První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

28. prosince 2013, Eva Beranová

Chřipka
Paní Vovísková se rozstonala. Horečka, kašel, rýma. Byl prosinec. Sníh popadával, noční mrazíky a koťata na zahradě! Co teď?
„Pane Strnad, prosím vás, došel byste na zahradu nakrmit koťata?“
„To víte, že dojdu, paní Vovísková, jen hezky do tepla. Uhlí jsem vám nanosil, máte ho za dveřma. Na zahradu dojdeme s Terezkou, aspoň vám líp vyšlapeme cestičku.“
Jak pan Strnad slíbil, tak udělal. Dokonce proházel od vrátek cestičku až ke králíkárně, kde koťata bydlela.
Večer zaškrábala na dveře Minda. Musela i hlasitě zamňoukat, protože paní Vovísková měla polštář přetažený přes hlavu a neslyšela. Vstala. Stejně potřebovala přiložit do kamínek.

Minda vklouzla dovnitř, prskla na myšku Elišku, zasyčela na skřítky. Rychle zmizeli, jeden v hrnci, druhý v polévkové míse. Minda se uvelebila v křesle u kamen. Paní Vovísková postavila na kamna kastrůlek, aby Mindičce přihřála mlíčko. Nezapomněla přinést kousek salámu. Minda se přesunula ke stolu a mlčky si pochutnávala. Pak začala: „Né, že bych ti chtěla poroučet, ale vím, že tě koťata na zahradě potřebují.“
„To vím taky, Mindo, dělám, co můžu. Poprosila jsem Strnadů, aby mi je nakrmili“ odpověděla paní Vovísková popravdě.
„To nestačí “ utrousila Minda, „koťata potřebují pohladit, popovídat si, každému zvlášť se věnovat, aby se necítilo odstrčené, každé podrbat pod bradičkou, pohladit ouška rozumíš mi, viď?“
Aby Mindě nerozuměla! „Ale co mám dělat, Mindo? Chřipka potřebuje pořádně vyležet!“ „Babičko, a co ten kafemlejnek? Né, že bych ti chtěla radit nebo tě navádět, ale všechno jde, když se chce a když se tomu nějak pomůže…“ sladkým hláskem našeptávače vrkala Minda.
„Mindo!“ lekla se paní Vovísková, „ty něco o kafemlejnku víš?!“
„Babičko, nepodceňuj kočky…my známe věcí, o čem vy, lidi, nemáte ani ponětí!“ Paní Vovískové se zdálo, že slova „vy, lidi“ pronesla Minda trochu pohrdlivě. „Nevím, Mindo, nevím, nechci vyplýtvat poslední přání kvůli chřipce. Chřipka přec sama za týden přejde.“
„Jak myslíš, babičko, ale koťata tě potřebují teď, tak dobrou noc“ uzavřela rozhovor Minda a kráčela důstojně ke dveřím.

Paní Vovísková za ní zamyšleně zavřela. Přiložila a ulehla do peřin. Kamínka svítila do noci, odraz ohníčku se chvěl na stropě. V nastalém tichu vylezla myška Eliška a běžela si pro svůj piškot. Vylezli oba skřítci a začali se honit nahoře po kredenci. Už se pár dní neuklízelo. Nepořádek nebyl ještě tak velký, aby tančil skřítek Čurbesíček, ale zase nebylo uklizeno tak, aby mohl hrát na housličky skřítek Hospodáříček. Bylo to tak napůl, proto se navzájem vyháněli z horní desky kredence. Myška chroupala. Dupání skřítků připomínalo kapky deště. Uspávalo.
Paní Vovísková pomalu vstala. Roztřásla ji zimnice, i když bylo přetopeno. Polkla acylpyrin, zapila čajem z termosky a sundala kafemlejnek. Zatočila kličkou a odříkala básničku:

„Kouzelný kafemlejnku,
přečti moji myšlenku.
Je-li to přání srdce dobrého,
pak udělej něco kouzelného.
Ale přání zištné
nebo zlé mysli hnutí
ponech bez povšimnutí
Potom přidala přání: „Abych byla zdravá, protože chybím koťatům na zahradě, potřebují, abych za nimi přišla…“
Opakovala to přání několikrát a točila kličkou. Co to? Najednou se kafemlejnek zasekl. Točit dál kličkou nešlo. Poslední přání. Konec s kouzly.
S povzdechem ulehla. Usnula tvrdě. K ránu se jí ve snu objevila babička Matylda v širokém klobouku, na krku černou sametku s přívěskem. Usmívala se „Irenko, jak se cítíš? Umlela sis štěstí?“ Babička Matylda se pořád usmívala a mizela v mlze…
Paní Vovísková procitla. Už svítalo. Ale co to? Jakoby z ní nemoc spadla. Vstala. Šlo to docela dobře, rýma pryč, kašel pryč, slabost pryč. Vzpomněla si na večerní návštěvu Mindičky, na kafemlejnek, na svůj sen. Došla ke kredenci, sundala kafemlejnek a zkusila zatočit. Nešlo to. Byl zaseknutý. Přece jen se to nezdálo. Byla to pravda.
Cítila příliv síly, jakoby ve vzduchu už bylo jaro. Přitom bylo těsně před Vánoci. V klidu a s chutí posnídala. Káva skvěle voněla, chléb byl trochu okoralý, ale to nevadilo.
Připravila krmení a vyrazila na zahradu. Všude velebné ticho. Bílá nádhera trochu zpevněná mírným mrazíčkem vlévala do duše radost. Sníh chrupal. Pod zahradou byl tečkovaný rozklovanými semínky a šípky. Ptáčkům nic neuniklo. Kosové poklízeli zapomenutá jablka. Po cestičce, kterou vyšlapal pan Strnad s Terezkou, se pěkně kráčelo. Paní Vovísková v dobré náladě došla k brance a zavolala: „Koťátka, šmudlíci malí, kde jste?“

Sotva se ozval její hlas, od králíkárny se k ní rozeběhla tři huňatá zvířátka. Macík skočil paní Vovískové na rameno a olizoval jí drsným jazýčkem bradu, Terinka se předními tlapkami zavěsila na tašku a divoká Drákulka se vlnila jako užovka rovnou pod nohama roztomile překážela. To bylo vítání, to bylo povídání, to bylo lechtání pod bradičkou a hlavně radosti!
Radost pokračovala i v dalších dnech. Pan Vovísek na tiché hvězdárně v horách sbalil svůj batůžek, krabici s dárky, rozloučil se s dalekohledy, svému nástupci přenechal skrovně zařízený pokojík i hrneček na kafe s hvězdičkami. Třiadvacátého prosince přicestoval domů nastálo.
Paní Vovísková postupně vybalovala teplé rukavice pro sebe, froté ponožky pro pana Vovíska, plyšového pejska pro Terezku, kazetu s nějakou divočinou pro Richarda…Minda chodila kolem stolu, nespokojeně švihala ocáskem a tiše brumlala. Paní Vovísková dobře rozuměla, co si Minda brouká: „Né, že bych chtěla být nějak důležitá, ale nula taky nejsem. Pro mě tam není nic? Ani uzená myš? To je lidský vděk, tsss, prsk, fuj.“

Paní Vovísková se rozesmála „Mindičko, myslím, že bys měla taky vybalovat“ a sundala krabici ze stolu na zem, aby do ní Minda dosáhla. Minda se postavila na zadní, začichala dovnitř. Potom do krabice skočila a začala přehrabávat zabalené papíry. Až docela na dně objevila konzervu, kočičí salám a pytlík granulí. Do salámu ihned zasekla drápky a už ho nepustila! Spokojeně předla. Podívala se na paní Vovískovou, na chvíli předení přerušila a neodpustila si poznamenat: „Né, že bych chtěla být nevděčná, ale to je dost, že jste si na mě taky vzpomněli…“ Jen esovité kličky Mindina ocásku prozrazovaly, jakou má radost.

11. kapitola
13. kapitola

Zpět