První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

6. prosince 2015, Jana Petrželková

Jak vypátrat viníka a kterak ho potom exemplárně potrestat? No, to je tedy fakt otázka! Totiž: dosud nezjištěný pachatel (jeden ze tří možných), mi záměrně zničil moje nejoblíbenější a nejmilovanější boty a já to velice těžce nesu. Jsem ochotná pro naše kočičí chlapečky a dadánky obětovat leccos: peníze, čas, klid v rodině, večeři, vlastní postel, televizní program a Čárovi třeba i jahodový koláč s drobenkou a kupovanou sekanou, ale NEJOBLÍBENĚJŠÍ BOTY, to tedy pardon, to kocouři tlapky pryč, to se ze mne stává zvíře!

Musím přiznat, že se možná nemuselo nic stát, pokud bych byla pořádnější. Máme v předsíni botník jak hrom, do kterého se vejde alespoň 20 párů bot. Jenže znáte to – přijdu domů, v ruce kabelku a nejméně 2 tašky s nákupem, v druhé ruce složku s lejstry z práce, mezi loktem a ramenem přidržuju poštu a v dlani svírám klíče od auta a od bytu a před sebou kopu krabici se zbožím z trafiky, které nemůžu nechat v autě přes noc. V předsíni sklepu z nohou boty, a mířím s tím nákladem do kuchyně, kde ho odložím na linku a okolo ní. Následuje nadšené vítání s kocouřími spolubydlícími a pak teprve si jdu znovu do předsíně odložit svršky a současně vklouznu do přezutí. Venkovní boty zůstanou stát před botníkem – buď si je další den vezmu znovu, nebo si přehodí místo s jiným párem z botníku. Tak to fungovalo bez problémů řadu let – nakonec Matěje máme od roku 2004, Čáru od roku 2005 a Míša je u nás už také 6 let. Až letos na jaře.

Poprvé po zimě jsem si vzala oblíbené botky, po příchodu z práce je skopla z nohou a viz výše. Druhý den, už oblečená v bundě, kabelku v ruce, desky s lejstrama a pytlík se svačinou v druhé, klíče od bytu a od auta v zubech – hup do bot a ouha! Boty promočené durch und durch. A jak studily! Vyjekla jsem, vyskočila z bot, vše odhodila na botník a nevěřícně zírala. No ale z bot vážně téměř kapalo a ten odér! Kterej zatrakocour mi ty boty znectil? První mě napadl Matěj – je nejchytřejší a umí se pomstít. „Matěji“ houkla jsem, „bud půjdeš do buřtů, nebo z tebe stáhnu kůži, vyber si!“ „Volala jsi mě?“ přiběhl kocourek úslužně. A pak se těžce urazil, když jsem mu sdělila obvinění. Na nic dalšího nebyl čas, jsem notorický pozděchodič a teď ještě honem převlékat smradlavé mokré punčochy…Během dne jsem koupila nové vložky do bot (120,- Kč), boty vydrhla, navoněla a dala sušit…a za 2 dny jsem opět skočila rovnýma nohama do bazénku. Myslím, že není nutné zdůrazňovat, že to už jsem řvala jako tur a večer došlo k velkému vyšetřování. Bylo to marné. Kolem mne seděla tři kocouří neviňátka s andělskými tvářičkami, naprosto udivení 3 kocouří chlapečci, sice chápající moji nevrlost, ale současně pohoršení tím strašlivým obviněním. „A neudělala sis to omylem sama?“ zkusil to Matěj, ale když viděl, jak mi rudne čelo a začínám nabírat dech, honem se opravil: „teda já myslel, jestli to jako nebyl Jirka“.

S kocourama nemá cenu diskutovat. Měla jsem vážné podezření na Matěje a uvažovala jsem i o Míšovi, který měl jednu dobu přezdívku Štábní kapitán Čůravka, Čárýka jsem moc za pachatele nepovažovala. Teď už šlo jen o to, kdo z koho. Snažila jsem se být pořádnější a boty uklízet do botníku, ale občas jsem silou zvyku zapomněla. Kromě toho dvířka botníku jsou jen na magnet a kocouři mají tlapičky šikovné, takže jsem občas ráno našla botník otevřený, boty vyhozené ven – a mokré. Pachatel se tak vypracoval, že dokázal teror na mě provést i v těch 30 vteřinách, než jsem už bez bot odložila tašky, pověsila klíče a otočila se zpátky. Hrůza. S každým dalším pročůráním bot se značně snižovala jejich upotřebitelnost, jejich vnitřky zkrátka nejsou stavěné na takovéhle agresivní tekutiny a cena za nové a nové vložky do nich dosahovala úrovně ročního rozpočtu rozvojových zemí.

Byli jsme s Jirkou neustále ve střehu, plížili se bytem, dělali přepadovky - kocouři stále vítězili. Jiné boty je nezajímaly, a že jich mám, šlo jim výhradně o tyto mé nejoblíbenější. Zkoušela jsemjim nastrčit jiné, už značně ochozené a tudíž také patřičně mnou ovoněné – absolutní nezájem. Nabídla jsem bačkory. Pché! Tolik milované boty už se téměř nedaly nosit k sukni, jen ke kalhotám, kde nebyla devastace tak vidět.

Nakonec se vše vyřešilo. Žádné moje vítězství, tj. odhalení a exemplární potrestání zlosyna se ale nekonalo. Kocouři byli odvezeni na chatu, boty zůstaly v Praze a já si dala velký pozor, abych si je neobula, když za nimi jedu. Kluci kocouří se ale už budou vracet na zimu do Prahy, tak přemýšlím o nějakém udělátku, kdy bych ty boty vytáhla ke stropu. Máte-li někdo zaručenou radu jak s kluky zatočit, sem s ní, prosím.

Zpět