Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Člověk míní, pánbůh mění
30. března 2014, Jarka Svobodová
Vyrostla jsem na příslovích a lidových rčeních své babičky, takže jsem zase jedno trefné použila. Týká se naší nové kočičky Šejly.V únoru letošního roku nám umřela naše bez pěti týdnů šestnáctiletá kočička Viki. Měla rakovinu, a bohužel i šelesty na srdci, takže by stejně těžko přežila případnou operaci.
Tím jsem se utěšovala, když mladá nezkušená veterinární lékařka, střídající se s naším osvědčeným lékařem v ordinaci rakovinu při ročním očkování v listopadu loňského roku neobjevila. Tím jsem s touhle veterinou definitivně skončila.
Pak jsem si říkala, že do domácnosti, kde máme třináctiletého žárlivého loveckého psa, těžko můžu pořídit nové koťátko. Celá širší rodina jsme se usnesli, že až jednou nebude náš pejsek, tak si po vzoru Karla Čapka pořídíme jedno koťátko a jedno štěňátko. Aspoň se takto lépe skamarádí a sžijí. Zatím jsem doufala, že můj kočičí deficit trochu uspokojí koťátko Muriel mé dcery z celkem nedalekých Otvovic, a taky kočky z našeho okolí. Nejvíc samozřejmě moje stará známá, mazlivá kočička Tatranka. Bylo to krušné období, zvláště když jsem si uvědomila, proč už nemusím nechávat přivřené hlavní dveře v podkroví, aby tam Viki vnikla k manželovi a proležela celý den na jeho židli či u okna, sledujíc cvrkot na zahradě. Že mi už nikdy nebude hrabat na dveře, abych ji pustila domů, a aby mi poděkovala hlasitým a dlouhým krrrrrrr! A další smutné vzpomínání. Člověk se prostě musí utěšit tím, že měla docela rychlou smrt, a do poslední chvíle jsem byla u ní. Umřít doma obklopen láskou svých blízkých, to by si jednou určitě přál každý z nás.
Pes Bello za ten měsíc, co už nebyla, nabyl ještě větší suverenity, stal se z něj pokud možno ještě rozmazlenější sobecký jedináček. Když přišel na návštěvu syn a viděl, kterak se mi Bellák položil na nohu (neboť se mě musí stále dotýkat, pokud někde nespí, na znamení, že jsem jen jeho, a některé mé oblečení tahá jako fetiše), řekl: “Tak mám dojem, že se ta jeho závislost ještě zhoršila, co! Tady by už žádná kočka nevydržela!“ Ostuda Bellák dokonce na návštěvě u dcery, kde teď zůstalo sirotek mourovaté koťátko Muriel, se hnusně choval, a po chvíli musel být na řemínku. Jak viděl koťátko, už vrčel, a chudák kotě před ním zalezlo. S dcerou jsme ho znectily, ale vůbec to nepomohlo. Tím, že se ho kotě bálo a utíkalo před ním, probudilo v tom neřádovi lovecké pudy.
To máma koťátka Černuše byla jiný kafe! Nebála se žádného psa. Bohužel vinou této své nebojácnosti byla nedávno zakousnuta dvěma vlčáky, kteří hlídají místní autodopravu. Vlezla jim tam, neboť byla jako každá kočka zvědavá.
Takže na jednu stranu lepší bázlivé kotě.
Jenže nastal problém. Kotě bylo na mámu zvyklé, nemělo si s kým hrát. Kříženka vlčáka, hodná Liška je flegmatik, a o hru s kotětem nejeví zájem. A tak dostala dcera nápad, že pořídí, pokud možno z útulku, kotěti kamarádku. V domácnosti dcery jsou samé ženské. Jediný sameček je manžel, a všichni doufají, že to zůstane napořád.
Z depozita si tudíž neprodleně pořídili devítiletou (snad) kočičku. Byla zvyklá na kočky i psy, však bydleli všichni v jedné místnosti. Ale byl tu další problém. Místo aby si nová kočka hrála s malou Muri, honila ji, sebrala jí všechny pelíšky, ve finále dokonce i kočkolit, chlupy lítaly, a dokonce to ještě vylepšila příšerným řevem, až stydla krev, se kterým kotě Muri pronásledovala. Zkoušeli víc jak čtrnáct dní, že se ty dvě sžijí, ale marně. Nová kočka chtěla být sama, pes jí nevadil, k lidem byla milá. Jen to kotě, kvůli kterému byla pořízena, tu nechtěla. Tak se jednoho krásného dne kočka ocitla u nás. Všichni byli přítomni, aby testovali našeho psa, co tomu řekne.
No, ten se vytáhl! Poté, co se opatrně přiblížil k vetřelkyni v jeho výsostné domácnosti, kočka se naježila, vyprskla a elegantně vytasila bílou pacičku, aby mu jednu vlepila.
Začali jsme se smát, a Bello se se stáhnutým ocasem zahanbeně obrátil na úprk.
Napoprvé kočka zvítězila.
„Myslím, že máme vyhráno,“ děla dcera, a všichni to viděli taky tak nějak.
„No, pokud by se něco dělo, tak nám ji vrátíš. Do depozita už ji nedáme. Byla by to chudáka už pátá štace!“
To se stalo v neděli odpoledne. Já jsem se, když všichni odešli, odebrala se psem nahoru umýt manželovi okna. Kočku jsme nechali v bytě v prvním patře s tím, že si to tam o samotě a v klidu pročuchá. Otvor v ložnici, kudy naše Viki chodila ven, jsem přiklopila velkou knihou.
Když jsme se psem večer přišli dolů a kočku jsem nikde nenašla, usoudila jsem, že v pokoji zalezla pod pohovku. Však u ní taky Bellák hned čmuchal. Nechala jsem ji tedy na pokoji a v pokoji. Jenže nastal večer a kočka se nevynořila. Šla jsem nahlédnout pod pohovku.
Hrůza! Kočka tam nebyla!
I nastal frmol. Lítala jsem po celém bytě, všude nahlížela, nesmyslně i na parapety za okny, i ve sklepích v domě. Že zmizela ze zavřeného bytu mě moc nepřekvapilo, neboť jsem si říkala, že poodklopila tu knihu, co zakrývala díru v ložnici. Najednou jsem si nebyla jistá, že tam byla takhle přiklopená. Mráz mi šel po zádech, když jsem viděla počasí za oknem. Obrovský vichr, déšť všechno venku bičoval, v tomhle jestli ta nešťastná kočka utekla ven (máme na zahradu otvor ve dveřích), tak nemůže přežít! Už jsem ji viděla přejetou na té strašné Evropské silnici. Rychle jsem vylítla ven a zvonila u sousedů.
Sousedka mě moc nepotěšila. „No pokud ta kočka je u vás první den, tak to cestu domů těžko najde,“ řekla. Ale všichni sousedi slíbili, že se poohlídnou na svých zahradách.
Doma jsem nedokázala ani číst, ani se koukat na televizi, prostě nic, než sedět a snažit se vypnout mozek, aby mi nenabízel, co se stalo a stane.
Přišel manžel. „Stal se strašný malér, pojď sem honem!“ volala jsem ho, ještě než se stačil dole zout u botníku.
Začal se mnou prohledávat všechny prostory, a stejně jako mně mu bylo divné, že by kočka podlezla pod knihou, kterou byla zavřená díra v ložnici. Prolezl systematicky všechny kouty, a taky díru za pelestí za mou postelí prosvěcoval. Tam jsem jen letmo posvítila, protože tahle velká kočka by se tam přece nenacpala!
„Říkal jsem vám, že je to blbost k tomu psovi pořizovat kočku. Jasně, že před ním utekla hned první den! Ale tys musela provést svou!“ dštil na mě oheň a síru, a samozřejmě jako vždy jsem za všechno zase mohla já. Radši jsem mlčela. Ale jeho preciznost se vyplatila.
Vzal si k baterce moje zrcátko, a najednou volá:“Čičí, čičí....“ , a za pelestí za mou postelí se pomalu s mohutným zíváním vyhrabává jako hadí žena kočička Šejla, která tam tak tvrdě spala, že všechno moje šmejdění zaspala. To bylo radosti!
„No vidíš, kdybys nedělala všechno lajdácky, tak´s ji už našla!“ neodpustil si.
Dcera se to dozvěděla až druhý den, ale já tu noc stejně spala špatně. Adrenalinu bylo příliš! Dcera usoudila, že až do konce života nám musí na kočku platit alimenty. Prý jsme jí vytrhli velký trn z paty. A tak přivezla všechny kočičí potřeby, dokonce, přes můj odpor, ji zásobila uzavřenou nádobou na kočkolit.
Už ji máme týden. Zatím si mapuje byt, později ji pustíme do baráku, a časem na zahradu. Zatím se jí v bytě líbí. Pelíšky má stejné jako měla Viki, asi ji tam cítí. Hlavně stále spí, myje se a jí. Tak žravou kočku jsem ještě neviděla! Ale zatím raději nechodí Bellákovi moc na oči. Pohybuje se pokud možno ve výškách. Jako Viki. A Bello řekl STOP! jen v jednom případě. Hlídá chudák ložnici, která musí být pro kočku tabu! Nedovolí jí tam ani strčit čumák.
Jo, a kočka je pro mě Šejla, ale pro manžela je to prý i zbarvením jasná Míca.
Myslím, že je jí to jedno. Hlavně, že dostává dost žrádla.
A je štěstí, že Bello je už dost nahluchlý. Klepla by ho pepka, kdyby slyšel, jak v noci po našem bytě včetně ložnice ťapou zvídavé kočičí tlapky. Tak už zase máme psa a kočku.