Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Vypečená podzimní procházka
5. prosince 2014, Jarka Svobodová
Letošní podzim se docela povedl. A protože bylo zase jednou výjimečně sucho, rozhodly jsme se s dcerou, že si uděláme trochu delší procházku Libocí a jejím okolím. Dcera přijela až z dalekých Otvovic, kde již několik let žije se svou rodinou, a přivezla část své smečky – rok a čtvrt starou vnučku a dva roky starou fenku kříženky německého ovčáka Lišku. Své dvě kočky musela zanechat doma, neboť naše kočka by je nemilosrdně ztýrala. 
Nejdřív se náš pes Bello vesele proháněl s fenkou Liškou naším domem a zahradou (ještěže je sucho) a vnučka Sylva zjišťovala, zda si nevšimnu, že sype krmení pro rybičky po našem zeleném koberci, a jestli ještě mám dřevěného šavlozubce, s kterým radostně tluče o nábytek. Náš byt v prvním patře je totiž pro ni doslova totéž, co pro Alenku říše divů. Je tam prostě všechno, co si tak staré dítě jen může přát. Tolik zbytečných kouzelných předmětů, které se dají strčit do pusy, či s nimi mlátit do jiných, ještě kouzelnějších předmětů, spousta kytek, co se dají okousat, taky knoflíky od kuchyňského sporáku, které se po delší námaze dají urvat. Prostě ráj to na pohled. Takže poté, co jsme akorát běhaly za Sylvou a uklízely vše z jejího dosahu (kočka Mícinka ani nedutala v přepravce na balkóně, ale stejně byla po chvíli objevena a došlo k pokusu ji násilím vyjmout z přepravky), jsme se rozhodly, že radši prodloužíme co nejvíc naši procházku venku, kde Sylva relativně nemůže nic provést. Naštěstí jsme vzaly kočárek, kam byla bez milosti připoutána, aby nepadala nebo nevystupovala za jízdy.
Když se naše horda vyhrnula na přední zahrádku a dcera definitivně bouchla hlavními dveřmi, zjistila jsem ke své hrůze, že v těch dveřích, bohužel z té vnitřní strany, jsou zapíchnuty mé klíče od domu. Dcera měla své klíče od našeho domu v kapse, ale v tu chvíli nám bohužel už nebyly k ničemu.
Podle zákona schválnosti naši nájemníci byli v práci, a manžel se před chvílí vyhrnul na mém kole roznášet adresné zásilky v širokém okolí.
Naštěstí kolem po chodníku právě procházel soused odvedle, a když slyšel, co se přihodilo, ač měl někam zrovna namířeno se svým otcem, vrátil se s ním a zavedl mě k našemu společnému plotu. „No teda!“ řekla jsem, když vyšlo najevo, že plot je značně uvolněný (pozůstatek stálého přelézání našich dvou dětí), takže přes něj cesta nepovede. Pokusila jsem se stoupnout na podezdívku a ladně se přehoupnout přes naši dost vysokou skříňku na nářadí, ale ouha! I když jsem nedávno zhubla asi osm kilo, nijak jsem se nenadnášela. Soused však byl muž činu. „Nebojte se, něco vymyslím!“ a někam odběhl. Vrátil se s maličkými schůdky (máme nejmíň dvakrát větší, ale bohužel v zavřeném domě). V tu chvíli jsem si zakázala jen pomyslet, že bych mohla, než jsme vyrazily na naši procházku, zamknout dveře na zahradu. Pak by nám totiž už nepomohla ani svěcená voda. Tedy, kromě značně drahého zámečníka. A než by dorazil a provedl svou práci, bylo by po procházce.
Hodný soused si však dovedl poradit. Držadlo maličkých schůdků bylo dost vysoko, a tak když mi ho pevně přidržel, podařilo se mi přes něj vyškrábat na skříňku na nářadí, a odtud opatrně hupsnout dolů na dvoreček. A HURÁ! Dveře na zahradu zůstaly nezamčené, takže cesta skrz dům ke svobodě byla volná!
Téměř se slzami v očích jsem poděkovala obětavému sousedovi a vyrazila s naší smečkou na procházku.
Pes Bello hravě objevil v zahrádkářské kolonii bláto, neboť tam málokdy uschne dočista. Taky se hrnul do rybníku Libočáku, kde si vždycky u kraje, tam, kde je nejvíc kalů a jiných fujtajblů, rád zaplave. To jsem mu zatrhla, neboť by smrděl celý zbytek cesty a doma by nám ucpal sprchový kout. 
Vnučka viděla skotačící a jásající psy, a tak chtěla jít taky pěšky.Vypustily jsme ji tedy z kočárku, což jsme neměly dělat. Přirovnala bych to k Pandořině skříńce. Sylva je nevyzpytatelná, a ve chvíli dokáže vyvinout neuvěřitelnou rychlost, takže člověk má co dělat, aby ji dohnal. A v zahrádkách pobíhá pěkných pár roztodivných psů. Ale naštěstí to byli psi přátelští. Slunce svítilo, všechno kolem vypadalo spíš na časné jaro než na podzim, v zahrádkách na nás štěkali závistiví pejskové, kteří nemohli běhat s těmi našimi, a Sylva už měla po svém počátečním maratónu zase chození po dvou dost. Tak jsem ji popadla do náruče a nandala do kočárku.
Pěkně jsme obešli a prošli – máme tam jednoho mužského – Bella – zahrádky, přidali jsme další okruh a spokojeně si povídaly. Sylva byla stále plná života, a tak se dcera radovala, že až dorazí všichni domů do Otvovic, jak ještě něco udělá, zatímco uloží dceru ke spánku.
Leč cestou k nám do Liboce, jsme začaly s dcerou pociťovat něco nelibého. „Nezdá se ti, že jsme některá do něčeho šláply?“ Dcera se jala prohlížet své boty, a pak já, ale nic. Taky kolečka od kočárku byla prohlédnuta. No, odér na chvíli polevil. Cestou kolem Sportovní školy jsme potkali známou, která se snažila Evu upíchnout na cvičení s malými dětmi. Leč marně, neboť z Otvovic do Liboce nevede zrovna přímá a pohodlná silnice. Známá nás časem opustila, spěchala domů z práce, a k nám opět dolehl ten nezaměnitelný zápach.
Už jsme byli skoro u našeho domu, když jsem si všimla, že mám nějaký divný pruh na své bělostné bundě. Byl po straně bundy, tak jsem si ho předtím nevšimla.
„A jéje!“ Vyšlo najevo, že ten pachatel, co do čehosi kdesi v zahrádkách vstoupil, byl: Kdo jiný, než hrom do police naše Sylva! A když jsem ji pak popadla a chtěla dát do kočárku, utrpěla újmu i moje bílá bunda, a ve finále i kočárek.
„To teda ze štěstí v nejbližší době nevyjdeme,“ pravila bez nadšení dcera. Z nejhoršího vyčistila, co se dalo, pejskové se ještě párkrát oblízli, a tradá!
Já zuřivě mávala jejich zelenému autíčku Brčálu, co je po té voňavé procházce unášelo do Otvovic.
Kočka Míca byla ráda, že jsem do přepravky na balkóně nahlédla já a ne Sylva, a pokračovala ve svém spánku. Však má správná kočka spát osmnáct až dvacet hodin denně. Nebo že by občas taky meditovala?