První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

17. června 2014, Eva Beranová

Černý Johny
Arnošt a jeho kocour byli starými mládenci. Arnošt z váhavosti, kocour na výběr neměl.
Arnošt dřív nějaké přítelkyně měl, ale do ženění se nijak nehrnul, všechny vztahy se nakonec utopily v zaběhnuté nudě a vyšuměly do ztracena.
Jako čtyřicátník nebyl Arnošt zdaleka k zahození. Postavu měl spíš šlachovitou než tučnou, za brýlemi mu těkala bystrá šedomodrá očka a vlasy, od přírody vlnité, suché a načechrané, připomínaly koudel. Jako celek působil poněkud sympaticky potrhle. Svou práci měl rád. Kanceláře se v té době zrovna vybavovaly počítači a on se stal záhy vyhledávaným odborníkem.
Doma ho čekal pouze tichý kocour Johny, který nemohl mňoukat, jen občas podivně vykřikoval. Měl poškozené hlasivky z doby, kdy ho Arnošt zachránil.
Přišel k němu podivnou náhodou před třemi roky. Tenkrát bylo větrné červnové sobotní odpoledne. Vracel se ze zahrady svého známého. Měl od ní klíče a užíval ji k rekreaci. Cesta ze zahrady do města trvala asi půlhodinku. Těšil se, jak si doma uvaří kafe, pustí televizi, uvelebí se v ušáku a nebude myslet vůbec na nic …
Na dvoře u jedné vilky si hrály děti. Cosi malého černého cpaly do ponožky.
„Teď budeš spinkat. A já půjdu nakoupit,“ řekla jedna holčička.
„Já vám ho, paní, pohlídám,“ řekla druhá a to černé vytáhla z ponožky.
Arnošt se zastavil. Holčička držela za hlavičku … kotě! Černé koťátko!
„Co to děláš! Vždyť ho uškrtíš!“ poděšeně zavolal Arnošt.
Holčička uchopila kotě tentokrát za krček a přistoupila k plotu. „My si jen tak hrajeme,“ řekla, „nic jsem mu neudělala, je živý.“
„Čí je to kotě?“ zeptal se přísně Arnošt.

„Nevím. Brácha ho někde našel.“
K plotu přišla i druhá holčička.
„To nesmíte, takhle se s koťátkem nezachází, není to hračka,“ řekl trochu mírněji Arnošt. „Co mu dáváte jíst?“
„Radka mu dávala mlíčko, ale ono nepije …“
Z domku vyšla žena, aby zjistila, kdo s děvčátky mluví.
„Pane, vezměte si to kotě, holky ho utahají, už ani nemňouká,“ řekla. „My máme psa, kotě nechceme …“
Arnošt nevěděl, co to do něj vjelo. Žádné zvířátko nikdy nechtěl – a najednou se slyšel, jak proti své vůli říká: „Podejte mi ho,“ a natahuje ruku přes plot.
Černé koťátko lehce sevřel v dlaních. Upřelo na něj šedomodrá očka, v nichž nebyl žádný výraz. Jen se tupě dívalo. Byla to drobounká vyhublá kostřička potažená černým kožíškem. A byl to kocourek.
Arnošt měl vznešený pocit, jako by málem zachránil vyhublé dítě z afrických oblastí hladomoru. Věděl, že je to kacířská myšlenka, ale v tu chvíli ho to napadlo.
„Budeš Johny, černý Johny,“ šeptal mu cestou. „Já tě vypiplám a bude z tebe velký černý kocour.“ Tak dorazili do Arnoštova domova.
Co dá takovému zuboženému koťátku k jídlu? Vzpomněl si, že teta na vesnici vařila vylíhlým kuřatům vajíčka. Rozsekala je nadrobno a kuřata se mohla po té pochoutce doslova „utlouct“.
Uvařil vajíčko. Po malém zaváhání bílek snědl a rozsekal jen žloutek. Kocourek Johny začal jíst. Bylo vyhráno. Druhý den dostal kapku vlažného mlíčka, potom řídkou krupičkovou kaši. Když Arnošt jel služebně do většího města, nakoupil Johnymu kočičí konzervy. Tenkrát se ještě běžně všude neprodávaly.

Johny byl tichý kocourek.. Jak ho holčičky tahaly a tiskly mu krček, patrně mu poškodily hlasivky. Johny nepředl, nemňoukal, jen někdy přiškrceně vykřikl. Proto i jeho kocouří touhy probíhaly tiše. Arnošt si s nimi hlavu nelámal. Někdy vyvezl Johnyho na zahradu, ale večer zase ho vezl domů. Johny byl poslušný kocour. Byl zvyklý na byt, v zahradě se cítil nejistý, Arnoštovi neutekl.
Tak si spokojeně spolu žili tři roky. Čtvrtého roku zjara Johny nějak posmutněl. Arnošt ani nepostřehl, že Johny najednou začíná hubnout. Všiml si změny teprve tehdy, když kocour táhl za sebou zadní část těla. Arnošt ho balil do přikrývek, vnucoval mu oslazený žloutek, trochu másla, oleje – nic platné. Johny hubl a jeho kulatá kocouří hlava měla najednou propadlé tváře a zoufalé žluté oči.
Kolegyně v práci usoudily, že kocour má tasemnici. Arnošt ho přece vozil na zahradu a tam mohl kocour tasemnici snadno chytit.
Arnošt uložil Johnyho do tašky a spěchal k místnímu veterináři. Ten byl někde na statku v okolí. Arnošt seděl na zídce, hladil Johnyho, utěšoval ho. K večeru veterinář přijel. Potvrdil, že kocour bude mít v sobě pořádnou tasemnici a že je to špatné.
Vystresovanému a zesláblému kocourovi vsunul do krku jakousi tabletu na odčervení, dal mu posilovací injekci a doporučil hned ráno ho dovézt do sousedního okresu, kde fungovala veterinární nemocnice.
Po tabletě a injekci se Johnymu přitížilo. Arnošt ho zabalil do přikrývky a nosil ho v náručí po bytě. Ani nevěděl proč. Vybavilo se mu nejasně, že když byl dítětem a bolelo ho bříško, otec ho zabaleného také takto nosil …
Chvílemi Johny bolestně vykřikl. Protože nemohl mňoukat, zněly ty přiškrcené výkřiky zvlášť srdceryvně.
Arnošt poprvé cítil, co je to opravdová bezmocnost. Johnyho oči se zoufale upíraly do jeho očí, přední tlapky zatínaly drápky do jeho rukou. Člověče, proč mi nepomůžeš?! Nosil kocoura po bytě jako nemocné dítě. Také tak k němu mluvil. Prosil ho, aby vydržel do rána, že ho pak odveze do veterinární nemocnice a tam mu pomohou … Všechno zas bude dobré jako dřív … A pak mu koupí kus pravé svíčkové a vůbec všechno, na co bude mít chuť …
Mluvil a nosil kocoura po bytě celou noc. Johny se díval na důvěrně známé věci, které už ho nechtěly. Na těchto skříňkách sedával, tady drchal závěs, na tomto křesle odpočíval … Unaveně svěsil hlavu na stranu, tělo se napínalo v bolestivé křeči. Arnošt ho položil na pohovku a sedl si k němu.
„Johny, prosím tě, neumírej …“ šeptal roztřeseným hlasem.
Kocourovy oči se doširoka otevřely, panenka se rozšiřovala, až zatlačila žlutý kroužek duhovky na úplný kraj. V panence viděl Arnošt bezednou černozelenou tůň, která pozvolna kalněla …
Arnošt pochopil, že Johny odešel někam do tmavomodrého nekonečna. Vstal a otevřel okno dokořán … Měl najednou v hlavě úplné prázdno. Pohyboval se jako stroj. Z komory přinesl krabici, ve které si od matky přivezl vánoční cukroví. Krabici vystlal svou teplou šálou, na které Johny nejraději spával.
Mrtvého Johnyho uložil do krabice. Stočil ho tak, aby to vypadalo, že kocour jen spí. Uvařil si kafe. Svítalo. V hlavě měl stále prázdno. Netušil, že se Johny stal natolik součástí jeho staromládeneckého života. Cítil se vykořeněný, vnitřně vyhořelý. Večer odvezl Johnyho na zahradu a pochoval ho pod břízou u plotu. Místo označil kamenem.
Domů ho nic netáhlo. Vysedával v kanceláři. Nikdy už žádné zvíře, umiňoval si, když se vracel do prázdného bytu.
Asi za měsíc se ho zeptala kolegyně:
„Ty Arny, nechceš kotě? Míval jsi přece kocoura.“
„Nikdy!“ odbyl ji rázně Arnošt.
Delší dobu se nic nedělo. Arnošt na všechno zapomněl. Až jednou v pátek k večeru se ozvalo zvonění. Za dveřmi stála kolegyně.
„Tak ti ji nesu,“ řekla samozřejmě.

„Koho?“ nechápal Arnošt.
„Přece tu kočičku.“
„Cože?!“
„Jen se podívej, jak je hezká …“
Otevřela tašku. Vykouklo na něj trojbarevné kotě. Očka jako dva narezlé knoflíčky. Otevřelo tlamičku a zazívalo. Arnošt v sobě pocítil něhu, která se v něm probudila, když prvně držel v rukou Johnyho.
„Tak ji sem dej,“ zabručel naoko nevrle. Vzal teploučké klubíčko do dlaní. Na rozdíl od Johnyho, který tenkrát byl jen kostřička, bylo toto koťátko heboučké, kulaťoučké a očka mělo bystrá.
Kolegyně se nezdržovala. V duchu se radovala, že dobře umístila kotě, a spěchala dolů po schodech, aby si to Arnošt nerozmyslel.
Arnošt udělal kotěti pelíšek ve starém ušáku. V komoře ještě zbylo nepoužité stelivo po Johnym a také pár kočičích konzerv. Naservíroval koťátku večeři na porcelánovém talířku. Nacpalo se tak, že vypadalo jako nacucané klíště. Jeho spokojenost se přenesla na Arnošta. Zdálo se mu, jako by se celý byt prosvětlil nějakým malým soukromým sluníčkem.
Sedl si do křesla a snažil se číst. Kotě mu kurážně vyšplhalo po nohavici a usadilo se mu na koleni. Začalo příst. Arnošt měl najednou pocit, že není na tom světě zbytečný. Někdo slabý a bezbranný ho potřebuje. A to hned … právě v tuto chvíli … a nesnese to odkladu.

Kapitola druhá - Cesta osamělých
Kapitola čtvrtá - Zvoneček Stříbrňáček

Zpět