První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

11. února 2006, Jana Petrželková

Jak to přišlo, že teď máme doma tři kočky už víte. Chodíme po bytě a prozpěvujeme Čára Matěj Mašinka, to je pěkná rodinka a tři kočky se za námi táhnou jak ocásky a také těmi ocásky švihají, protože v takovémto společenství už musí každá řádná kočka být ve střehu a dávat to patřičně najevo a my jsme ve střehu s nimi a snažíme se nedávat najevo vůbec nic. Tak posuďte sami:

uličník, tj. přišlý z ulice, Čára Čárlí

s příchodem Mašinky propadl beznaději, že se bude muset o žrádlo dělit s dalším strávníkem a kdoví kolik toho ta cizí černá kočka sní – sice vypadá útle, ale to on, Charlie, byl při příchodu k nám také a jaký je teď z něj chlapák a kdo ví, jestli je také mezi kočkami dobrým zvykem držet redukční dietu a hlídat si štíhlou linii. Na druhou stranu je Čára kocour pohodář, velmi přátelský ke každé kočce či kocourovi který prošel – byť jen na pár dnů či pár hodin – naší domácností, takže ho všechno táhne k tomu, kamarádit se i s Mašinkou, uzavřít s ní pevné společenství a možná i pakt proti velícímu kocourovi náčelníkovi Matějovi. Dopadá to tedy tak, že se Čára Mašince tak trochu dvoří a všechno jí v bytě ukazuje a dělí se

s ní o polštáře a postele, půjčuje jí hračky a hraje si s ní a spí s ní v jednom košíku, ale moc si to neužije, protože musí mít současně uši našpicované a oči na šťopkách aby nepřehlédl, kdyby náhodou Mašinka vstoupila do kuchyně, do prostoru misek. To se pak několika obřími skoky, kdy je schopný porazit cokoli, od hrnku s čajem až po almaru, vřítí do kuchyně sám a hlavně první, prohlédne všechny misky a pokud v nich něco náhodou je, protože to předtím přehlédl, okamžitě to sní. Možná že někde slyšel že „co je doma, to se počítá“. A protože dlouhou dobu nevěřil, že jídla bude skutečně dost pro všechny, že dávky jídla opravdu znásobím, snědl pro jistotu všechno, tzn. i Matějovi i Mašince a při přípravě jídla teď musí nutně asistovat na lince a v době podávání jejich snídaně nebo večeře (obědy se k jeho velké lítosti Čárlí se zlobí

nekonají) se raději už z kuchyně nehne vůbec, to by ho tam odtud nedostal nikdo ani párem volů a je mu jedno, že ho neustále shazuji z kuchyňské linky dolů a vůbec ho vyhazuji z kuchyně a zlobím se na něj a ještě ho občas někdo omylem přišlápne. Důležité je, že je u zdroje. Půjde-li to takhle dál, bude mu za chvíli kožich malý a on tak bude mít o starost víc, kde sehnat nový. A jedině Čárlíček má také starost o to, jestli ulehne mezi klávesnici a monitor pokaždé, když usednu k PC. Doluji z pod něj doklady, myš, sešívačku, popelník a občas i hrnek s kafem a on se jen šťastně usmívá a leží a nic mu nevadí a předvádí mléčný krok. Je to zlatíčko.
Z Mašinky se stává také pěkná darebnice a podšívka a poťouchlice. Z původně plaché a téměř neviditelné kočičky je to sladká kočičí holčička, která na vás upírá obrovské žlutozelené nevinné oči a přitom tahá za nitky v pozadí všech bojů. Inu jako všude, kde jsou dva velcí kluci a k nim jedna malá holčička. Má v oblibě dva výrazy: Ten první je

„jak se můžou ti kluci tak ošklivě chovat, to já bych nemohla!“ a ten druhý je „prosím tě. člověče, pomoz mi, už mi ti hrozní kocouři zase ubližují“. Přitom má plnou hlavu starostí jak nejlépe vyprovokovat nějakou pořádnou rvačku a honičku nebo se k ní alespoň přichomýtnout a poněkud upravit její spád.
Důležité je samozřejmě pořádně ječet a to raději dříve než později, takže huláká o pomoc aniž by se cokoliv stalo, stačí, aby se Matěj nebo Čára na ní podívali. Ale abych Mašinku jen nepomlouvala – oba kluky kočičí má moc ráda a dovede si s nimi i hezky hrát a je na ní vidět, že to je pořádná ženská, co dbá na vzhled a hygienu, takže je oba každou volnou chvilku upravuje a dohlíží na to, a by měli opravdu čisté kožíšky a ještě je pilně olizuje na hlavičce a uších, kam si sami nedosáhnou. A stejně jako Čára je přesvědčena o tom, že moje prvotní povinnost je zajistit jí trvalý přístup na kuchyňskou linku, na které budou připraveny mňamky. No a protože já si to nemyslím, tak má zase o starost víc, protože si to musí obstarat jinak, nejčastěji krádeží jakmile se otočím.

Matěj bitvy o prostor v kuchyni téměř vzdal, resp. se tváří, že ho nezajímají a je nad takové nicotnosti povznesený. Vůbec se z něj po příchodu Mašinky stal mrzutý a otravný kocour, přímo dědek. Hodně se změnil už příchodem Čárlího, už to nebyl všech mazlíčků král a velemazel obrovský a kocour velepříjemný jako dříve než se ztratil a teď – ta rána! – mu přinesu domů ještě další kočku !!!! (aspoň že ti kočičí spratkové – dle jeho názoru – už jsou pryč), jako bych nevěděla, že jen ON tady má právo být a ON je ten hlavní kocour a ON má být chován a hýčkán. Má teď chudák těžké časy – na jednu stranu žárlí a chtěl by být on ten jediný milovaný, na druhou stranu je bezvadné se honit a kočkovat s kočkama a nemuset pořád jen chodit za námi lidmi a nebýt vlastně nikdy doma sám; jak se v tom takový kocour má vyznat? A právě proto, že se v tom moc nevyzná, rozhodl se, že všechna vina je na mě, že já za všechno můžu. A tak teď máme trápení oba, Matěj se s každým baví a mazlí, nechá se chovat od všech včetně návštěv a sám si pro pochování přijde kdykoliv, zatím co mě si nevšímá, otáčí se ke mně zády, ignoruje mne když ho volám a dokonce na mne tasí i drápy a zuby, pokud ho popadnu sama a prská a syčí a je vůbec velmi odtažitý a protivný a nevlídný. Současně mu to ale nedá a tak se jako by „náhodou“ pohybuje po bytě přesně po stejných trasách jako já. Jsem-li v kuchyni, je v ní zaručeně také a ukrutně ho zajímají třeba dveře od lednice, také koho by takové umělecké dílo nezajímalo, že. A pokud se přemístím do svého pokoje, sedí v něm na okně zády ke mně a čučí do dvora, kde se sice většinou neděje vůbec nic, ale pořád lepší, než koukat na mě a když jdu do obýváku, tak si zaleze za moje křeslo aby na mě ani neviděl a tak to jde celý den. A pak přijde chvilka, kdy se ocitneme s Matějem v jedné místnosti sami dva, dveře jsou zavřené, žádná další kočka a ani žádný další člověk nablízku a někdo mávne někde kouzelným proutkem a stane se zázrak: z Matěje je najednou zase ten starý přítulníček, a skočí mi do náruče a tlapkama se drží za ramena nebo kolem krku, strká mi hlavičku pod bradu a různě jí natáčí abych věděla kde drbat a nastavuje bříško k hlazení a otírá se obličejíčkem a slintá blahem a vrní jak motorek…….problém je v tom, že vyčíhl, že zaručeně sami budeme vždycky na toaletě, takže ho často, ač nerada, musím zklamat, zejména po ránu, kdy je velký zájem o tyto končiny a také fofr s odchody a snídaněmi a svačinami (znáte to!). To ale nepochopí a bere to jako osobní újmu a další ústrk a všechno je zase horší.

A tak mají všechny kočky svoje starosti a pak ještě mají starosti společné. Např. kdo dřív doběhne k otevřenému oknu když větrám, protože toho vezmu do náruče a koukáme se ven, bez sítí a hezky spolu, ucho na uchu a vidíme ptáky a auta a lidi a ti lidi se po kočičce či kocourovi dívají a ještě se mnohý zastaví na kus řeči a nějaké to pohlazení a tak je to strašně zajímavá a oblíbená činnost. Snažím se je sice střídat, ale to víte, pravidelnou a přesnou statistiku nevedu. Další starost je, koho vezmu na noc do postele. Všichni tři se tam nevejdou – postel je standardní, já nestandardní, takže místa málo. I tady se snažím dodržet jistý pořádek a pravidelnost, jenže první to obvykle vzdá nejmenší Mašinka a utíká si teda zabrat aspoň malý proutěný prádelní koš, který je postavený v obýváku blízko kamen a měkounce vystlaný. Druhý obvykle odstoupí Matějíček. Nasadí výraz „s váma se JÁ přece nebudu dohadovat“ a jde si zabrat otáčecí židli u mého psacího stolu. Čárlí v posteli

V 70% případů tedy vítězí Čárykluk a svoji radost a vděčnost mi začne dokazovat tím, že mi hned Čárlí v tašce

zalehne knížku a začne mě usilovně olizovat všude kam dosáhne, jako bych se nemyla nejméně týden či dva. Není schopný si zapamatovat, že ani jedno z toho nesnáším, takže letí z postele velmi brzy (stejně se v noci vrátí) a pak uléhá do jedné z krabic, které jsem musela po pokoji strategicky rozmístit.
Třetí společnou starostí všech koček je, kdo doběhne první ke dveřím, když přicházím domů. Kdo doběhne první, je první chovaný, logicky. Samozřejmě, že ještě v botách a v kabátě, jsem šťastná, že mi nechají alespoň odložit tašky. Na denní či noční době nezáleží, chovají se jak psi, ale pouze při mém příchodu, na ostatní členy rodiny takto nereagují. Dalším důležitým bodem v našem bytě je manželův invalidní vozík, kdykoliv ho opustí. Je nezbytně nutné po něm lézt jako po stromě, případě si o jeho pneumatiky brousit pořádně drápy. Ceněné je místo zcela nahoře na držadle obsluhy protože je nejvýš a pak sedadlo, protože je nejpohodlnější. A pak jsou další a další starosti: jestli náhodou nejíme něco lepšího než oni, jestli necháme na stole ležet noviny které tak báječně šustí, jestli přijde dost návštěv kterým by se mohli předvádět a být na oplátku drbáni, jestli jim dám přes vanu lávku a pustím vodu aby po ní mohli hrabat tlapičkami a občas i spadnout, jestli někomu z nich nenadržujeme, jestli jim dnes vymetu míček včera zakoulený pod lednici….prostě máme naprosto ustarané kočky!

Největší starost má ale přece jenom Matějíček – a my s ním. Tolik chce být mnou mazlený a chovaný a opečovávaný a tolik se za to stydí, tolik nechce aby to Čára s Mašinkou viděli! Má snad chudák dojem, že by si tím zadal, že by se snížila jeho autorita a jeho respekt. Musí totiž za každou cenu, děj se co děj, dokázat těm dvěma, že on je tu velitel a tudíž bude hlavní kocour, kterého všichni poslechnou a musí mít k patřičnou vážnost, žádný kamaráčoft. Podle jeho názoru je ovšem třeba si pořádek zjednat rázně a nekompromisně, takže se podle toho chová a my mu občas teď říkáme i Matěj Hrozný nebo Matěj Veliký, případně král Matěj Udatný. Někdy také jenom „ty vrahu“.

Matějova hra přestává být hrou a pere nás všechny (tj. Mašinku, Čárlího i mě) na jednu hromadu, kouše a moc ošklivě drápe, sápe se po nás předníma, zadníma, padni kam padni, uši hrozivě stažené dozadu a přitažené k hlavě a ještě navrch syčí a vrčí a prská. Ruce, nohy a případně další části těla mám pokousané a podrápané stejně jako když byl koťátko, jenže tehdy to dělal protože byl blboučký, zatímco teď je – vlastně také blboučký. Ač ze všech tří koček prokazatelně nejchytřejší, nedojde mu, že pro mne, přes veškerou obrovskou lásku k ostatním kočkám, bude první vždy on, protože prostě byl první – a hotovo, komentáře netřeba.
A tak protože to s ním je opravdu k nevydržení, musela jsem přistoupit k opatřením. „Matěji, jestli budeš takhle zlobit dál, půjdeš do útulku! Sbalím ti raneček a pofrčíš“ oznámila jsem mu vážným hlasem. „Kam že má jít Matěj?“ poskakovali Mašinka s Čárou. „Ještě nevím přesně, asi do Ostravy“ vypadlo ze mne místo dostatečně vzdálené od Prahy. Kočičí panstvo dalo hlavy dohromady. „My chceme taky do tý otravy, proč jenom Matěj?!“ hlásil se Čára o svá domnělá práva. „Ale Čárlíčku, Matěj by šel do Ostravy do útulku pro ztracené, opuštěné a zlobivé (tady jsem zvýšila významně hlas) kočky, copak už si nepamatuješ, jaké to tam bylo?“ divila jsem se.
„A jo, a jo“, bral zpátečku kocourek, „tak to já zůstanu doma“ a běžel honem pryč. Mašinka, která ve velkém útulku nikdy nebyla, ještě otálela. „Tak jaké to tam je?“ vyzvídala. A já začala povídat. Barvitě jsem líčila život v útulku a přeháněla jsem, co mi fantazie stačila. Všechny plusy jsem zatajila, zatímco to horší jsem rozvedla až do nejmenších podrobností, zdůraznila neustálý krutý boj o sousto suchého krmení, vylíčila teror starých ostřílených útulkových kocourů z nichž každý váží nejméně 15 kg a které musí každý poslouchat, vymyslela jsem si ranní a večerní nástupy koček podle velikosti, zveličila otužování tím, že se v útulcích zásadně netopí a to ani když je venku mínus 50, vypíchla absolutní neexistenci jakýchkoliv postelí, pelíšků, kočičích stromů či jiných úkrytů a mluvila jen o holé dlažbě a zejména dojatým hlasem plačtivě prozrazovala totální citové strádání, protože v žádném útulku není nikdo, kdo by kočičky nebo kocourky pochoval, obzvlášť když jsou zlobiví a přitom jsem se v duchu omlouvala všem útulkům. Víc než k Mašince jsem ale mluvila k Matějovi, který seděl poblíž a tvářil se, že ho to vůbec nezajímá a že nás neposlouchá. Mašinka s hrůzou utekla za Čárlím a já vzala do náruče Matěje. „Tak to vidíš, Máťo“ mluvila jsem k němu a chovala ho „tak buď zase hodný chlapeček, vždyť my tě máme všichni rádi a moc bys nám chyběl. Vzpomeň si, jak moc jsem tě hledala když jsi se ztratil“. A Matěj se obrátil, zaťal do mne drápy ze všech 4 nohou vší silou a ještě se mi zakousl do ruky tak, až mi tekla krev, jako už ostatně v posledních několika týdnech téměř denně. „Tak to teda ne, Matěji“ řekla jsem přísným hlasem, když jsem se dost vynazlobila a ošetřila jsem si všechny rány. „Nedá se nic dělat, sám sis rozhodl, tak pojď, sbalíme ti tašku, abys mohl zítra ráno jet“ A pak jsem šla a vzala malinký modrý ruksáček, ve kterém si syn, když byl docela malý, nosíval bačkorky k babičce. Dala jsem do něj Matějíčkův modrý oboječek na krk, kartáč na srst, v pytlíku trochu suchého krmení a jednu malou konzervu kočičího masíčka. „Co ještě?“ obrátila jsem se na strnulého Matěje a přidala navrch ještě jednu plyšovou myš a malý balonek. „Stejně ti to tam hned vezmou, ale můžeš jíst a hrát si aspoň po cestě, naposledy“ mumlala jsem přitom, zavázala šňůrku, zapnula přezku a upravila popruhy. „Tak to pojď zkusit“ nacpala jsem kocoura do popruhů „vidíš, padne ti jak ulitý a ještě ti sluší, aspoň nebudeš mít zítra ostudu, že jsme tě nevypravili jak se patří“. Pak jsem ruksáček pověsila do předsíně na věšák vedle dveří a koukla znovu na Matěje. Za normálních okolností je stříbrný, teď byl bílý a jen stál a vztekle mrskal ocasem. Pak se

otočil a zmizel v bytě neznámo kde.
Že se nestydíš strašit toho ubohého kocoura“ šeptal mi syn, který na Matěje nedá dopustit. „Nemohla by sis to ještě rozmyslet“ přemlouval mě Čára „vždyť on se brácha určitě polepší“ sliboval za něj. „Uvidíme“ mrkla jsem na něj a usmála se a Čára si trochu oddychl.

Ráno se Matějíček nedostavil k snídani. „Matěji, pospěš si, už musíš jít, volala jsem a sundala ruksáček z věšáku. Matěj se neochotně přiloudal. Skočil v předsíni na botník a z botníku mě Máťa se myje

na ramena. „Já už, Jano, budu hodný“. Nikam mě neposílej, jo?“ žadonil a tak u nás zatím zůstal. Vedle v kuchyni se radovali Čára s Mašinkou a syn zas vykládal Matějovi, že kvůli němu jsem jednou telefonovala čertovi, aby si pro něj přišel a odnesl si ho když tak zlobí a také to dobře dopadlo, takže když se Matějíček polepší……
Tak uvidíme. Ale ten ruksáček visí v předsíni dál. Stačí ho jen vzít.

Zpět