První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. října 2013, Eva Beranová

Bobinka
Bobinka se na zahradě dívala na svět udivenýma očima. Připomínala soví mládě. Ťapkala na malých slabých nožičkách za sourozenci, někdy si s nimi i hrála. Před každou kytičkou se posadila a dlouho se na ni dívala. Vypadala spokojeně.
Jednoho dne jen smutně seděla, nejedla a celá se třásla. Paní Vovísková to malé tělíčko vzala do náruče a prohlížela ji. Průjem! Potřebuje tabletky od veterináře.
Druhý den rovnou z práce pospíchala paní Vovísková k panu veterináři. Nesla Bobince tabletky. Každý den měla polknout čtvrtku tablety. První dva dny se Bobince ulevilo… Ale vyhráno nebylo.
Třetí den už nebyla tabletka třeba. Paní Vovísková přišla jako obvykle na zahradu, došla k chatce – a strnula! Smutek jí projel srdcem a stiskl hrdlo. Bobinka ležela natažená u lavičky, najednou nezvykle dlouhá, jako by to ani nebyla ona. Paní Vovísková stála smutně u lavičky a přemýšlela, jestli má zasáhnout… Má dojít pro kafemlejnek a pokusit se Bobinku zavolat zpátky? Ne…to se nesmí…Tam, kam odešla dušička malé Bobinky, tam se nezasahuje, nepřineslo by to štěstí živým a nepřineslo by to vůbec nic dobrého… Paní Vovísková si sedla na lavičku a pozorovala Macíka, Drákulku a Térinku. Dováděli na louce a neživá sestřička je už nezajímala. Nechtěla si s nimi hrát, ležela na boku a její tělíčko bylo chladné.
Paní Vovísková vzala rýč a motyku a pod břízou u plotu Bobinku uložila.

Minda přijala zprávu o Bobince celkem klidně: „Babičko, hodně koťat se nedožije dospělosti. My kočky s tím počítáme, proto máme tolik dětí. Pokud Bobinka žila, milovali jsme ji. Nežije, musíme se věnovat těm, co žijí. Bobinka už sedí na oblačném polštářku v Mléčné dráze. Nevěříš?“
Paní Vovísková nevěřila, ale mlčela.
„Veliká žhavá hlava se zlatými vousy natáhla jeden vous k zemi a vyzvedla k sobě dušičku Bobinky a posadila ji na obláček, protože by Bobinka na zemi nebyla šťastná. Byla moc slabá pro kočičí život…“
„Tou žhavou hlavou myslíš slunce?“ zeptala se paní Vovísková.

„Samozřejmě!“ utrhla se Minda.
„Já nevím, co vy lidi jste za tvory! Vaši pravdu vnucujete všem zvířatům. Ale zvířata mají svou pravdu! Ještě se musíš, babičko, moc učit!“
Paní Vovísková spolkla za celé lidstvo Mindinu výtku a čekala, co kočka řekne dál. Minda pokračovala:
„Když si chce kočka popovídat s Vesmírem, neobrací se na Velikou žhavou hlavu, protože se jí nemůže podívat do očí. Kočka v noci rozmlouvá se Stříbrnou hlavou, která je trpělivá a září mírně a laskavě. Není tak mocná jako Veliká žhavá hlava, ale nám kočkám uctívání Stříbrné hlavy stačí….“
„Tak dobrou noc, Mindo, budu o tom přemýšlet…“ loučila se paní Vovísková.
„Dobrou noc, babičko – a starej se mi dobře o ty živé, o Macíka, Drákulku a Terinu!“ mňoukla za ní Minda. „Uvidíš, budeš z nich mít radost!“
„To akorát,“ pomyslela si jen tak pro sebe paní Vovísková, protože s koťaty bylo dosud jen trápení.

Kouzelný kafemlejnek - 1. kapitola
10. kapitola
12. kapitola

Zpět