První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

1. prosince 2013, Táňa Kejblová

Celým mým životem mne provázely kočičky a v posledních letech také psí kamarádi. Postupně přicházeli a jak šel čas, stářím nebo nevyléčitelnými nemocemi odcházeli do zvířátkového nebe. Chci vám vyprávět hrůzný příběh malé statečné kočičky a člověka s diplomem veterinárního lékaře.

Týranou sedmiměsíční britskou želvovinovou kočičku jsem si vybrala před 9 lety. Uzlíček nervů Sindynka nedokázala spát, jíst, jen se třásla a provázela mne velkýma zlatýma očima. Tehdy jsem si slíbila, že moje zvířátko bude mít krásný život, abych jí vynahradila všecky dosavadní útrapy. Rok trvalo než jsem si získala důvěru kočičky, tak moc jí bývalí „chovatelé“ ubližovali.
Sindynka občas těžko dýchala a když usnula vydávala podivné zvuky. Navštívili jsme veta v Třebíči, který nám sdělil, že kočička má nedomykavost srdečních chlopní, léčba není možná a musíme se smířit s nejhorším. Touto diagnózou nás udržoval stále ve strachu a nejistotě. Sindynce ublížil nejvíc, protože jsme se k ní doma chovali jako k těžce nemocnému zvířátku s koncem nejistým.
Vet J.G. přestal Sindynku vakcinovat s odůvodněním, že ji to zabíjí. Při každém náznaku onemocnění jsme spěchali do ambulance pro pomoc a za každou optimistickou zprávu o zdraví Sindy rádi zaplatili.
12. prosince 2011 jsem našla moji milé hodné kočence pohyblivou, měkkou bulku velikosti hrášku v podkoží na podbřišku. J.G. okamžitě stanovil datum operace. Později jsem se na radu rozumnější přítelkyně vrátila a J.G. požádala, aby provedl před operací biopsii nádorku. Rezolutně odmítl „to musí jít ven, okamžitě“. Bála jsem se o Sindynku zhoubná nemoc a k tomu nemocné srdíčko… a tak 19. prosince byla moje kočička připravena na operaci. Zdravotník jí nezměřil teplotu, nevzal vzorky krve, nepodnikl žádné předoperační vyšetření.
Požádali jsme, aby naše zvířátko dostalo šetrnou narkózu a věřili, že se nám Sindynka probudí a vet se svoji ženou stejného vzdělání oznámí, že je vše v pořádku.

Sindu nám předali s tím, že máme přijet na kontrolu až za pět dní a podivovali se nad našim nesouhlasem převzít zvířátko do domácí péče, pokud bylo v narkóze.
Kočička se začala probouzet stylem, který nás nenechal na pochybách o jak šetrné narkotikum asi šlo. J.G. nám sdělil, že to byl jen neškodný lipomek, ale že ji ještě vypreparoval všechen tuk z podkoží a vzal polovinu mléčné lišty. Snad to prý sroste!!! Nebojte se kočka má devět životů, halekal, když jsme vyděšení odcházeli domů.
Nikdo se nás chovatelů nezeptal, jestli s takovým zákrokem souhlasíme, kočička byla drobná, její stav nevyžadoval, tak těžký zásah do organismu. To co následovalo bylo jak děsivý sen.
Z narkózy se nemohla dostat celou noc a druhý den v poledne zkolabovala. Opět následoval odjezd na vet. ambulanci. Dostalo se jí zavodnění, po kterém zkolabovala ještě jednou a navíc se v tříslech objevil obrovský otok. Znovu ambulance, kde ji J.G. odsál tekutinu. Na náš dotaz co bude dál, odsekl, že se s tím kočka musí vypořádat sama. Požádali jsme jej o zprávu o zákroku. Odmítl nám ji dát s odůvodněním, že nemá čas. Pozdě večer se něco jako zápis o operaci dostalo do našich rukou a brzy ráno jsme uháněli na Brno. Na klinice nás čekal veterinární lékař, který po podrobné prohlídce Sindynky sdělil, že kočička je naprosto zdravá, nemá a nikdy neměla nemocné srdíčko a všechny výsledky jsou v normě. Její občasné chrčení, je kočičí astma a to lze celkem lehce léčit. Byla však zmrzačena rukou kolegy veterináře. Kočky mají velmi slabou kůži, pod ní je další vrstvička vaziva a tuku, která spojuje kůži s pobřišnicí. Vrstvu vaziva a tuku, která vyživuje kůži, J.G. vypreparoval. Hrozí nekrotizace kůže a následná smrt. Pan doktor nás ujistil, že udělá vše co bude v jeho silách. A tak jsme denně jezdili do Brna. Vyzkoušelo se možné i nemožné. Statečná kočička nám věřila a trpělivě snášela všechna příkoří. Po sedm týdnů jsme se u malého pacienta ve dne i v noci střídali. Zmrzačení zvířátka veterinářem, který si takto vyrábí pacienty, se však neslučovalo se životem. Sindynka byla stále více apatická, selhávaly důležité tělesné orgány. Umírala bolestivě tím nejstrašnějším způsobem v sobotu v noci, kdy další veterináři nebrali telefon. Požádala jsem původce plánovaného trápení - ať přijde dát poslední injekci zvířátku, které tolik věřilo lidem. Vysmál se mi, položil a vypnul telefon. Milovaná Sindynka zemřela 5. února 2012 v první hodině ranní.
Po čtyřech měsících jsme našli sílu o naší úmyslně zabité kočičce mluvit a začali jednat. Požádali jsme J.G. o navrácení nemalé pětimístné částky za „léčení“ naší Sindynky. Požadovanou částku jsme obdrželi ihned na místě.
Očekávali jsme alespoň náznak zájmu, účasti. Dočkali jsme se jen útoku od L.G. kolegyně a manželky J.G.: „pokud okamžitě neopustíte ambulanci, zaúčtujeme vám ušlý zisk za prostoje“.
Dne 28.06.2012 jsem podala stížnost s průkazními materiály na postup MVDr. J.G. Komoře veterinárních lékařů České republiky v Brně.
Revizní komise KVL ČR uznala stížnost za oprávněnou a podala návrh na zahájení disciplinárního řízení.
Dne 22.9.2012 případ na svém jednání projednala Čestná rada Komory veterinárních lékařů a rozhodla, že disciplinárně obviněný J.G. je disciplinárně vinen.
Disciplinární řízení vedené proti MVDr. J.G. je pravomocně ukončeno. Dne 6.2.2013 nabylo rozhodnutí právní moci.
Moji milovanou kočičku mi nic nevrátí, ale možná tato písmenka povedou k zamyšlení chovatelů. Aby dříve než nechají operovat svoje zvířátko, navštívili předem několik veterinářů a po zralé úvaze se rozhodli, komu svěří život svého mazlíčka.
Já sama jsem bezmezně věřila lidem, kteří mají zvířátkům pomáhat a ne je prvoplánově pro peníze zabíjet. Nikdy si svoji chybu neodpustím.
Věřte, je těžké žít bez Sindynky, každý den téměř dva roky vzpomínám. Vidím ji, slyším a cítím. Tolik mi chybíš holčičko moje.
Táňa Kejblová Třebíč

Zpět