První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

25. ledna 2014, Táňa Kejblová

Pokud se mi podaří ve zdraví přejít frekventovanou vozovku Brno-Jihlava před domem, jsem v bezpečí přírody na konci městyse. Vpravo se tyčí zalesněný kopec, kde jsem si před pár desítkami let hrála s dětmi, les voněl jehličím a houbami. Mlsali jsme šťovíky, maliny a jahody, a pili ze studánky.
Malebným údolím protéká řeka Jihlava, v jejích vodách se ještě nedávno dařilo vydrám. Jejich nádherné tlamičky, prskání a pištění vidím a slyším dodnes. Právě tyto nádherná zvířátka mě sblížila s Rndr. Alešem Tomanem, vedoucím stanice ochrany fauny a přírody v Pavlově na Vysočině. Věnoval se chovu vyder a s přítelem Václavem Chaloupkou natočil řadu překrásných večerníčků. Kdo by neznal Vydrýska!?
Jedno červnové ráno se mi naskytl krásný pohled. Na Jihlavce pomalu plula nádherná labuť. Hned jsem se za ní vypravila se snídaní a chvilku si s malou povídala. Odpoledne labuťka na svém stanovišti nebyla, zkusila jsem ji zavolat slovem, které znala od rána a bílá kráska se vyřítila z jedné zátoky přímo ke mně. Malá ji už zůstalo a jak se radovala, když svoje jméno v příštích týdnech uslyšela! Chodila jsem ji 4 x denně krmit a Malá mě překvapovala svým apetitem. Nikdy nevyletěla, ani nemávala křídly. Asi za pět týdnů našeho přátelství mě už Malá odpovídala na moje otázky, svěřovala se jak ji prohání po řece vydří dorost. Po krmení jsem slíbila, že se ještě večer uvidíme. Poodešla jsem, Malá se vykolébala z vody a spěchala ke mně. Byla chuděra zraněná. Křídlo tahala po zemi, holé neopeřené. Byla obrovská, budila respekt. Druhý den jsem hledala pomoc pro moji Malou. Bylo jasné, že létat už nikdy nebude. Pracovník odboru životního prostředí MěÚ Třebíč mě dal kontakt na RNDr. Tomana. Pan doktor, příjemný člověk, milovník vydří populace mě ujistil, že Malé pomůže a bylo milé, když mi přesně popsal bydliště moje, teritorium labuťky a několika vydřích rodin. Nedávno v našich končinách vodní zvířátka fotil.
Asi za dva dny na mne sousedka volala, že se něco děje na řece. Běžela jsem za Malou. Seděla přikrčená u břehu a kolem ní spousta bílého peří. Přítomný rybář mi svěřil, že Malou napadl obrovský sumec, který spořádal už všecky kačenky na řece. I moji Malou táhl ke dnu. Nestačil na ni a já věděla, že nadešel den, kdy se s labuťkou musím rozloučit. Sumec měl vážit víc než 75 kg - několikrát se ho snažili rybáři chytit, ale ryba byla silnější.
Na druhý den jsem se domlouvala s panem Petrem Ondráčkem dnes již předsedou Ligy na ochranu zvířat ČR na pomoci s odchytem a převozem Malé do Pavlova. Dva občané na loďkách Malou tlačili ke břehům řeky a pan Ondráček s kolegyní ji měli chytit do sítě.
Labuť byla velmi neklidná, cítila nebezpečí a já jsem přes slzy neviděla. Najednou se labuťka v tom nejhorším terénu, kde by to nikdo nečekal , vyšplhala na břeh a utíkala ke mně. Držela jsem ji poprvé kolem štíhlého krku a dívala se do jejích krásných očí. Pan Ondráček ji už klidnou naložil do auta, a pomalu odjížděl s mojí malou Malou do záchranné stanice Pavlov. Ještě několik desítek metrů jsem viděla tu milou hlavičku, jak se dívá za mnou a natahuje krk.
Dlouho jsem se chodila dívat na prázdnou řeku a vzpomínala. Pan Ondráček mi zavolal, když se vrátil zpět do Třebíče, že RNDr. Aleš Toman na Malou čekal, přivítal ji a dal k podobně postiženým labutím do tamního jezírka.
Vymámila jsem na ŽP MěÚ Třebíč na tehdejší dobu pěknou finanční částku pro záchrannou stanici Pavlov, pro všechna zvířátka.
Asi za tři měsíce se mi ozval pan doktor Toman, poděkoval za „věno“ pro Malou a potěšil mě, že moje labuťka má přítele se kterým zcela jistě hodlá založit rodinu.

Příběh labutě tím, ale nekončí. Uběhlo několik dalších týdnů a pan předseda LOZ ČR Petr Ondráček mi přijel předat fotky Malé s celou svoji rodinou při odpolední siestě na jezírku v Pavlově.
Děkuji i po letech touto cestou RNDr, Aleši Tomanovi a panu Petrovi předsedovi LOZ ČR Ondráčkovi a přeji jim hodně zdraví a úspěchů v jejich práci, kterou povýšili na poslání. Táňa Kejblová

Zpět