První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

15. září 2013, Eva Beranová

Chlupatá drancovací četa
Pan Strnad nesl nákup a pohvizdoval si. To obyčejně nedělal. Paní Vovísková si pospíšila, aby vyšla ze dveří dřív, než pan Strnad zajde domů.
„Copak tak zvesela?“
„Dobrý den, paní Vovísková! Já mám práci! Taková náhoda – potkal jsem známého a on na mě, že Karas, víte, jak podniká ve dřevě, že shání šikovné truhláře, jestli nemám zájem, zašel jsem tam, a je to! V pondělí nastupuju ani nevíte, jak je mi dneska dobře!“
Paní Vovískové bylo v tu chvíli také dobře. Strnadů si to zaslouží.
Dny plynuly a s koťaty začínala být potíž. Koťata rychle rostla a běhala po pavlači. Neobstálo před nimi nic, co nebylo pevně přibité. Ale i to kočičí drápky aspoň poškrábaly. Po pavlači se povalovaly pantofle a boty vytahané z botníků. Ještě, že na pavlači bydleli hodní lidé.
Bobinka se divokých radovánek neúčastnila. Seděla opodál a velikýma udivenýma očima sourozence sledovala.
Koťata dostala kolektivní název „chlupatá drancovací četa“.
Vymyslel to pan Strnad, který měl denně dobrou náladu.
Chlupatá drancovací četa vyjížděla z krabice na pavlač hned brzy ráno. Po snídani nájezdníci ulehli k odpočinku a znovu vyjížděli odpoledne. Nejhorší nájezdy pořádali večer. Paní Králíčková s povzdechem rovnala boty a mumlala: „Už musí pryč, už musí pryč, to není možný….já to tu pořád uklízet nebudu“!
Paní Vovísková cítila ve vzduchu napětí. Čas uzrál. Jednoho dne zazvonila u Králíčků, že jde stěhovat koťata. Chlupatá drancovací četa znovu likvidovala botníky. Bylo rozhodnuto, že tichou a hodnou Bobinu nechají ještě nějakou dobu u Mindy. Minda si u paní Vovískové večer trochu pofňukala, ale se vším souhlasila.
Druhý den odpoledne si paní Vovísková připravila stěhovací tašku. Byla to taková levná pruhovaná taška z výprodeje, s kterou už bylo trapné chodit nakupovat. Prostříhala v ní několik otvorů, aby koťátka mohla dobře dýchat.
Macíček, Drákulka a Térinka, tak začali říkat Terezce, se poprvně v životě ocitli v tašce. Než poznali, že to není hra, bylo pozdě. Zatáhl se nad nimi zip a sbohem, rodná pavlači!
Začali polekaně mňoukat. Minda vyprovázela tašku až ke schodům a konejšivě broukala, ale byla smutná. Bobinka seděla v krabici a pro jistotu se přikrčila.
Paní Vovísková s mňoukající taškou pospíchala na zahradu. Před vrátky tašku postavila, aby mohla odemknout zámek provlečený oky řetězu.
Koťata spustila své žalostné vyčítavé trio, až to rvalo uši. Sotva koťata ucítila, že taška stojí na pevné zemi, začala se mocně drát ven. Taška se dala do pohybu a trojhlasně si přitom pomňoukávala. Převalovala se po cestě jako živá. Paní Vovísková chytla pochodující tašku za obě ucha a rychlým krokem se blížila k chatce. Tašku otevřela, položila na bok a čekala, až koťata sama vylezou.
Objevily se tři zvědavé čumáčky s chvějícími se vousky. Černý čumáček se vysunul o něco víc. Drákulka začichala do trávy a osmělila se vylézt jako první. Za ní lezl Macík. „Mňaúúú?“ zeptal se a ohlédl se na paní Vovískovou.
„Tohle je celé vaše,“ vysvětlovala paní Vovísková, „podívejte, zelená tráva, to žluté jsou pampelišky, ty růžové bambulky jetel, to modré jsou zvonečky. A pozor, včela, to se nechytá!“
Koťata přestala poslouchat a zkoumavě očichávala louku na druhém konci zahrady. Potom přišly na řadu stromy. Vydržely všechno i kočičí šplhání po větvích. Prozkoumat chatku trvalo další půlhodinu.
Obloha se mezitím zakryla mraky a připravovala se na déšť.
„Koťátka, pojďte se podívat na svůj domeček,“ lákala chlupáčky paní Vovísková ke králíkárně, kde měly bydlet. Ale marně. Chlupáčci právě měli ve svém zkoumání keře a drápky zasekávali do nezralých kuliček rybízu.
Obloha se zatáhla úplně. Kapičky deště natáhly nožičky a chystaly se k seskoku z mraků na zem.
„Plesk! Plesk! Plesk!“ A první veliké kapky seskočily na plechovou střechu chatky. Za nimi další. Už se lilo jako z kropáče, když nebeský zahradník kropí zemskou zahrádku.
Paní Vovísková zaběhla do chatky. Nechala si otevřené dveře, aby viděla do zahrady.
Ve staré králíkárně připravila koťatům pelíšky ve třech kotcích nad sebou, jen si vybrat! U plotu stála dávno neužívaná psí bouda. I tu paní Vovísková vystlala senem, které jí pro koťata přivezl jeden známý z práce. Pršelo jen se lilo a koťata nikde! Oblékla si starý kabát, na hlavu zavázala šátek, který našla v chatce, a vypravila se koťata hledat. Zmáčená až ke kolenům podlézala pod keři, volala, nic! Naštěstí přestalo pršet. Procházela zahradu z rohu do rohu a tu se jí zdálo, že slyší tiché kvíknutí odkudsi shora. Stála zrovna pod třešní. Zvedla hlavu, koťata seděla vedle sebe na větvi. Co teď? Nakonec vzala hrábě a koťátka po delším přemlouvání postupně přelézala z větve na hrábě a odtud padala rovnou do mokré náruče paní Vovískové. Musela je osušit ve starém svetru a uložila je jako bochánky do horního kotce králíkárny, který sloužil jako ložnice. Prostřední kotec byla jídelna a spodní kotec odpočívárna.
Od toho dne začala paní Vovískové denní povinnost krmit koťata a dělat jim na zahradě aspoň hodinu společnost.
Bobinka se na zahradu stěhovala až v červenci. To už měla Terezka prázdniny a často běhala na zahradu pohrát si s koťátky.
V srpnu přijel na dovolenou pan Vovísek. Zase si přivezl dalekohled, večer se díval z pavlače na hvězdy a vykřikoval: „podívej, Antares!“
„Kde?“ zeptala se paní Vovísková s hraným zájmem. A pan Vovísek byl ve svém živlu, že mohl vysvětlovat a ukazovat, kde jeho milované hvězdy jsou.
Dny plynuly poklidně, proto se ani nemusíme u ničeho zastavovat. Minda lenošila, koťata si na zahradě dávno zvykla, Terezka chodila na koupaliště, Ríša odjel se psem k babičce. Skřítkové dostávali od paní Vovískové občas kousek nanuka, Minda si řekla vždy o nanuk také. Protekční myš Eliška také lenošila a byla v parných dnech zpocená opravdu jako myš. Jenom jediná událost v tom létě zabolela. Byla to Bobinka…

9. kapitola

Zpět