Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Felinoterapie? No to teda vážně nevím!
19. června 2015, Jana Petrželková
Tak se svět zase slavně vrací k přírodě a myslí si, jak objevil Ameriku a zapomíná přitom, že tohle všechno už tu dávno dávno bylo. A všechnu tu koňoterapii, psoterapii, kočkoterapii apod. honosně nazývá. Já proti tomu vůbec nic nemám, naopak, ale zásadně odmítám kočkoterapii
provádět s našimi zlatíčky.Tak třeba se říká, jak hlazení kočičího kožíšku snižuje tlak, srovnává tlukot srdce a působí proti depresím. Určitě ano, pokud jde o hodnou kočičku, která se vám večer u televize stulí na klín, je hodná a jen tiše přede. Tu my ale nemáme, máme jen 3 rajstajbly a ti nemohou s mazlením chvilku počkat. Oni se budou mazlit TEĎ HNED, okamžitě a běda nám, pokud ne! Pronásledují nás, obléhají, naléhají, shazují práci ze stolu nebo vaření z linky a zejména celou dobu řvou svoje požadavky tak strašně nahlas a naléhavě, až to nejde poslouchat a je to k zešílení.
S jedním by si člověk ještě poradil, ale se třema? Hrůza! Původně to provozoval jen Matěj, ale už to umí i ti druzí 2, zlobit se učí jeden od druhého excelentně. Kdyby aspoň stačilo si s nima zatím jen povídat a občas je podrbat mezi ušima, aby viděli, že na ně nezapomínáme a že jejich čas přijde, ale to ne, to neberou, to je jim málo, oni chtějí všechnu pozornost kompletně a řácky dlouho. Tuhle jsem zoufale potřebovala v hodně pozdním večeru dodělat nějakou fakt důležitou práci a kocouři byli zas v tak skvělé formě otravování, že jsem se nemohla soustředit a proto byli jako zločinci zavření do pokoje na opačném konci bytu.
Během 5 minut byli ale zase vysvobozeni, protože to už musely být vzhůru celé Vysočany a určitě k nám mířila hlídka Policie kvůli udání, že vraždíme neviňátka. V depresivním stavu, s bušícím srdcem a stoupajícím tlakem jsem se pokoušela dále pracovat. Když už mi tlak vyletěl nejméně na 220, vyletěla jsem ze židle i já, popadla nejbližšího kocoura a houkla na něj: „jestli okamžitě nepřestaneš řvát, tak jdeš na česnek na pekáč a at si mě Oppová klidně udá, mě musí každej soud osvobodit!“ Kocour byl v šoku, ani necekl a jen na mě tiše zíral. Problém jak hrom byl v tom, že jsem v šeru popadla nesprávného kocoura, teda Čáru, který zrovna v tu chvíli byl zticha a Matěj naprosto nerušeně vyřvával dál. No jo, nemaj si být kluci tak podobní. Ale jaká je tohle sakra felinoterapie, když mě přivodí infarkt? Anebo ta příšerná kočičí zvědavost! Praskla mi rohovka v oku, svíjela jsem se bolestí, na oku obvaz, nevěděla jak si lehnout, slepá……do postele za mnou napochodoval Čára. „Jé, co to máš na hlavě?“ podivil se a hned si pacičkou sáhl. Jenomže Čárýček je jak hrom do police, takže mi do toho oka vysloveně šlápl plnou silou a aby toho nebylo málo, ještě se mu drápek zachytil za obvaz a jak se chtěl osvobodit, tak mi do toho oka narážel zas a zas. Pak se mi patrně chtěl omluvit a přitom mě ocasem prošvihl i to druhé oko. Tak je tohle felinoterapie? Abych tak zdráva byla!
A Matějíček: udělala se mi břišní kýla, byla jsem objednaná na operaci, ale ta kýla byla nějaká netrpělivá či co, zkrátka mi jednou zničehonic v noci vyskočila a uskřinula se. Kdo nezažil, nemůže tušit, jak strašná bolest to je a že v tu chvíli můžete jedině řvát bolestí a dovolávat se pomoci, ale nemůžete se ani hnout. Tak jsem se tedy bez pohybu v noci dovolávala pomoci a první kdo přiběhl, byl právě Matěj. Zlatý kocourek, řekli byste. Jenomže když se 6,5 kg zlata odrazilo od země a z výšky mi doskočilo právě na břicho a kýlu, očividně nadšené tím, že se u nás konečně v noci také něco děje, mluvili byste jinak. Omlouvám se, byl to reflex, ale v tu chvíli jsem zjistila, jak umí Matěj báječně plachtit a úžasně dopadnout na všechny 4 o dva metry dál. Že by tohle byla ta felinoterapie? Zbývá už jen Míša, nejhodnější kocourek za všech hodných kocourků. Opravdu se nás snaží ošetřovat ze všech sil – jakmile vidí, že máme někde nějakou ránu, strup, bodnutí apod., nutně nám to chce ošetřit lízáním. Tak tohle by možná mohlo být jistým způsobem považováno za felinoterapii, problém je jen v tom, že ji zas nepřipustíme my. I když kdo ví, zda nejsme sami proti sobě: můj dědeček nám dětem vždycky radil protržený puchýř si počůrat, na ránu přiložit čerstvou pavučinu a na bolavé klouby dávat ještě teplý koňský hnůj. A s podobnými recepty prošel celou I. světovou válku. Tak proč odmítat Míšovu péči? Kdyby si předtím pořádně vyčistil zuby a vydezinfikoval tlamičku……..