Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočky a strom
18. února 2006, Eva Beranová
Několik takových úsměvných historek vám tu předložím.
Milí mladí „kočkomilové“, často se zamýšlím nad kočičími schopnostmi a snažím se je zobecňovat. Úplně se mi to nedaří, protože každá kočka je individualita, neopakovatelný jedinec. Přesto mi dovolte, abych se dnes zamyslela nad vztahem kočky ke stromu. V kreslených vtipech nebo pohádkách dost často vidíme kočku sedíme na stromě, jak se vysmívá psovi, který marně doráží na kmen, opírá se o něj předními tlapkami, ale vylézt za kočkou nemůže. Očekává se, že to psa brzy přestane bavit a doběhne. Kočka si ležérně ulízne kožíšek a elegantně slze ze stromu. Dokáže tohle každá kočka? Já tvrdím, že jen některá. Nejlépe šplhání po stromech zvládají vesnické kočky, které bývají odkázány samy na sebe. Ve šplhání se pocvičí v sadě za chalupou. Jak jsou na tom kočky „městské“, které žijí od malička se „svým člověkem“? Většina koček se v okamžiku ohrožení doslova vrhne na nejbližší strom a šplhá v pudu sebezáchovy co nejvýš. Ale jak potom dolů? To už bývá problém.
Podezírám některé kočky z vychytralosti. Pokud je láká dolů „jejich člověk“, kočky začnou naříkat a předvádějí, jaké jsou chudinky, že nemohou dolů, že se bojí slézt. A ty, můj člověče, snaž se, starej se, snes mě na zem – a to nejlépe ihned a v tvém teplém náručí! Potom mě hýčkej, servíruj mi jako náplast na prožitý stres masíčko, smetánku, no, vždyť ty víš nejlíp, co mám ráda!
Není-li „kočičí člověk“ nablízku, nakonec i ta nejrozmazlenější kočka ze stromu sleze. Ale jak! Jsou to spíš volné pády mezi větvemi, žádná elegance a na závěr seskok a úprk kamkoliv, kde je možné se schovat a trochu vzpamatovat. Přiznejme si však upřímně – pokud uvidíme, že náš mazlíček naříká na stromě, nečekáme, až sám „spadne“. Zmobilizujeme veškerou svou vynalézavost, abychom ho co nejdříve dostali dolů. Několik takových úsměvných historek vám tu předložím.
Příběh první: Paša a bříza
Sousedův kocour Paša je zavalitý český mourek. Zdá se mi, že jeho nejoblíbenější činností je sedět a koukat. Neustále vypadá, že nad něčím zamračeně přemýšlí.
Soused má byt v přízemí, okno z předsíně vede do dvora. Odtud kocourovi každý večer spouští prkno opatřené napříč přibitými kousky latěk. Takový „žebříček“ vídávám někdy u kurníků. Paša byl večer vypuštěn oknem ven a ráno zase seděl spořádaně na plechu u okna a čekal, až ho pozvou dovnitř. V létě mu nechávali okno otevřené celou noc. Paša si mohl zalovit myšky na zahradě a ve všech dvorech, které zezadu za činžáky na sebe navazují. Někdy jsem ho večer zahlédla, že kráčel i po chodníku, přešel ulici a brousil si drápky o kmen vysoké brízy, která rostla naproti.
Bříza je vysoká asi jako dvoupatrový dům. Kolem sebe má kruh ohraničený dlažebními kostkami, jak se běžně dělává u městské zeleně. Nikdy jsem neviděla, že by Paša na strom lezl. Jednou ho muselo něco vylekat a Paša překonal sám sebe. Šla jsem právě domů a tu vidím souseda, jak stojí u břízy, dívá se vzhůru a s někým, kdo je kdesi nahoře, laskavě hovoří. Kolemjdoucím musel připadat trochu „mimo“. Nám, kteří jsem věděli, že má kocoura, bylo všechno jasné.
„Copak? Paša nemůže dolů?“ zeptala jsem se. „nemůže“ přisvědčil soused. „Sedí tam už od rána, mňouká a leze pořád vejš a vejš…“ „V Americe lidi volají policii nebo hasiče, aby jim sundali kočku ze stromu“ poznamenala jsem jen tak, abych něco řekla.
„požární žebřík!“ vykřikl soused, plácl se do čela a upaloval do činžáku. Já si v té chvíli také vzpomněla, že na půdě stojí, opřený o vikýř, nadměrně dlouhý žebřík. Běžně ho používá kominík, když leze na střechu.
Žebřík byl tak dlouhý, že se s ním nedalo na schodišti obrátit, tak za asistence pobavených sousedů se žebřík spouštěl přes zábradlí středem domu. Žebřík bohužel až ke kocourovi nedosáhl. Paša, když viděl, že na něj zdola pokřikuje houfek lidí, lezl v panice ještě výš. Nakonec to lidé vzdali. Žebřík však nechali přistavený k bříze.
Paša slezl sám. Vydržel na bříze dva dny. Hlad ho donutil dostat se nějakým způsobem dolů. Jak se mu to podařilo, to viděl jen měsíček a hvězdičky. Důležité bylo, že ráno seděl za oknem na plechu a čekal, až ho pustí dovnitř.
Příběh druhý: Koťata na jabloni
Koťata někdy lezou na strom z přebytku energie a radosti ze života. Nelezou obvykle vysoko. Na zahradě máme nízké ovocné stromy – zákrsky a čtvrtkmeny. Pouze jedna jabloň je vyšší. Kotě Linda uvízlo jednou na švestce, pomáhala mi „trhat“. Najednou vylezla o něco výš a nemohla dolů. Žebříku se bála. Nečekaně mi skočila na záda a pořádně mě poškrábala. Ale o Lindě na švestce se rozepisovat nechci. Jednou jsem musela docela složitě sundávat z jabloně tři koťata. Byly jim asi tak tři měsíce.
Koťata pocházela z venkova a byla zvyklá dovádět tam v sadě. U mě na zahradě se ti miniaturní chlupáčci teprve „rozkoukávali“ a moje kočky se jim snažily ten pobyt co nejvíce znepříjemnit. Koťata se držela spolu. Největší ze sourozenců byla tříbarevná kočička. Sama pro sebe jsem jí říkala Majda. Dva drobnější kocourky jsem zatím nijak nepojmenovala. Všechna tři koťata byla u mě přechodně, než se mi podaří najít pro ně nový domov. Cosi jsem na zahradě dělala a koťata jsem pustila z očí. Obloha se mezitím zatáhla a schylovalo se k dešti. Zavřela jsem očky do voliéry a chystala se nakrmit koťata a uložit je do krabice vystlané senem. Koťata dostala k obývání starou psí boudu umístěnou v malé voliéře.
Začalo pršet – a koťata nikde! V gumákách a ve staré bundě jsem se málem plazila pod všemi keři, jestli se tam koťata neschovala. Nikde nic. Volala jsem donekonečna „čiči, čičičí“, až najednou slyším odněkud tichounké „pípání a típání“. Je jisté, že koťata v mokré trávě nebudou. Začala jsem obcházet stromy. To jsem si mohla myslet! Vybrali si, ti chudinkové, nejvyšší strom – jabloň. Seděli tam na větvi přikrčeni k sobě jako tři ptáčata. Jak je dostanu dolů?
Žebříkem to nepůjde, větev je slabá, a oni, jako naschvál, sedí až na samém nejslabším konci. Vzpomněla jsem si, že máme jedny dřevěné hrábě a zvedla je tak, aby byly těsně pod koťaty. Teď vše záleželo na tom, jak budou koťata chápavá….Majda! Holka jedna zlatá kočičí! Hned pochopila. Opatrně přelezla na hrábě. Za ní po velkém váhání přelezli na hrábě i její bratříčci. Naklonila jsem hrábě a pochytala je do náruče.
Tu noc spali malí chlupáčkové jako zabití. Byli u mě až do konce září, než si je rozebrali zájemci, ale sundávat z jabloně jsem je já ani jejich adoptivní rodiče, už nikdy nemuseli. Na stromy šplhali, ale vybírali si jenom zákrsky. Zkušenostmi se i kotě učí….
Příběh třetí : Chlupatá zimní hruška
Vy neznáte chlupaté zimní hrušky? Já také ne. Vlastně jsem viděla jen jednu jedinou a můžu říct, že zelená nebyla. Chlupy měla, to zas ano, z jedné strany byla tmavošedě pruhovaná a z druhé světle šedá. Slyšela na jméno Zuzana. Místo stopky měla ocásek a místo bubáčku růžový čumáček. Ano, na chlupatou zimní hrušku si hrála moje kočka. Našla jsem ji jako zubožené kotě v půlce října. Nechala jsem jí přes zimu v bytě.
Na zahradě za domem jsme měli tenkrát králíky. Pytle sena, proti všem požárním předpisům, jsem skladovali na půdě. Kočka Zuzana se mnou chtěla chodit krmit králíky. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby Zuzana šla zase spořádaně se mnou domů. Snažila jsem se Zuzanu všelijak ošidit. Nenápadně jsem si připravovala v předsíni baterku, suchý chleba, láhev vody, trochu vloček. Zuzana mě sledovala. Vycítila, kdy ji chci zavřít do pokoje, prosmýkla se mi a už doslova tančila v předsíni u dveří, nedočkavá, kdy vyrazíme ven. Nechtělo se mi jí násilím zavírat, stejně si skokem na kliku otevřela dřív, než jsem se stačila obout. Nejdřív jsem musely na půdu pro seno. Zuzana za mnou poskakovala do schodů. Předběhla mě a u plechových dveří půdy nadšeně pomňoukávala. Než jsem nabrala do tašky seno, proběhal všechny cizí půdy.
Konečně jsem vyrazily před dům. Capkala vedle mě po sněhu jako pejsek, ocásek zdvižený a neustále si něco pomňoukávala. Za domem na zahradě skákala do závějí a válela se v nich. Musela jsem počkat, až jí zimou zčervená nosík a začne jí vlhnout srst. Teprve potom byla ochotná jít se mnou domů.
Jednoho dne byla zvlášť bujná. V rozběhu skočila na kmen sousedovy vysoké hrušky a dychtivě lezla vzhůru. Zase si pomňoukávala nadšením, jak bývalo jejím zvykem.
Hruška je vysoká jako jednopatrový dům. Zuzana se usadila až úplně nahoře a začala příst. Občas se podívala na mě dolů, kde jsem podupávala v závěji a sladkým hlasem ji lákala, aby slezla. Zuzana se tam usazovala ještě pohodlněji a předla a předla.
Doma se jim to zdálo divné, kam jsem s kočkou zmizela, že se tak dlouho nevracíme. V pokoji se u nás otevřelo okno a „ten můj“ volal do tmy: „Haló, stalo se něco?“ „Zuzana mi vlezla na hrušku a nechce dolů“, žalovala jsem.
Kužel světla ze silné baterky se z okna zaměřil na hrušku a na Zuzanu. Z okna se ozvalo: „Hele, chlupatá zimní hruška! A jak jí svítí zelený očička! Nech ji tam, ona k ránu dozraje a spadne!“. Okno se zavřelo a já se Zuzanou pořád venku.
Je jisté, že bychom ji nenechali do rána na mrazu, je zvyklá trávit zimu v bytě, mohla by onemocnět, Zuzaně se na stromě taky přestalo líbit. Už nepředla, ale bezradně mňoukala. Dívala se na mě dolů, nevěděla, jak slézt.
Dělala jsem, že odcházím. Schovala jsem se na dvoře za kůlnu. Zuzana začala úzkostlivě mňoukat, pak statečně padala dolů z větve na větev. Když byla na dosah, vyběhla jsem ze dvora, natáhla ruce a Zuzana mi do nich doslova spadla.
Ihned se oklepala, vyskočila mi z náručí na cestičku vyšlapanou ve sněhu, nakrucovala se, ocásek zdvižený, a vedla mě ze zahrady na chodník a po chodníku mě „starostlivě“ dovedla do domu, jako by ona zachránila mě! Zuzana byla od malička svérázná, hrdá, ztřeštěná….byla to kočka, na kterou nelze zapomenout.