První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

21. března 2014, Eva Beranová

Z rukopisu paní Evy Beranové. Autorka zemřela 5.6.2007, dříve než stihla udělat korekturu. Evičko, byla jsi naše přítelkyně a učitelka. Moc Ti děkujeme za všechno cos pro kočičáky udělala. Respektujeme Tvé poslání, podporujeme ty, co pomáhají zvířatům, zejména kočičkám v nouzi a snažíme se potrestat ty, kteří jim ubližují. Nikdy na Tebe nezapomeneme.

Cesta osamělých
Tak nazval tu cestu starý Krákora. Používal ji vlastně už jen on sám. Kromě několika houbařů, kteří sem zabloudili v létě, běhával po ní ještě Krákorův bílozrzavý kocour Servác a černá kočka Mošnička.
„Cesta osamělých“ začínala za pilou. Starý Krákora, když se vracel domů z města, kam ovšem chodil málokdy, musel projít přes pozemek pily. Míjel dřevěnou boudu hlídače, potom šel kousek „po place“, kde pronikavě vonělo naskládané řezivo, odbočil vpravo. Přešel železniční trať a pokračoval po pěšině na svahu. Dole jezdil vlak. Shora vypadal jako dětská hračka. Vagónky se šinuly po dně kaňonu, který do skály vylámali ještě za Rakouska-Uherska italští dělníci.
Krákora se vždy nad „kaňonem“ zastavil, aby si oddechl. Zapálil si cigaretu, chvíli se dusil kuřáckým kašlem, potom s požitkem vtahoval kouř. Díval se na koleje, které se hluboko pod ním plazily jako dva obrovští kovově lesklí slepýši. Pokud jel právě dole vlak, počkal, až vagónky vystoupají za pilou vzhůru, nabudou opět velikosti vagónů, projedou za hlídačovou boudou a ztratí se mezi domky a zahradami kolem tratě. O chatrné nakloněné zábradlí se raději neopíral. Spíš se opřel o nějakou pokroucenou jablůňku. Vyrostly tu jaksi omylem mezi keři šípků a trnek. V srpnu z nich padala malá žlutá jablíčka. Nebyla o nic větší než vlašské ořechy.
Po krátkém odpočinku šlapal Krákora dál. Pěšina opustila svah a rozšířila se v kamenitou cestu. Odtud už bylo vidět na malé stavení, k němuž z cesty vybíhala jako tykadlo uzoučká pěšinka, vyšlapaná jedním párem nohou. To byla Krákorova pěšinka k domovu. „Cesta osamělých“ pokračovala ještě kousek dopředu, asi po padesáti metrech si to rozmyslela a stočila se do lesa. Tudy se dřív chodívalo pěšky do vsi Kramáře. Krákora této vesnici říkal „Ves duchů“, protože většina lidí ji opustila. Pár starousedlíků a chalupářů jezdilo do Kramář jedině auty, a to po silnici z druhé strany. Nepoužívaná „Cesta osamělých“ se kdesi v lese rozmělnila do ztracena. Byla to cesta, která nikam nevedla.
Krákora byl osamělý jako ta cesta. Jeho život také nikam nevedl. Dny se mu jednotvárně rozplývaly pod rukama a mizely jako ona nepoužívaná cesta, která se snad vsákla do mechu.
Před lety se mu tudy chodilo líp. To se vracel z práce na pile a v chalupě ho čekala Anežka. Děti neměli. Milovali se v mládí tak nenasytně, že se láskou úplně strávili jako polínka v ohni. Na dítě už jim síla nezbyla.
Anežka mu brzy zemřela. Také odešla po „Cestě osamělých“, která nikam nevede. Krákora si představoval, že se rozplynula v lese, protože les měla nadevše ráda. Její duše teď přebývá v nějakém stromu, snad v borovici…
Krákora často bezcílně bloumal lesem a dlaní se dotýkal kůry houževnatých boroviček. Zkoušel, jestli pod rukou neucítí teplo, které by mu naznačilo, že tam sídlí duše jeho Anežky. Hledal marně. Vzpomínky na Anežku pozvolna vyprchávaly a její podoba mu tmavla jako zašlý obraz. Byla a už není. Žít se musí dál…
Starý Krákora si bez Anežky navykl žít neuspořádaně. Stal se z něho samorost, a docela pěkně pokroucený. Po odchodu do důchodu už mu nic nebránilo, aby dal svému podivínství naplno průchod. Neuznával ani den, ani noc, ani neděle a svátky, snad ani roční období příliš nevnímal. Žil si jednoduše po svém.
Jestliže se mu chtělo spát, ulehl třeba v poledne a vzbudil se až večer, kdy pro něho začal den. Při měsíčku okopával za chalupou brambory, dojel si s kárkou do lesa na klestí, pral prádlo v dřevěných neckách na dvorku. K ránu se unavil a šel spát.
Někdy mu vyšel „jeho den“ na den normální. To se vypravil do města nakoupit zásoby. Většinou to byly konzervy, špekáčky, rohlíky, chleba, sádlo, kafe, čaj, instantní polévky a cigarety. Někdy si dopřál i dvě krabice levného červeného vína.
Když procházel na pile kolem hlídačovy boudy, často se ozvalo z okénka: „dědku, zajdi na kafe!“ Krákora někdy zašel, jindy jen mávl rukou. Oba byli nemluvové a jejich hovor se brzy zastavil na pokyvování hlavou doprovázené povzdechy jako „ach jo“, „no jo“, „ba ba“, „tak tak“, „hm hm“, „ba jo“.
Hlídačovi z pily říkali Krakonoš. Byl vysoký a hřmotný. Neustále nosil krátký myslivecký kabát, ačkoliv myslivcem nikdy nebyl. Jeho zelený klobouček připomínal Krakonošův klobouk z pohádek. Vyšlapoval si ve vysokých popraskaných kožených botách, které se už dávno neleskly. Neupravené šedivé vousy mu sahaly až k prvnímu knoflíku Kabátu. Kouřil fajfku. Byl to tak trochu podivín, ale srdce měl na dlani, i když druhou dlaní přikryté, aby si toho lidé hned nevšimli.
Jeho pravé jméno se zapomnělo. To znali jen na úřadech. Snad ještě listonoš věděl, že Krakonoš se ve skutečnosti jmenuje Jan Veselý. Ale kdoví, jestli to vůbec věděl, kdo by taky Krakonošovi psal!
I v jeho životě kdysi bývalo líp. Měl ženu a synka. Potom ho potkal úraz a jeho život nabral jiný směr. Žena o něm prohlašovala, že je trochu „na hlavu“. Než se jeho syn vůbec naučil říkat „táto“, žena se s ním rozvedla. Odstěhovala se s dítětem za svým milencem. Od té doby o nich nevěděl. Ale to bylo všechno dávno, tak dávno. Někdy si myslel, že se mu to jen zdálo. Zvykl si na samotu. Pak dostal místo hlídače na pile. Opatřil si psa. A žil, jak uměl.
Jeho pes Max byl těžkopádný tlustý baset. Uši mu plandaly málem na zem, div si na ně předními tlapkami nešlapal. Hnědé oči s věčně načervenalými spojivkami sledovaly svět utkvělým, zdálo by se poněkud přituplým, pohledem.

Na pilu pravidelně při svých toulkách zabíhával Krákorův kocour Servác. Žil si vedle Krákory svým samostatným kocouřím životem. Když se někdy s Krákorou potkali na dvoře a děda se upřímně podivil: „Serváci, já tě ještě mám? Tys mi neutek?“ Kocour se mu otíral o nohy, vrněl, vrkal, předl a pomňoukával vysokým hláskem, protože mu to většinou vyneslo kousek salámu. Rádius pohybu kocoura Serváce byl vyměřen pilou, kde žebral svačinu u chlapů „na place“ a kde mu proto říkali Somrák, potom zaběhl přes kopec do „Vsi duchů“ a dychtivě se účastnil všech kocouřích rvaček,

pak seběhl lesem k domovu a na dvorku si lízal rány utržené v potyčkách. Sotva si trochu odpočal, vyrazil znovu na svůj obvyklý okruh.
Někdy se mu povedlo vběhnout na pile do hlídačovy boudy. Spíš než bouda to bylo dřevěná chaloupka. Krakonoš si topil kamínky na plynovou bombu, měl starou pohovku, stolek, dvě židle a malou přenosnou černobílou televizi. Žil tam vlastně pořád. Přihlášený byl v bytě u sestry na sídlišti. Ale to bylo až na druhém konci města na svahu, kde se dřív rozprostíralo pole. Přece se tam nebude trmácet! Švagr ho stejně nerad viděl. Obyčejně se nepohodli kvůli Maxovi, který se vždy suverénně hrnul rovnou na pohovku. Krakonoš raději k sestře vůbec nechodil a do hlídačské boudy si zalezl jako jezevec do nory.
Pro Serváce měl vždy pohlazení, kousek salámu, špeku nebo sýra. Servácovi říkal, že je to kocour Kulíš-Nekulíš. To podle toho, jestli se kocour „kulišil“, což znamenalo, že se Krakonošovi otíral o boty a předl. Tehdy to byl Kulíš. Jestliže Servác se na Krakonoše ohlédl jen tak přes rameno a spěchal za některou kočkou do „Vsi duchů“, byl to Nekulíš.
Krakonoš „Cestu osamělých“ nepoužíval. Kam by také po ní chodil!

Kromě Krákory a Serváce používala cestu ještě drobná černá kočička Mošnička. Kočka Mošnička nebyla ničí, jak se někdy kočkám stává. Asi pocházela z nějakého opuštěného stavení za kopcem. Mošničkou ji sám pro sebe pojmenoval Krákora, protože kočka měla většinou bříško plné koťat. Vypadalo to, že stále táhne s sebou mošničku plnou nákupu. Měl na tom patrně zásluhu i kocour Servác.

Kočka Mošnička kdesi tajně rodila koťata, ale Krákora s ní běhat žádné neviděl. Buď z podvýživy vždy potratila, nebo se její kočičí děti beze stop ztrácely ve „Vsi duchů jako oběti kocouřích rváčů, kun, potkanů, nebo záhy uhynuly na začervení škrkavkami. Mošnička si s tím hlavičku nelámala a dál tahala plně bříško nových koťat.
Byla věčně hladová. Zdálky sledovala Krákorovo stavení, ale přijít na dvůr si netroufala. V drobném obličejíku zářily obrovské oči. Měly uštvaný výraz. Krákoru si připustila tak nanejvýš na metr k tělu, neustále napjatá jako při lovu, připravená okamžitě vyletět jako šíp a utéct.
Život plynul pro Krákoru, Krakonoše, Serváce a Mošničku dál v zaběhnutém, jednotvárném rytmu. Nikdo z nich netušil, že letošní zima něco změní.
Koncem listopadu uhodily nepříjemné holomrazy. Začátkem prosince, kolem Mikuláše,

se oteplilo. Napadl hustý načechraný sníh. Keře podél cesty vypadaly jako z plantáže bavlníku. Chomáčky nadýchaného sněhu jim držely na větvičkách jako přilepené.
„Cestu osamělých“ protáhl malý pluh. Pěšinku k chalupě Krákora prošlapal sám. Popeláři sem nezajížděli, pytel prázdných plechovek nechával Krákora u popelnic na pile. Jiné odpadky neměl, všechno spálil v kamínkách. Zimu neměl rád. Toužil ji prospat jako některá zvířata.
Po Vánocích přišla velká obleva. A pár dní před koncem roku začalo znovu mrznout. „Cesta osamělých“ se změnila v hrbolaté kluziště.

Mošnička naříkavě mňoukala, opatrně ťapala po ledu a hledala něco k snědku.
„Nic nemám,“ volal na ni Krákora. „Počkej, až se budu vracet z města, dám ti kus špekáčku.“ Bylo to den před Silvestrem a Krákora se vypravil do města nakupovat. Těšil se, že si koupí špekáčky, dvě krabice červeného vína, cigarety, kafe a doplní zásobu chleba, rohlíků, čaje, konzerv a instantních polévek.
„Zajdi, dědku,“ ozvalo se z hlídačovy boudy, když se s nákupem vracel. Mrzlo, jen praštělo. Krákora neodolal. S požitkem se sunul do tepla.
Krakonoš vytáhl slivovici. „Na zahřátí,“ řekl a nalil trochu do tvarovaných skleniček od hořčice.
„A do druhý nohy,“ naléval znovu. „Jen si dej, dědku, je zadarmo. Já ji nekupoval. Dostal jsem ji od kluků, co dělají na place. Prej, ať mám taky Silvestra, povídali.“
„Jo, Silvestra,“ řekl zasněně Krákora. „Ale já to stejně nedržím,“ zahuhlal rychle, aby si snad Krakonoš nemyslel, že starej Krákora začíná být sentimentální. To ne! On nikoho nepotřebuje. Krakonoš si toho ani nevšiml.
„Dědku, na Silvestra k večeru zajdi. Dorazíme tu slivovici a kouknem na bednu.“
„Uvidím,“ zahuhlal zase Krákora, ale pozvání ho potěšilo. Jemu televize už dávno dosloužila.
Krakonoš položil na stůl prkýnko, pleskl na něj pořádný kus špeku a nakrájel chleba. Seděli, ukrajovali špek, pokyvovali hlavami, popíjeli slivovici malými doušky jako medicínu.
Zbylo půl lahve. A nebyla to slivovice ledajaká, ale pravá moravská. Ta má říz. Krákora vyndal jednu krabici vína.
„Nech to tu, ať se s tím netáhnu. A na Silvestra mě tu máš hned odpoledne,“ loučil se ve dveřích.
„Beru tě za slovo,“ řekl Krakonoš.
„Spolehni se, přijdu. To bych musel umřít, kdybych nepřišel.“
Krákora uchopil igelitky a vyrazil po „Cestě osamělých“ ke své chalupě.
Slivovice otupila jeho opatrnost. Vykračoval si, jako by mu bylo čtyřicet. Ale tělo neošálil. Když už měl chalupu v dohledu, najednou se mu země a nebe pomíchaly. Nohy mu podjely, igelitky odletěly a on tvrdě dopadl na zledovatělou cestu. Padl na záda a hlavou se uhodil o led. Nějak se mu zatměl svět a on přestal o sobě vědět. Stále mrzlo.
Jak dlouho tak ležel, nevěděl. Vědomí se mu pomalu vracelo, protože měl pocit, že není sám. Zdálky slyšel vrnění, vypadalo to, jako když kočka přede. Potom ucítil tlak na prsou, ale takový rytmický, jako by ho čísi malé nožky hnětly a ušlapávaly. Na tváři cítil šimrání vousků a drsný teplý jazýček mu masíroval rty, nos i bradu.
Pootevřel oči. Uviděl černou siluetu, jak se odráží proti nebi posetém hvězdami. To stvořeníčko, co mu sedělo na prsou, mělo ouška a zářivé oči. Mošnička! „Ty moje holka zlatá,“ roztřeseně ze sebe vypravil Krákora. „Tys na mě čekala a hřála mě, abych nezmrz´!“
Jemně kočičku odstrčil a posadil se. Igelitky s nákupem se povalovaly na cestě. Jedna byla dole prokousnutá ostrými zoubky a dírou vykukoval okousaný špekáček.
Krákora se těžce zvedal. Odplazil se ke kraji cesty, kde ze sněhu vykukovaly mohutné trsy rezaté zmrzlé trávy. Tam se mu podařilo vstát. Celé tělo ho bolelo a byl tak promrzlý, že se sotva mohl hýbat. Zaváhal, jestli se nemá vrátit za Krakonošem na pilu. A hned tu myšlenku zavrhl. Co by tomu Krakonoš řekl! Smál by se mu, že ho slivovice tak zmohla. Ne, musí se dostat do chalupy, lehnout si a zítra bude dobře …
Cesta k chalupě mu trvala neskutečně dlouho, ale jemu nikdy nešlo o čas. Ten plynul mimo něj.
Hlava se mu motala, nejraději by se spustil na všechny čtyři a tak k chalupě dolezl. Neudělal to, protože měl strach, že se už nezvedne.
Černá Mošnička šla za ním, nosík doslova přilepený na špekáčku, který vykukoval z igelitky.
Tak se dostali do chalupy. Na věži ve městě bila půlnoc.

„Když už jsi tady, pojď dál,“ řekl Krákora Mošničce a roztřásl ho kašel. Uvařil si na vařiči kafe a oblečený zalezl do postele pod špinavou duchnu. Mošnička úplně ztratila plachost a vlezla si k němu. Příjemně hřála, konejšivě předla a Krákora upadl do horečnatého spánku.
Mošnička se prospala a vrátila se k igelitce. Labužnicky okusovala špekáčky, které se jí podařilo vytáhnout na podlahu. Za dveřmi mňoukal Servác, který nechápal, co se děje. Škvírou u prahu cítil špekáčky, slyšel rupání voňavé kůžičky pod Mošniččinými zoubky a jeho tělo se třáslo nespravedlností, která byla na něm páchána. Přece on měl dostat špekáček a ne tahle tulačka!
Krákora v jakémsi polosnu slyšel mňoukat Serváce, ale bylo mu to jedno. Neměl sílu vstát a otevřít mu.
Mošnička beze spěchu okusovala špekáčky, zapíjela je vodou z mastného hrnce, který stál ve dřezu, vyčůrala se způsobně do dříví v krabici u kamen a pospávala na Krákorově rameni.
Na Silvestra čekal Krakonoš na Krákoru marně. „Dědek je zase mimo čas,“ bručel si pod vousy a vyhlížel z okénka směrem k trati. Na Nový rok se mu to zdálo už podezřelé, že se Krákora neukázal.
Po poledni přiběhl Servác, který vzdal čekání za dveřmi, za nimiž chroupala Mošnička špekáčky. Začal ukřivděně mňoukat tentokrát za dveřmi hlídačovy boudy. Krakonoš mu otevřel. Servác vletěl dovnitř jako kulový blesk, skočil na stůl, což si jindy netroufal, a začal hladově rvát uzené.
Krakonoš ho i s kusem masa vyhodil ven, zavřel baseta Maxe v předsíňce, vzal sukovici a poprvé vykročil na „Cestu osamělých“.
Musel jít po straně ve sněhu, protože cesta byla stále jako kluziště. Odbočil na pěšinku ke Krákorově chalupě. Z komína se nekouřilo. Dveře do chodbičky byly otevřené. Zaklepal na kuchyni. Ticho. Zabouchal. Za dveřmi uslyšel tiché drobné krůčky a cosi skočilo někam nahoru. Stiskl kliku a vešel do kuchyně. Místnost měla jedno malé okénko, navíc zastřené špinavým závěsem.

Na okně seděla černá kočka a bedlivě ho sledovala. Pomalu se rozkoukával. Na posteli za dveřmi se cosi pohnulo. „Kdo to je?“ sotva slyšitelně se z postele zeptal Krákora a okamžitě se rozkašlal.
„Co je s tebou, dědku?“ zeptal se bodře Krakonoš. „Jak to, že jsi včera nepřišel?“
„To budeš koukat, až ti to povím,“ sípal Krákora. „Předevčírem, jak jsem šel od tebe, tak jsem moh´ skončit až v nebi.“
„Nekecej, dědku,“ řekl na oko lhostejně Krakonoš.
„Praštil jsem sebou, uhodil jsem se zezadu do hlavy, zatmělo se mi a na mraze jsem ležel kdovíjak dlouho, moh´ jsem zmrznout! A víš, kdo mě zachránil?“
„To nevím …“
„Mošnička. Kde vůbec je?“
Mošnička stále seděla na okně a ostražitě sledovala každý Krakonošův pohyb. Po zemi se válely okousané špekáčky.
„Dědku, můžu ti jen říct, že ta chlupatá mrcha ti rozkousala všechny špekáčky. Z každýho kus snědla,“ zhodnotil situaci Krakonoš.
„Jen ať si, chudinka vopuštěná, pochutná,“ něžně zasípal Krákora, pokud vůbec lze něžně sípat.
„Dědku, nejsi moc naměkko? To ses pořádně praštil do hlavy …“bručel Krakonoš.
„Ne, ne, jen si to poslechni. Ležel jsem a pomalu se měnil v rampouch. A tu cítím, že mě někdo olizuje, dejchá na mě a masíruje mi hrudník těsně pod krkem. Přišel jsem k sobě. Světe, div se, ona mě křísila Mošnička. Šestým kočičím smyslem poznala, že by byl se mnou brzy konec a přivedla mě k životu.“
Krákora sípal a kašlal, než to všechno vypověděl.
„Dědku, ty si to maluješ. Nevěř tomu, že jí šlo o tebe. Je to mrcha vypočítavá jako všechny kočky a ženský taky,“ dodal po malém zaváhání. „Cítila u tebe jídlo a teplo, proto dolejzala.“
„No, toho tepla jsem v sobě už moc neměl,“ chraptivě ze sebe vypravil Krákora. „A kdyby jí šlo jen o ty špekáčky, mohla si je vytáhnout a pořádat je někde v křoví. Ale ona u mě zůstala, dejchala na mě, a předla a hřála mě.“
„Když myslíš,“ připustil Krakonoš. „Člověk se ve zvířatech nevyzná, se psem je to snazší, ale u takový kočky nikdy nevíš, co ji napadne?“ Při tomto rozumování hledal vařič a čistý hrnec, aby Krákorovi uvařil teplou polévku z pytlíku.
„Dědku, ale stejně si myslím, že ti olizovala pysky jen proto, že cítila z tebe uzenej špek a slivovici“ neodpustil si Krakonoš.
„Nech už toho,“ vypravil ze sebe Krákora mezi kašlem. „Ať to bylo, jak chtělo, tak mě zachránila. A jestli bude chtít, může tu zůstat.“
Mošnička zůstala. Servác na ni zpočátku nepřátelsky syčel a vrčel. Mošnička dělala, že se jí to netýká. Krákora jí podstrojoval. I na Serváce zbylo jídla dost. Na „place“ u pily loudil svačiny spíš jen ze zvyku. „Koukejte, jak Somrák tuhle zimu ztloustnul,“ říkali chlapi a poplácávali ho po širokých zádech.
„Cesta osamělých“ nyní sloužila i Krakonošovi. Často vzal pověstnou sukovici a vypravil se za Krákorou.
A to je celý příběh o těch, kteří chodívají „Cestou osamělých“. Jejich osudy se nakonec přece jen propletly, a to je jedině dobře.

Kapitola první - Život jedné kočky
Kapitola třetí - Černý Johny

Zpět