První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

8. června 2015, Jarka Svobodová

Naše kočka Mícinka (má to v dokladech, tak jsem jí to nechala, ale bohužel je skoro hluchá, a tak je jí jedno, jak ji nazýváme) už je u nás rok a čtvrt. Za tu dobu se dokonale seznámila s naším domem i zahradou, jakož i s černým psem Bellem. Zjistila, že když před ním neutíká, nechá ji pes na pokoji. Taky když se ona před ním zastaví a začne ho olizovat, pes je z toho rozpačitý a zapomene žárlit, a radši odejde, protože ví, že Mícinka je nevyzpytatelná.

Prostě Míca nás má na háku. Nejlepší je, když rozložím různé výstřižky z novin a časopisů na stole a začnu si uspořádávat sešit, kam je lepím. To je pro ni pravá chvíle. Ač až do té chvíle pokojně odpočívala, ba co dím, chrápala na vnitřním parapetu v kuchyni /má tam tlustou osušku, aby se jí náhodou neotlačil zadek/, v tu ránu vyletí a rovnýma nohama skočí mezi mé výstřižky na stole. Když se jí povedlo je přeházet a pokud možno co nejvíc jich shodit na zem, spokojeně se uloží mezi zbylými výstřižky. Ale pokud se rozzlobím a volám:“Kšá, ty potvoro, jedeš z toho stolu!“ či ji dokonce lehce plácnu, smrtelně se urazí, odejde do nejvzdálenějšího ze svých pelechů – nejlépe do nějaké skříně – a stráví tam zbytek dne. Díky tomu mám většinu svého oblečení lehce pokryto jejími chlupy. Nejlíp se vyjímají na černých kalhotách.
Proto ji každý den, stejně jako pejska, češu. Doufám, že tím budou oba méně pouštět chlupy. Bello mě poslechl a přestal línat, ale kočka si dělá co chce. Takže se vždycky, i když zrovna žere, začne hrozně radovat, že ji češu. To hned začne drnčet, jak zuřivě přede. Je to poznat, že v minulých místech pobytu se jí nevěnovali dostatečně (většinou tam měli příliš mnoho zvířat), a tak že si Mícinka moc považuje péči ve svém pátém a doufám, že posledním působišti.
Zato co se týká mazlení, má jasno. Chová se naprosto stejně jako většina sebevědomých koček. Kocour by tohle nikdy neudělal. Ale protože jsou kočky až příliš své a svébytné, jakmile už má Míca dost hlazení a mazlení, razantně mne packou odstrčí ruku a chystá se odejít středem. Pokud stále nedám pokoj a stále ji ňuchňám, lehce mě kousne do ruky. Pak radši rychle uteče, aby mě nemusela inzultovat.

Na zahradě se chová naprosto bezproblémově. Neloví vůbec nic, leda vetřelce Míšu, kocoura britského, co k nám ze začátku dost chodil. Myslím, že na námluvy. Od té doby, co si ho podala, už se jí bojí a většinou se drží ve své zahradě. K velké radosti jeho lidí. Dokonce ani ptáci ani myši ji nezajímají. Projde si zahradu, ve svém koutě v jahodišti zahrabe své bobky (však už „zařvala“ asi pětina jahod), a pak se odebere domů. Málokdy, bohužel, si brousí drápky o kmeny našich stromů. Nejraději tak činí na mém novém polstrování židlí v kuchyni. To pak na ni letím, abych jí vyprášila kožich. Ale ona ví, že nesmí drápat židle, takže na mě nečeká, až ji načapám.
Cokoliv ze zásuvek či dvířek různých skříní, skříněk a jiných prostor otevřu, v tu ránu už tam je. Natlačí se tam jako hrom do police a hlídá mě, abych jí nezavřela dvířka. Asi trpí klaustrofóbií.
Někdy však jde na zahradu, a stále se nevrací. Uplyne hodina, dvě, i tři a já se lekám, že někdo ji nechal vyběhnout hlavními dveřmi od domu na přední zahrádku a odtud na ulici. To by pak neměla šanci. Na takovouhle „svobodu“ není celý svůj desetiletý život zvyklá. To pak běhám po zahradě, po domě, v našich sedmi sklepích volám, a Mícinka nikde. I když občas hulákám, takže mě musí aspoň trochu slyšet, asi si říká:“Jen si mě najdi, když mě chceš mít doma!“ Jdu nahoru za manželem, ale u něj taky nepřebývá. Takže zase projdu kde co, aby se náhle, třeba po třech hodinách, jako duch někde objevila. A potvora neřekne, kde byla!

Dovede udělat tak zlý kukuč svýma žlutozelenýma očima, že menší živočich by z toho mohl hrůzou zcepenět. Měří si mě často svým zhnuseným pohledem přivřených kočičích očí. Zjistili jsme, že i když je v nejlepším duševním rozpoložení, nedovede mít přátelský pohled. Ty její šikmé oči prostě jsou očima dravce, který si pohrdavě měří všechno kolem. Proto snad z ní leckterý pes má vítr.
Včera jsem se taky nemohla dopátrat, kam zmizela ze zahrady, neboť v baráku ani jinde jsem ji nenašla. Venku vál studený vítr, ač je už konec května, takže nic pro kočky. K nelibosti Bella jsem zase proběhla kdeco. Jeho pohled i to, jak za mnou otráveně běhal, říkal:“Že si nedáš pokoj, kdyby už psí pánbůh dal, a tu potvoru vzal čert!“ Jeho žárlivost jde občas totiž tak daleko, že u otvoru v ložnici, kudy Míca chodí z chodby domů do prvního patra, číhá, takže milá kočička musí hrabat na dveře. A tím pádem to zase odnese panička, neboť ať se děje, co se děje, musím po tom urputném hrabání jít číče otevřít.
Takže jsem propátrala i podkroví, ale kde nic tu nic. Pak jsem zase šla dolů, neboť párkrát se už kočičina našla v jednom ze sedmi sklepů a sklípků. A opravdu! Manžel nechal opět pootevřené dveře do velkého sklepa, kam ukládáme (není to tak dávno, co tam byl bazén i s náplní) různé harampádí, jakož i do budoucna (jen aby) užitečné věci. A co vidím. Tam, na hromadě oblečení, připraveném pro sestru, v polstrovaném pelíšku po nějakém pejskovi z příbuzenstva, trůnila naše Mícinka. Byla nemile překvapená, že jsem ji našla. Mimochodem, ten pelíšek, když nám byl darován, jsem nabízela Bellovi i jí, ale oba jím pohrdli. A teď se v něm tedy Mícinka válí. Odešla jsem šťastně, že Mícinku ani tentokrát nepohltila zem, nahoru, abych milostivou nerušila. A za pár chvil byla Míca u mě, snad aby se mi za tu nepatřičnost omluvila!
Alespoň řekla:“MŇAU?“

Zpět