Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočičí kaskadér
2. března 2014, Jarka Svobodová
Naše v pořadí třetí kočka Viki je spíš tygrovaná nežli mourovatá. Konce paciček i ocásku má černé a k tomu obrovské zelené oči, které vypadají velice divoce. Nepotřebuje mluvit, dovede jimi vyjádřit nejen něhu či příchylnost, ale také naprosté znechucení, ba pohrdání. Přinesli jsme si ji jako dvouměsíční z rozlehlého domu přímo od řeky na Smíchově, kde bydlela pohromadě se svými lidmi a jejich třemi psy. Takže krásně zapadla do naší smečky čítající dvě fenky a jednoho kocoura, to vše spolu se čtyřmi lidmi bydlícími v rodinném domku se zahrádkou na okraji Prahy.
Její zvědavost nezná mezí, vleze všude, nejlépe do otevřených krabic či tašek, a všechno prozkoumá. Kde se něco děje, tam se určitě objeví. Jednou v létě bylo na balkóně v prvním patře otevřené okno zajištěné háčkem a Vikinka se po něm prošla. Náhodou jsme měli pod oknem na dvorečku hromadu věcí určených na vyhození. A přímo pod balkónem stála vyřazená ždímačka. Koťátko díky vyháknutému háčku sletělo z okna rovnou do otvoru ždímačky. Otvor nebyl velký, takže to byla od kočky
přesná trefa. Já i naše zvířecí smečka jsme byli zrovna na zahrádce a neschopni reakce jsme jen zírali, kterak se koťátko opile vyhrabalo z pračky a postavilo na všechny čtyři a zkusilo se projít po dvorečku.
Když se naše zkoprnělá smečka probrala z úžasu, šla si očichat Vikinku, zda je opravdu živá. I naše sousedka, která byla zrovna na zahradě, nechtěla věřit, že koťátko nepřišlo po schodech. Od té doby už uplynulo pár let, ale Viki i nadále balancuje na nejtenčích větvích v korunách stromů naší zahrady a juká na mě ze švestky, jejíž větve sahají téměř k našemu balkónu, doufajíc, že se nějak spustí na balkón, aby se nemusela obtěžovat domů po schodech. Prostě už má zase roupy.