První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. července 2014, Jarka Svobodová

Letos v červnu přihlásila dcera našeho psa do soutěže o Kralupského voříška. Divila jsem se, proč to udělala, když ví, že náš Bello je neposlušný a svérázný pes. Řekla bych, že má povahu tvrdohlavého a dominantního jezevčíka, ačkoliv je křížený kokr s ohařem, odchycený kdysi odchytovou službou na Kladně a přivezený do útulku na Bouchalce. Podle veterináře mu byly nejvýše dva měsíce, a tak mu stanovil datum narození na čtvrtého října, což je Den zvířat. Štěně asi bylo nevhodným vánočním dárkem, kterého nějaká lidská existence vyhodila v lednu ven na pětistupňový mráz.
Naštěstí ho to moc nepoznamenalo. Je velice dominantní. Nota bene jak stárne, tak už nevíme, nakolik neslyší a nakolik neposlouchá. A on toho umí pěkně zneužívat.
„Co tě to napadlo? Víš, jaká to bude ostuda?“ divila jsem se. Ale dcera pravila, že aspoň bude nějaká legrace. A že v téhle soutěži se u seniorů nehodnotí poslušnost, ale vitalita psích staříků.

Sama přihlásila svou mladou fenku kříženého vlčáka do zcela nesprávné kategorie, na což přišla pozdě. Soutěžilo mnoho psů a byli rozděleni podle pohlaví, věku a čistokrevnosti. A tuhle každoroční soutěž uzavírali psí veteráni.

Načesala jsem našeho oříška, ale stejně jako u mě to nebylo nic platné. Za několik málo okamžiků už byl zase rozcuchaný. Holt jaký pán, takový pes.
Soutěž začala kolem půl deváté dopoledne a byla precizně připravená. Na veliké trávníkové ploše byly ohraničené prostory pro jednotlivé psí kategorie. A o kousek dál psí i lidské zázemí, v pozadí pak různé psí aktivity, které přijdou páníčkům vhod po hlavní soutěži. A ke všemu tu byla ještě hudba.
Pejsek s majitelem bok po boku běhali ve vytyčeném kruhu, a dva rozhodčí vždycky posuzovali různé aspekty u příslušného pejska.
Majitelé psů měli ve velké obálce doklady o psovi, průkaz původu, očkovací průkaz a další náležitosti. Soutěžní číslo psané na obálce měl majitel psa nalepeno na viditelném místě svého oblečení.. Což bylo výborně vymyšleno, protože nalepit papír s číslem na našeho psa by skončilo podobně jako kdysi známá televizní soutěž Osm vteřin a dost!
Taky mě potěšilo, že máme číslo 7. Sedmička mi celý život přináší štěstí. Ale stejně jsem nic moc nečekala. Leda že budeme aspoň předposlední.
„No co, tak bude poslední. Jak se říká, důležité je zúčastnit se. Koukej, tenhle to určitě vyhraje!“ ukázala jsem dceři kousek dál jednoho psího krasavce. A nedaleko nás zase seděla dívka s malým pejskem, který uměl spoustu věcí, kterými rozesmával okolí. Takový psí komik.
„A je moc pěkný počasí, tak akorát na nějaký soutěžení.“ Bylo skutečně příjemné červnové počasí, vanul chladivý větříček, jen se občas do toho opřel a trochu více zafičel. Což chudákům porotcům přidělávalo práci. Stále museli být ve střehu, aby jim nic neuletělo.
Psí senioři měli bezvadné rozhodčí, kteří celou akci hodnotili s velkým smyslem pro humor. Posuzovali jednotlivé psy ze všech možných hledisek, takže se přihlížející i soutěžící dobře bavili. Porotci všechno zapisovali do budoucích diplomů.

Dcera seděla mimo ohraničený prostor v trávě na karimatce, vedle sebe kočárek s batoletem. Však také místní fotograf naši skoro roční Sylvu několikrát zvěčnil a prohlásil, že je to určitě nejmladší člověčí účastník téhle soutěže.
Naštěstí účastník se zatím nenudil, ba radoval se ze života a z té obrovské plochy, po které se po čtyřech coby dup dostal daleko od své rodičky. I já jsem všechno neustále fotila.
První šok jsem zažila, když porotci psích veteránů rozhodli, že nejzajímavější a nejvitálnější je ten náš ořech. Dokonce mu napsali do „papírů“, že je to pes vodě odolný. To když jsem přidala historku starou dva roky. To byla ta krutá zima, kdy v Praze bylo kolem dvaceti stupňů pod nulou. Na Horské Kvildě tehdy bylo dokonce dvakrát tolik, a největší zima byla jako vždy na Jizerce.A my byli tou dobou na procházce s naším voříškem ve Veleslavíně. Bello vodu miluje a za každého počasí do ní vleze. Tentokrát se vnořil do Litovického potoka, a když se vyhrabal z vody, jako vždycky se mohutně oklepal. A kapky z něj padající ihned umrzaly a vesele cinkaly. Však se tomu všichni, co šli okolo, vesele zasmáli.
Takže náš pejsek dostal modrobílou medaili, diplom a další dárky pro psy.
A já myslela, že tím to končí.
„Teď se můžeme kouknout tady kolem na další psí aktivity,“ dcera vzala svou fenku a s kočárkem se hrnula za dalším dobrodružstvím. Nutno říct, že její fenka docela zmákla plazení pod sítí, a do kruhu taky vskočila, neboť se to nedávno naučila na cvičáku. Na cvičáku, kam chodil Bello zhruba před třinácti lety, jsme tohle „nebrali“. Tam byly bezvadné přeskoky přes vysoké překážky. V té době byl lepší než doga Kačenka, ač byla asi třikrát vyšší než on. Ale holt jeho lovecké plemeno se nezapřelo. Taky kladina se mu líbila. Ta tu naštěstí dnes byla taky. A byla to bohužel jediná, ač mimosoutěžní disciplína, která se mu dařila. Jinak se odmítl oblékat do lidských oblečků, rukavici, kterou měl „invalidní paničce“ s berlemi podat, minul, o žrádlo, které měl na všech talířcích spapat, nestál, neboť je odmalička mlsný.

A největší ostuda bylo plazení pod sítí. Já se s mobilem v kapse zdatně plazila (ještěže jsem si ráno oblékla kalhoty) pod sítí, abych to svému pejskovi předvedla. To mi doporučila porotkyně v této disciplíně. Místo plazení překvapený pejsek běhal kolem síťové překážky a určitě si myslel: co ta jeho panička zase blbne!
Radši jsem nás nenechala hodnotit.
Konečně bylo po dvanácté hodině, a s tím přišlo vyhlášení vítězů. Našemu psovi jsem musela připnout k řemínku jeho medaili. Bohužel ji během psí promenády asi dvacetkrát ztratil, a několikrát se po ní prošel, takže v závěru nebyla bílomodrá, ale bílozelenomodrá.
Při vyhlašování vítězů dostal k mému dalšímu překvapení dne pohár jako nejstarší voříšek soutěže. K poháru obdržel tašku dárků zaručeně pro pejsky.
Tu sobotu si zcela určitě užil ne svých pět minut slávy, ale vlastně nejmíň čtyři hodiny. To se obyčejným lidem těžko přihodí.
Ale ke konci už toho měl dost. Dalo by se říct, že se nudil, a tak se nám dvakrát ztratil, neboť šel sám propátrat tu velikou plochu celého závodiště. Co tam bylo lidí! A psů!
Taky nejmladší člověčí účastník soutěže už toho měl dost a pustil se do breku. Snad Sylvě přišlo líto, že nic nevyhrála a nebyla tak středem pozornosti. Naštěstí z toho brekotu usnula tvrdým spánkem, a tak jsme si teprve všimli, že náš psí favorit zase někam zmizel.

„Támhle je!“ hnala se za ním Eva a chňapla vodítko, které náš voříšek tahal stále za sebou.
Porotci však měli pravdu. Soudili, že bych Bella měla více česat a méně krmit. Bohužel, to první, jak už bylo řečeno, nebylo i při mé snaze vidět, a to druhé bylo zčásti zaviněno jeho kastrací před několika lety. Dcera tehdy marně doufala, že se po vykastrování zklidní.Tvrdili to i veterináři, které kontaktovala. Ale byl to klam. Podle mého názoru zůstal stejně divoký a vytahovačný na velké psy, ale zato, což nám veterináři neřekli, kapánek přibral.
No, chybička se vloudila...
Ale jinak to v tu sobotu nemělo chybu!

Zpět