První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

8. listopadu 2015, Jana Petrželková

to jsem se vám dlouho neozval, co? Ale já nejsem takovej bídák, který nad vším jen mávne packou a nechá to být! Totiž holky, já jsem byl těžce raněný, něco jako když jsem prošel zákopama v první světový! No, to možná ne, to malililinko přeháním, abych vás víc zaujal, ale nemocnou zadní nohu jsem teda měl a zranění to bylo taky.

Zkrátka a dobře, když jsem u nás na chatě honil drzého psa, abych mu dal za vyučenou, chtěl jsem si nadběhnout přes zahrady. Jenomže jeden z plotů měli ti nepořádní lidi nahoře špatně vypnutý (no tak to teda přiznám – byl to náš plot, jak na něj vloni spadla při bouřce bříza) a jinak pružil a já si o ten vršek zachytil zadní a vytrhl jsem si pěkný kus masa, málem i s drápama.

Ale v zápalu boje jsem si toho vůbec nevšiml a toho psa jsem ještě prohnal, až pak jsem zjistil, že se mi jde zpátky domů moc špatně. Chybělo mi tam nejmíň 5 cm masa, hezky do hloubky i do šířky a prst s drápkem se mi sotva kýval. Domů jsem se doplahočil, ale bál jsem se to říct, protože Jana by zas nejen měla řeči, ale i starost a 100% by mě vezla na veterinu a to já teda fakt moc nemusím. Tak jsem byl zticha, nohu jsem si ošetřil sám a dělal, že nic, že si jen chci pořádně pospat na sluníčku, protože jsem strááášně unavenej a kvůli tomu neběhám. K misce jsem vždycky pajdal, když se nikdo nedíval. Jeden den to prošlo, ale druhý den jsem zapomněl a šel jsem se podívat, co to mají ty moji lidi na stole k snídani a jestli by jim náhodou neodpadlo pro takového hodného kocourka, jako jsem já a to byla chyba. Za prvé neodpadlo a za druhé to celé prasklo.

A bylo to, jak jsem předpovídal, nářek, lamentace, mluvení o veterině, ale také litování a chování (to už bylo lepší). No a naštěstí ale byla sobota, veterinář se sobotní službou daleko předaleko, tak mě to celé ošetřovala Jana. Sice se mi na tu nohu pořád chtěla dívat a zkoumat jí, ale na druhou stranu mě pořád strkala nějaké lahůdky a poponášela mě a chovala a dadánkovala a to se mi jasně líbilo, tak jsem to vydržel.

Pozdějc mi na to dávala i nějakou mast s medem, která hodně hojila – tak zkusila přímo med, jenže já jsem ho hned slízal a tak mi chutnal, že jsem si tu ránu zas rozlízal a tak už mi žádný další nedala. Ach jo, to je život, co? Ale teď už mám tlapku zase bezvadnou, zarostlou chlupatou a vůbec nikdo by na ní nic nepoznal.

No a pak jsme měli v létě ještě jednu nepříjemnost – těšili jsme se s klukama, že skončí prázdniny a v osadě zas nebude přes týden ani noha a jak si to užijeme – jenže prd prd! Jana s Jirkou si museli na tuhle dobu objednat dovolenou! Já to moc nechápu – vedro bylo letos až až, Berounku mají na dosah, proč se teda cábrovat někam k nějakýmu móři, no ne? Anebo, ať si teda jedou, kam je srdce táhne, ale proč musí kvůli tomu táhnout nás z chaty do Prahy, to je oč tu běží, jak by řekl klasik (šimněte si, holky, jak jsem vzdělanej!) Oni jedou na něco přes 2 týdny, ale my jsme kvůli tomu 4 týdny uvěznění v bytě. Tomu se říká spravedlnost? Tfuj je to! Že prý by se o nás neměl na chatě kdo starat. Jenomže to je jejich starost, společně s námi přijali i jisté povinnosti na svoje bedra, no ne? My se máme mít jak v bavlnce, jak na zámku s plným servisem! Takže jsme se měli jak v Drahobejlce a chodil za náma denně Lukáš a staral se o nás a vždycky s náma pobyl a popovídal si, i nás všechny pochoval a někdy s náma zůstal až do rána a my mu směli všichni do postele. Byl hodnej, fakt, ale byli jsme zavření jak v lochu! Žádná zahrada, žádný sluníčko, žádnej les, žádný myši, NIC. Tak tohle teda já považuju za podraz – to se nemohla Jana domluvit třeba s Oppovejma? 3 hodný, slušně vychovaný kocouři už by je na těch pár dnů nevytrhli, když mají doma koček, až až a ještě se starají o venkovní. A my bychom jim navíc za odměnu dovolili se s náma hodně často mazlit a chovat nás. To je férová nabídka, no ne?

No ale ted už jsme zase dávno dávno na chatě s Jirkou a Jana za náma jezdí jen na víkendy, takže jsme jak 4 chlapi v chalupě a hospodaříme se po svém, žádnej vopruz, jako třeba „to si nemůžeš utřít tlapky, co ten bordel, podívej kolik je zas po tobě chlupů, kde je tenhle kocour a už jsem dlouho neviděla tamtoho, je v pořádku?

A jak to, žes to Čáro, všechno sežral sám a vyhnal od misky Míšu a už je tma a zima tak ať jdou kocouři domů a necouraj a nepouštěj je ven, nad náma v polích střílej myslivci divoký prasata…….“. Už teda není nijak extra, v noci bývá fakt docela zima a jednou jsme měli zamrzlý sudy s vodou, ale přes den to pořád jde a tak jsme si všichni 3 bráchové nechali narůst kožichy jak lední medvědi a pořád si chaty užíváme. Jenže se bojím, že už se nám to fakt krátí. Prej jsou na krku vánoce a to se zas bude uklízet (to já nerad) a péct (a to zas rád, protože to doma voní a všude je báječné teplíčko).

A co vy, holky, jak se chystáte na vánoce? Budete mít stromeček a dárky? A co byste si tak nejvíc přály? My bychom si nejvíc ze všeho přáli dveře do léta. Jana má jednu knížku, která se tak jmenuje a znamenalo by to, že kdykoli by Jana nebo Jirka ty dveře otevřeli, mohli bychom na chatu, protože by za těma dveřma bylo krásně teplo. Já vím, že asi některý kočky a kocouři zimu milujou, ale to my vlastně neznáme, nevíme co to je skočit do závěje a řádně se v ní vyválet a dělat cestičky v čerstvě napadaném něhu a chytat vločky do tlamiček. A V Praze to nevyzkoušíme, tak aspoň aby bylo pořád to léto.

Holky, ahóóój, mějte se, zase vám napíšu.

Čára – a bráchové vás moc pozdravují!

Předtím

Zpět