebude, a tak znovu někteří majitelé domů ztratí nervy a jako za starých časů uklízí před svým domem či domkem. Jen psovi zakazuju, aby mi při tom pomáhal, neboť ještě dobírá antibiotika.
Také jsem během té doby několikrát potkala kočičku Tatranku. Zbarvením je velice podobná naší Mícince, ale zdála se mi mazlivější. Teď však si to už nemyslím. Vždycky totiž ke mně letěla, abych ji hladila a říkala jí, jak je překrásná kočička. Občas dostala i něco na zub, když jsem šla zrovna z nákupu. Ale nedávno jsem ji spatřila na jejich zahradním sloupku schovanou mezi pnoucí růžičkou. Bohužel jsem si nevšimla, že je Tatranka na číhané, nebo snad dokonce na lovu! Na dalším sloupku totiž seděl kocour ze sousedství, docela pěkný kus ho byl. A ona na něj patrně měla zálusk. Tentokrát není řeč o sexu, ale o teritoriu, které každá kočka hájí před cizinci (na rozdíl od některých lidí). Tatranka se nechala tak nějak pasivně mnou hladit, ale najednou už toho měla dost. „Pufssssssssss!“, prskla a dala mi facku jak hrom. Načež prchla kamsi do zahrady. Zkazila jsem jí lov.
Ale naštěstí po těchhle Vánocích se dá říct: konec dobrý, vše dobré. A tak dál radostně rozmazluju ty své zvířecí osobnosti, stejně jako všechno živé i neživé kolem sebe, a je nám zase dobře na světě.