Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kouzelný kafemlejnek - 14. kapitola
15. února 2014, Eva Beranová
Štědrý večer na pavlači Štědrý večer nejdříve probíhal tiše za zavřenými dveřmi bytů. Minda večeřela u Králíčků. Na pavlači bylo ticho. Zato pavlač psů hlaholila poštěkáváním a Richard vyhrával koledy. Znělo to docela jasně i na druhou pavlač. Richard patrně postavil magnetofon ven na botník.
Kolem půl deváté začaly vrzat dveře i na druhé pavlači. Objevil se pan Strnad, aby si zakouřil svou obvyklou jednu večerní cigaretu. Za chvíli vyšli Králíčků s Mindou a vynesli na stoleček několik sklenic s horkým punčem. Paní Králíčková zazvonila na zvoneček, vykoukli Vovískovi, vyšla paní Strnadová a dokonce se objevil i číšník z dolní hospody, kterého skoro nikdo neznal. Vyšlo najevo, že se jmenuje Zdeněk a je to veselá kopa. Výjimečně nebyl ospalý.
Paní Králíčková začala rozdávat horký punč, paní Strnadová skočila domů pro cukroví a paní Vovísková přinesla své oblíbené jednohubky.
O Terezce se všichni domnívali, že spí, ale mýlili se. Vyběhla na pavlač v noční košilce, ale hned byla zahnána domů paní Strnadovou a po chvíli se objevila v teplých ponožkách a maminčině starém kabátě, který jí sahal až na paty. Vynesla si hrnek voňavého ovocného čaje.
Přitočila se k paní Vovískové: „Babičko, mám pro tebe dáreček,“ zašeptala důvěrně.
„I u nás, Terezko, Ježíšek pro tebe něco nechal,“ sdělila paní Vovísková tajemně tichým hlasem.
Terezka přinesla placatý balíček a paní Vovísková přinesla rovněž placatý balíček, ale větší. Obě rozbalovaly současně. Terezka s pomocí maminky uháčkovala pro paní Vovískovou pěknou dečku. A co měla Terezka v placatém balíčku? Přece knížku O kocourovi Modroočkovi! Kocourek na ni vykoukl hned, jak odkryla obal!
„Jé!“ vydechla Terezka a běžela s knížkou domů. Už se neobjevila. Paní Vovísková cítila tichou radost. Knížka se líbila a Terezka čte.
Na pavlači psů Richard obrátil kazetu a další koledy zněly celým dvorem.
„Tichá noc, svatá noc…“usmál se pan Vovísek. Ale nikdo se na Ríšu nezlobil. Kolem desáté se všichni v dobré pohodě rozešli.
Pozdě večer zaškrábala na dveře u Vovísků Minda. Vešla, usedla na gauč a začala: „Né, že bych měla hlad, ale něco menšího pojíst můžeme…“
Pan Vovísek jako u vytržení koukal, jak jeho žena chystá malé talířky.
„Ty jí snad i rozumíš?!“ žasl nad tím, jak se paní Vovísková ke kočce chová.
Minda zrovna ochutnávala filé. Způsobně uždibovala malé kousky, aby pan Vovísek viděl, že je kočičí dáma. Paní Vovísková si dala pár jednohubek, aby jedly spolu.
Minda dojedla, otřela si vousky a poděkovala. Potom se protáhla a pátravě se podívala na pana Vovíska.„Ten už tu zůstane napořád?“
„Ano. Bude pracovat na meteorologické stanici. Slouží tam většinou tři dny vcelku a pak zas mají pár dní volna“ odpověděla paní Vovísková docela hlasitě.
Pan Vovísek se podíval na láhev vaječného likéru, jestli náhodou paní Vovísková neupila. Nezdálo se. Jak jinak si ale vysvětlit, že jeho žena vážně vykládá sousedovic kočce, jaké on bude mít služby! To snad není normální?
Ale hned v duchu paní Vovískovou omlouval. Vždyť tu byla pořád sama, s kým měla v bytě mluvit! Naučila se povídat si s Mindou…
Minda to shrnula stručně: „Né, že bych ti chtěla do toho mluvit, ale budeš mít víc práce… tvoje věc… víš, co plánuji? Udělám tady pavlač koček podobně jako pod námi je pavlač psů. Na jaře si pořídím znovu koťátka, víc než tři nemůžu, jedno půjde k tobě, druhé k Terezce a třetí na zahradu nebo tomu číšníkovi, líbil se mi, může jim nosit zbytky z hospody…“ plánovala Minda, která většinou dovedla být přímočaře praktická.
„Né, že bych chtěla být zamilovaná“zasnila se Minda, „ale třeba přijede na jaře Drákula, to je tak krásný kocour…“
Paní Vovísková mlčela. Nechtěla kazit Mindě růžové plány, ale tolik koček na zahradě si nedovedla představit.
Minda se konečně odporoučela ven. Svatvečer bohatě posypal nebe hvězdičkami, trošičku mrzlo, ale ne moc, asi tak čtyři pod nulou. Paní Vovísková vyšla na pavlač. Minda zrovna běžela přes dvůr k cukrárně. Ze sousedního dvora přicházela opatrně Micina. Podlezly pod vraty do průjezdu, stačilo podlézt další vrata, pokud zrovna nechtěly jít uličkou a už byly na chodníku. Tam čekal Mourek ze dvora od samoobsluhy. Než se paní Vovísková potěšila pohledem na hvězdičky, seděly všechny tři mourovaté kočky pardon, dvě kočky a kocour vedle sebe na dvoře a dívali se vzhůru.
„Babičko, oni ještě nevečeřeli! Lidi dneska na ně zapomněli. Zavřeli prodejny a mysleli jen na svoje večeře!“ volala Minda.
„Mindičko, nevymýšlej si, znám dobře paní prodavačky. Určitě jim připravily jídlo už v poledne!“
„No, připravily, ale oni si to hned v poledne snědli…“ mňoukala Minda.
Paní Vovísková vzala dva papírové tácky, nalámala rybí filé na menší kousky, přidala kostičky sýra a kočičího salámu, připravila do dvou plechovek mléko. Donesla vše na dvůr. Mourek a Míca utekli za roh a Minda důležitě ukazovala, kam tácky položit.
Potom odešla s paní Vovískovou domů. Co kdyby někdo zavřel dům a Minda by musela celou noc běhat někde venku! V prosinci! Králíčků už spali. Minda šla úplně samozřejmě k Vovískům. Stulila se tam na gauči do slastného klubíčka. Sledovala, jak ohníček v kamnech škvírami u dvířek maluje po stropě.
Protekční myš Eliška beze strachu chroupala u kredence. Skřítek Čurbesíček drobil cukroví kolem svého hrnce a čisťoučký Hospodáříček vyhrával na svých miniaturních housličkách sladké melodie.
„Ty máš hrací hodiny?!“ zamumlal v polospánku pan Vovísek.
„To jsou skřítkové tohohle domu“ zašeptala paní Vovísková, „nesmíš je vylekat, nebo se zas odstěhují na půdu…“
Než usnula, přemýšlela o tom, jak si vlastně umlela štěstí…
A kouzelný kafemlejnek? Ten doposud odpočívá na dně staré truhly na půdě jednoho domu s dřevěnými pavlačemi.
Jednou ho paní Vovísková vyndá znovu na světlo a někomu ho předá…Může to být Terezka, nebo někdo úplně jiný. Třeba to můžete být i vy? A když to nebudete zrovna vy, nevadí. Druhému člověku můžete splnit přání i bez kouzelného kafemlejnku. Jak? Snadno. Každý, kdo má soucit to dokáže a sám bude šťastný !
KONEC
13. kapitola