3. listopadu 2014, Maja Štěrbová
Ahoj všichni. Dostal jsem nabídku napsat svůj příběh. A já si řekl proč ne, protože teď už se mám dobře a navíc jsem vlastně slavnej! No fakt! Ale nebylo to tak vždycky.
Předtím jsem byl sám, neměl jsem kde bydlet a taky jsem měl strašnej hlad. Úplně hroznej! A měl jsem se tak špatně, že jsem to všechno vytěsnil a radši se na to nepamatuju.
Pamatuju se ale, jak mě našla jedna paní. Byl jsem hladovej a moc nemocnej. Měl jsem horečku a zimnici. Už jsem si myslel, že budu muset jít hledat ten duhovej most. Ta paní mě odnesla do kočičího útulku, a tam se o mě postarali. Měl jsem nemocný očíčko, vůbec jsem na něj neviděl a musel jsem na operaci. Taky jsem měl úplně shnilý zoubky a moc mě to při papání bolelo a mimo papání taky. Tak to jsem musel taky na operaci a úplně všechny zoubky mi vzali. A taky mi vzali něco dalšího, co mají jen kocourci! To jsem byl trochu naštvanej, ale zas když mě přestaly bolet zoubky a zachránili mi i očíčko, tak jsem jim to odpustil. No a taky jsem měl chlamydiózu, průjem, měl jsem skoro sežraný ouška, vypoulený oko, blechy, všenky, svrab, krvavý lysiny po celým těle, pořezaný záda a úplně hroznej kožíšek. A k tomu všemu se ještě zjistilo, že mám nemocný ledviny.
V útulku mi kvůli tomu všemu dali jméno Lazar. Dostal jsem spoustu a spoustu léků, a hlavně plnou misku několikrát denně a péči tety z útulku, která se o mě moc starala. Trvalo to dlouho, ale nakonec mě vyléčila z toho nejhoršího a začala mi hledat nový domov. Chtěla najít někoho, kdo by se o mě staral dál, protože skoro neslyším, taky mi na očíčku zůstala jizva a špatně vidím a už napořád musím brát léky na ledviny. Každej den! No fakt. No, a taky chtěla, abych měl nějakou svoji zahradu, kde bych mohl běhat, ale být v bezpečí. A fakt ho našla!
Dostal jsem nový domov a maminku! Taky brášku a ségru! A bráška sem navíc přišel přede mnou ze stejnýho útulku! Máme svůj domeček a velikou zahradu, kde můžeme všichni řádit! A doma můžeme spát s maminkou v posteli, ale jinak tam máme spoustu hraček a pelíšků, pořád plný mističky a maminka nás pořád mazlí a hladí a dává nám pusinky. Já jsem se ze začátku dost bál. Měl jsem prostě špatný zkušenosti, to je jasný. Ale nikdy se mi tady nic špatnýho nestalo a dneska se už nebojím a nechávám se mazlit a nosit. Když maminka viděla, že se mám dobře, chtěla mi změnit jméno, abych měl nějaké hezčí. Ale pak zjistila, že už si na to tak zvykla, že se jí začalo líbit
a mně taky. Navíc jsem zjistil, že po mně pojmenovali v Praze i celou ulici a zastávku tramvaje. Tak moc jsem slavnej! Že jsem si z toho založil i vlastní fejsbůk! Tak jsem si to jméno nechal, to dá rozum. Maminka mi stejně neřekne jinak, než Lazárek nebo miláček. To je pěkný, žejo?
A co je na tom všem úplně nejlepší? Že jsem sem přijel údajně si užít svoje poslední léto, prý abych neumřel zavřený v útulku. Jenže mně je tady tak dobře, že jsem se rozhodl na světě ještě zůstat a už tady bydlím rok a půl! Mám krásnej lesklej kožíšek a dokonce mi dorostly nějaký nový zoubky! Běhám po zahradě jako mladej kocourek, přitom mi je už aspoň deset roků, a lovím myši! Už jsem jich ulovil moc! V létě si nahřívám kožíšek na zahradě a v zimě u kamen. Našel jsem opravdovej domov. A jsem moc šťastnej!
|
