První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

24. srpna 2013, Hanka a Dan Zelinkovi

Tak tenhle příběh vážně nebude pro citlivky.... bude se v něm vyprávět o loveckých instinktech a dovednostech šelmy kočkovité – kočky domácí. Jistě každý, kdo někdy kočku choval, moc dobře ví, jak kočky rády a nadšeně loví - a i když tomu říkáme „ hra s mávátkem“, vždycky jde o hon na kořist, přestože se na konci nachází třeba jen míček, pírko nebo sisalová myš. Potěšení z té hry je většinou na obou stranách, baví se kočka i s kočkou si hrající jedinec. A teď si představte to potěšení, které zažívá kočka, jíž potkalo to štěstí, že si mohla zalovit kořist živou – opravdovou. (v tomto případě je však již zpravidla potěšení pouze na jedné straně).
Ještě jednou prosím citlivé povahy, aby nepokračovaly ve čtení tohoto příběhu, který popisuje naprosto přirozené chování mých milovaných kočičáků, které se ovšem někomu může zdát jako příliš kruté. Předesílám, že jsem milovníkem všech živých tvorů a žádné zvíře před druhým neupřednostňuji, ani ptáka před pavoukem, ani kočku před hadem – všichni jsou v mnoha případech dokonalí a úžasní. A určitě nejsem cynik, který by se s potěšením díval, jak jedno zvíře požírá druhé. Ale pozorovat zvířecí lovecké taktiky je fascinující – vše musí být dokonale provedené

a perfektně sladěné – technika, rychlost, síla, trpělivost..
A tak často pozoruji naše kluky kočičí, když vyjedeme na chalupu (a oni po týdnu stráveném v pražském bytě si užívají živé přírody), jak přestože jsou dobře nakrmení, nemohou odolat svým přirozeným instinktům - své lovecké vášni - a vyrážejí na lov.
Někdy jsou předmětem jejich zájmu motýli a jiný poletující hmyz, ale hmyzáci mají nad kočkami velice často navrch – motýli zpravidla po připlácnutí tlapkou a očichání kupodivu celí zase odletí (a kočka pak žalostně mňouká a stěžuje si na tu nespravedlnost), pokud jde o včely, tak to mívají naše kočky zase občas oteklé obličeje – včela sice nezvítězila, ale ani nezůstala nic dlužná ..

Také mají obě naše kočky zkušenost s vážkami, prohánějícími se nad zahradním jezírkem – a hádejte jakou? Jak to asi může dopadnout, když soustředěně číháte na tvora komíhajícího se nad vodní hladinou a rozhodnete se po něm skočit ve chvíli, kdy se usadil na stéble trávy, které se naklání nad vodu? První

den přiběhl do chalupy po uši zmáčený Valdíček, kterému z jeho huňatého ocasu crčel proud jílem zabarvené vody, usadil se doprostřed místnosti na koberec a horlivě se začal olizovat ( raději jsem mu při vysoušení pomohla ručníkem, jinak by se z těch litrů vody v huňaté srsti jen tak asi nevylízal a sušil by se dodnes.... )

No a druhý den se totéž opakovalo, jen hlavním protagonistou byl Karlík (ten nemá na rozdíl od Valdíka dlouhou srst a tak aspoň tolik nezmáčel koberec) a pro změnu se usadil venku pod lehátkem, jakoby se styděl a dal se do sušení svépomocí.
Jeden den byl ale na lovecké zážitky našich koček opravdu bohatý. Začalo to hned ráno. Na chalupě si rádi přispíme, ale kočky bývají celé netrpělivé a rády by ven i v noci (ale to je nenecháváme, přece jen jsme všichni „lufťáci“ a bojíme se, aby se neztratily), a tak když jde někdo z nás za kuropění na záchod a venku už je světlo, otevře kočkám dveře a šupky hupky zpátky do vyhřátého pelíšku, zatímco kočky se už vesele prohánějí venku. A tak to bylo také tohle letní ráno. Probudily nás nezvyklé zvuky – drápy trhající koberec, výskoky a pády…. Mžourám a vidím Valdu, jak si s něčím neobyčejně náruživě hraje – myslela jsem, že si sundal z poličky svou plyšovou myš, kterou jsem tam před pár dny dala,aby nám na zemi nezvlhla a nezplesnivěla – prostě vypadalo to jako ta myš. Ale ještě nikdy jsem ho neviděla takhle si hrát – vyhazoval to do výšky, skákal jak pominutý, válel se jako smyslů zbavený. Povídám Danovi: „koukej, co dělá ten kocour, ten se snad zbláznil nebo co..“ a Dan: „..a co to má?.., asi tu svojí natahovací myš“ a mžouráme oba. Když jsem pak víc zaostřila, zjistila jsem, že to není ta myš, měl ptáčka …. nebyl už živý – těžko říci, jestli to ptáče bylo živé, když ho Valda našel, ale jistě bylo vypadlé z hnízda, jen maličko opeřené. Na naší chalupě byla 2 hnízda a ten samý večer vypadlo ještě druhé ptáče, ale ani to svůj pád dlouho nepřežilo – i když jsme ho vrátili zpět do hnízda, sourozenci ho za hodinu vystrčili znovu a ten dvojitý pád z šesti metrů byl pro ptáčka osudný – doslova se rozbil. Takže je možné, že i to Valdovo ranní ptáče už nebylo živé, když ho našel..

No, říkala jsem, že neupřednostňuji žádné zvíře před druhým, ale zrovna ptáci jsou moje asi nejmilejší bytosti a tak se mi na tu Valdovu hru nekoukalo hezky, když jsem si ale odmyslela toho ptáčka, bylo to fascinující, jak se ten domácí kocour proměnil v dravce. Naše dilema, jestli mu máme mrtvou hračku sebrat a riskovat tím, že si půjde najít jinou-živou, vyřešil závidící Karlík. Když už měl dost toho Valdova předvádění, přišel k němu, zasyčel na něj a ptáčka mu s vrčením sebral. A Valda jen ohromeně na Karla zíral, přestože je mnohem větší a často a s oblibou nevlastního bratra bije, tentokrát se nezmohl na odpor. Jakmile se ke Karlovi přiblížil, ozvalo se výhružné

vrčení a Valda ustoupil.
Karel se pak snažil s ptáčkem v tlamě opustit kuchyň kočičími dvířky, ale nějak mu to nešlo, jako by se v nich zaseknul. Když jsem otevřela dveře, pochopila jsem důvod toho zaseknutí – za dveřmi už na svou snídani čekal jako každé ráno náš místní chovanec Čenda. Karlík se bál s ptáčkem kolem Čendy projít a věděl proč. Jak jsem otevřela, Karel se polekal, ptáče upustil a zkušený samoživitel Čenda mistrně využil příležitosti – a byl po snídani. No a tak i když škoda ptáčka zpěváčka, přece nezahynul marně..
To bylo tedy probuzení..., ale to nebylo pro ten den všechno.

Další úlovek si na konto připsal Karlík. Kolem poledne jsem přišla ze zahrady do chalupy a tam na koberci leží Karlík. „To je vedro, viď Karle...“, ale Karlík se nezvedá jako obvykle a nejde se mi třít o nohy ve snaze vyloudit něco k snědku...Koukám na něj a vidím, že se mu pod tlapkami něco kroutí. „Ty jsi chytil žížalu Karle, ty jsi ale šikovnej“. Když jsem se přiblížila, Karlík vzal „žížalu“ do tlamy a začal vrčet. Tím se ale prozradil, že má něco vzácného. Tak jsem na něho zahromovala: „ukaž, dej to sem!“ a Karlík, protože je citlivka, pustil a ukázal. To jsem teda koukala – nejdřív jsem to nemohla poznat, ale po bližším ohledání mi to došlo. Volám na Dana. „pojď se podívat, co ulovil náš Karlík!“. A Dan na to taky koukal a nemohl to poznat, až zvolal: „Hadí ocásek to je, ulovil hada!“. Jasně, říkáme tomu hadí ocásek, ale ve skutečnosti to byl ocásek ještěří, a sice slepýšův. Věděla jsem, že ještěrky upouštějí konec svého ocásku v sebeobraně a ohrožení a slyšela jsem, že to má odlákat predátora od té životaschopné části ještěrky, která se odplazí do bezpečí, ale že se to tak intenzivně mrská ještě hodinu po tom, co se to odlomilo, to jsem nevěděla. Je to opravdu dokonalá strategie – bezocasý slepýš už byl dávno v bezpečném úkrytu, zatímco my všichni jsme zkoumali, co se nám to na koberci v kuchyni kroutí. Karlík si s ocáskem ještě nějakou dobu hrál, a pak už tam ocásek nebyl – jen Karlík. Tak ho asi snědl (a teď bude rozumět řeči všech zvířat..).

Po obědě šla kocouřiska jako vždy povinně spát do chalupy a my jsme vyjeli jako každý den na odpolední cyklistický výlet. Po návratu nás pak kočky vždy pravidelně vítají, a jakmile Dan odemkne a otevře dveře, vyřítí se kolem něho ven nejdříve Valdík a za ním pak i Karel. Vzápětí se pak oba vrací do domu a vítají a žadoní. Kocouři sice vyletěli z chalupy jako vždy, jenže tentokrát Valda téměř narazil do na večeři přicházejícího Čendy a to ho na okamžik zbrzdilo.

Zastavil se a pokusil se pak Čendu čumákem pozdravit, ale to neměl dělat. V té chvíli se bleskově a zčistajasna k zemi sneslo cosi malého, okřídleného, křičícího a nebohého Valdu to bodlo zobákem do zad, takže ten chudák vyskočil snožmo metr do výšky a vzápětí zmizel v domě. Tím zákeřným útočníkem byl malý ptáček - lejsek – pravděpodobně rodič nebohého ptáčete z rána, který vše pozoroval shora z hnízda a jakoby si snad pamatoval, že mu ráno Valda odnesl ptáče, rozhodl se ho potrestat... (Do té doby jsme mu říkali nervózní ptáček, protože celé dny příšerně křičel a vyháněl nás z naší zahrady, kde se letos rozhodl hnízdit, nyní je to však otec hrdina, co si troufl na velkého kocoura, a v dalších dnech pak, kdykoliv jsme procházeli pod hnízdem, pro jistotu jsme si kryli hlavy rukama, to kdyby si snad ten pták nějak spojil, že patříme k tomu chlupatému kocourovi...)

Tím ale lovecké zážitky našich koček ten den ještě nekončily. Pozdě večer – byla už tma, oba kočičáci v předsíni soustředěně nahlíželi do poměrně široké pukliny u země ve zdi. „Na co tam tak čuměj?“ povídá Dan. Koukla jsem na ně a bylo mi jasné, že jim do té díry uprchla nějaká kořist. „Něco jim tam uteklo, možná pavouk, nebo myš, aspoň maj co dělat“ a zavřela jsem dveře do chalupy, stejně už neměli zájem courat venku, zajímala je jen ta díra.. My jsme se dívali na televizi a pak že už půjdeme spát. Ale sotva jsme zalehli a zhasli, zarachotila kočičí dvířka a kočičáci se nahrnuli kvapně dovnitř. A s nimi i známé pískání. „Ach jo, tak už víme, co bylo v té díře, povídám.“ „A co ?“ ptá se Dan. „Přece myš, neslyšíš?“. „A jo“. Tak jsme zase rozsvítili a šli obhlídnout situaci, jestli má ještě smysl myš z kočičích spárů zachraňovat a nebo ji nechat krutému osudu.

No ale protože ta myš nebyla myš ale rejsek, kluci pochopitelně nejevili zájem kořist zakousnout a sežrat. (Rejsci kočkám z nějakého důvodu „nevoní“a tak je nežerou). A tak si s rejskem jen hráli a ubohý rejsek se mezi jednotlivými salty, ke kterým ho do výšky vyhazoval Valdíček, snažil s hlasitým pištěním uprchnout. Běhal velmi čiperně a nevypadal zraněný. A protože navíc hrozilo, že v kuchyni někam zaleze a pak tam s námi bude bydlet, nabídli jsme mu pomoc v nouzi. Dan si vzal rukavice, aby ho rejsek nekousl a po několika neúspěšných pokusech se mu nakonec podařilo rejska dostihnout, chytit a kupodivu naprosto nepozorovaně odnést ven na zahradu. Rejsek v hrsti ani nepípl, takže kočky vůbec nezaregistrovaly, že byl odnesen pryč. A tak dál pátraly po všech koutech kuchyně, vracely se k díře, kam se jim rejsek schoval poprvé, když ho někdo z nich asi přinesl do chalupy a při hře pustil... (Dan pak povídal, že mu jich je líto, že jim ho sebral, tak jsem mu řekla, že před chvílí litoval zase rejska, když si s ním kočky hrály a že tedy může jít na zahradu a zas ho přinést zpátky, pokud ho chytí a tak kočky litovat přestal.) Zhasli jsme tedy ten večer podruhé a ještě dlouho potom se ozývalo vrzání kočičích dvířek, než naši hoši pochopili, že rejsek prostě zmizel v nenávratnu. Konečně se pak taky uložili k zaslouženému odpočinku po dni nabytém loveckými zážitky. Dobrou noc...
P.S. Jo a Karlík zvířecí řeči rozumět nebude, hadí ocásek jsme totiž za tři dny našli schovaný pod kobercem. (Už se nemrskal.)

Předešlé příběhy:
O Mikešovi, který proletěl komínem
Když se chce, všechno jde
Naše mise byla napodruhé úspěšná
Třeboň prosí o radu
Čištění zubů s Pařezem
O Kulíškovi – bojovém plemeni kočky
Dedly Mour
Káča třetí - příběh rozmazleného kavčete
Jak se Karlík (asi) chtěl stát kominíkem
Jak jsme slavili zmrtvýchvstání a nalezeniny
O Mikešovi, který proletěl komínem
O nebohém ptáčeti, šťastném rejskovi a ocásku
Poněkud delší kaččičí historie 1

Zpět