Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Žrout jménem Šejla
25. května 2014, Jarka Svobodová
Už je to skoro tři měsíce, co se u nás usadil dáreček od dcery. Já ji pojmenovala Šejla, leč v očkovacím průkazu má jméno Mícinka. Manžel jí říká Míco, a tentokrát s ním souhlasím. Je to kočka domácí, čili Míca neboli Mícinka.
Nejdřív vůbec nechtěla opustit okno v kuchyni. Protože už jsme její pátí majitelé, a je jí prý asi tak devět let, tak se chudák zřejmě bála, že si ji nenecháme. A tak kromě návštěvy kočkolitu na balkóně trávila všechen čas na okně v kuchyni. 
Syn, který nás navštívil, ji popadl a nesl jí ukázat zahradu. Utekla mu ještě v předsíni. Pak se o totéž pokusil manžel, a povedlo se mu ji přenést přes hlavní dveře do chodby. To byl úprk zpátky do kuchyně, a hup! na okno. 
Zdá se být pomalá a lenivá, ale pokud jde o jídlo, je rychlá jako lítá šelma. Cokoliv v kuchyni na pracovním stole provádím, hned je vzhůru, přeletí přes kytičky na okně (však jsou od té doby samý chlup) a už je u mě. Neděsí ji voda z kohoutku, pod tou proletí, takže vždycky obdrží spršku, běhá tam a nazpátek jako tygr v kleci, vine se mi kolem ruky, prostě je na zabití.
Tak ji zaženu na pelíšek, ale jen pár vteřin, a už je tu zas! „Jedeš, ty potvoro!“ ječím, ale slyší to jen pes, jo, a taky manžel. Ten to s ní chtěl zkoušet po dobrém, ale sotva si něco začal hledat v lednici, už tu byla „jeho Míca“, a kdyby jí to dovolil, vlezla by do lednice a určitě si něco vybrala.
Však taky, jakoukoliv zásuvku kdekoliv otevřeme, už je tam. Začne tam rochat, a pak se uprostřed různých krámů pohodlně usadí. Myslím, že žádný z jejích majitelů na ni nemohl být zlý. Je docela drzá a sebevědomá. Taky sporák ji neděsí, asi nikdy neměla pud sebezáchovy. Proplétá se mezi hrnci, takže když něco kuchtím, nemůžu si ani na minutu odskočit, protože by došlo k tragédii.
Dám jí do její mističky žrádlo, ale než se otočím, už ho slupne. A pokud ho nabírám z plechovky, odstrčí mě, strčí tam hlavu a krmí se sama. Prostě je to Baloun ze Švejka.
Když přišla dcera a spatřila svou bývalou kočičku, řekla: “To je vidět, že se má u vás dobře, podívej, jak nabrala...“ Bohužel, nabrala víc, než je zdrávo. Veterinář řekl, když ji viděl, že má váhu kocoura (přes pět kilo).
Taky je nejmíň z půlky hluchá, neboť neslyší vůbec na nic. Zkusila jsem ji odnést na zahradu, a pak z prvního patra číčat. Nic. Tleskat. Nic. Teprve když jsem mlátila do plechového parapetu, a to delší dobu, koukala se kolem dokola, odkud to jde. Nakonec mě objevila v okně, tudíž se posadila, otevřela doširoka oči, a svým hlubokým křaplavým hlasem mi hlasitě sdělila, že má prázdné bříško! Hodila jsem jí kousek žrádla, a od té chvíle, když ji donesu na zahradu – sama tam zatím nejde, a to je u nás už skoro čtvrt roku, kouká nahoru do okna, kdy se tam zjevím a dám jí něco na zub.
Nedávno jsme grilovali na zahrádce a do výklenku pod domem, kde je koš na odpadky, jsem naházela jako vždycky kosti. Šejla-Míca se pozdě večer po grilování ztratila z bytu do baráku, a jak jsem pak zjistila, docela sama šla okénkem ve dveřích na zahradu (jindy ji tam nosím dveřmi), porazila a proňufala celý koš a obrala dohola všechny kostičky. Pak před půlnocí zuřivě hrabala na dveře do bytu, že už chce domů!
Na zahrádce opatrně prochází skrz záhony. Nic se ani nehne, ale číča zkouší, co by se dalo zbaštit. Taky příležitostně přežvykuje trávu.
Z našeho psa moc radost nemá, zvlášť když ji na zahradě při její hluchotě přepadl a převalil do trávy. To utekla za nejbližší keř a dobrou půl hodinu se odtud nehnula. Však taky dostal za ucho, ale ne moc, aby ji nezačal nenávidět. 
Když si ale v kuchyni sednu na deku na zem, už je tu Šejla, a hned se ke mně vine. Je velice mazlivá. Ale je to taková kočičí mazlivost. Nesmím ji vzít do náruče, to hned krákorá tím svým hrubým hlasem. Když ji češu a vyčesávám její hodně línavý kožíšek, přede, neboť se jí to moc líbí. Pak holt musím hned česat Bella (jinak česání nesnáší), neboť velice žárlí.
Když čtu noviny nebo knihu u stolu, už je tam kočka, lehne si mi do knihy nebo na noviny, přede a tře se o mě. Já ji začnu drbat, ale za chvíli toho má dost, takže mě lehce kousne – poprvé jsem se hrozně lekla – pak mě kousne trochu víc, abych už konečně přestala. Tahle kočka prostě ví, co chce a dává to nepokrytě najevo. A i ten náš pejsek poznal, že si Šejla hnedtak nic líbit nenechá. V noci občas slyším její tlapičky, jak procházejí bytem. Naštěstí i Bello je napůl hluchý, a zvlášť když chrápe jako když dříví řeže, musela by Šejla po něm střílet z kanónu, aby se vzbudil.
Jednou dokonce vlezla do mé postele, a začala se o mě otírat. Radši jsem moc nereagovala, aby se u mě v posteli nezabydlela. To by náš žárlivý pes nepřežil. Takže teď spí, kde ji napadne, a stále víc se tu zabydluje. Nejroztomilejší je, když se, kde jí zrovna napadne, natáhne na bok, hlavu dá na stranu a přední pacičky ohne dolů a přiloží k sobě.
Taky si už i na dvorečku lebedí ležíc na zádech s odhaleným břichem a packami trčícími k nebi. Z toho je vidět, že se cítí v bezpečí. Jen čekám, co řekne, až ji na zahrádce navštíví bílý Míša od sousedů. Doufám, že se spolu nespolčí, a on ji nenaučí lézt přes ploty.