První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

4. února 2006, Jana Petrželková

aneb vyprávění o Mašince

Mašinka k nám přišla, když její dosavadní majitel se o ni nemohl dále starat, protože přišel o byt a nový ještě neměl a k tomu se přidaly další potíže, včetně zimy na krku. Byla z toho smutná, byla na svého pána a klid u něj zvyklá a teď najednou do kompletní domácnosti, kde ještě navíc mají takové dva velké a nevycválané kocoury, ale na nějaké velké smutnění a hořekování nebyl čas, protože k nám přišla společně se svými koťaty - přemýšlivým, mazlivým a klidným Uhlíčkem, rozdováděnou Mašličkou a drakem Divíškem.

Koťata byla u nás jak u vytržení, všechno pro ně bylo nové a neznámé, všechno musela okamžitě prozkoumat a prolézt a prokousat a vůbec řádně po kočičím probádat a ještě se seznámit s námi a hlavně s těmi kocoury, protože jiné kočky v životě neviděli a neměli ani ponětí, že můžou existovat i takoví kočičí obři, protože v jejich životě zatím byli jen oni tři a jejich drobounká maminka a jejich páníček a občas já. K tomu se museli každou chvíli cvičně servat a odněkud spadnout a někde uváznout a co nejvíc u toho hořekovat a hlavně pořádně jíst a pořádně pít a také co nejvíc růst, aby celému světu ukázali, co jsou zač. A tak měla maminka Mašinka celé dny plné tlapky práce a vždycky večer už jí bolelo ze samého starání nejen celé tělíčko, ale i pusinka od věčného napomínání a usměrňování těch divochů, že jí ani nic jiného moc nezajímalo a večer padla s i koťaty jak podťatá a byla ráda, že může v klidu spát ve velké bedně vystlané svetry svého dosavadního páníčka a koťata že spí také. Kromě toho se na ní chodil její pán několikrát v týdnu podívat a tak Mašinka tuhle velkou změnu ve svém životě nakonec přijala docela důstojně. Pak jsme jednoho dne Mašinku zase vzali k tomu panu doktorovi, u kterého už několikrát byla i se svými dětmi a který ji sice pokaždé prohlížel a obracel a nakonec píchl, ale byla s ním vždycky legrace a navíc snad mluvil kočičí řečí, či co, protože mu rozuměla a pan doktor tam tentokrát neměl žádné jiné pacienty, Mašinka tam byla úplně sama, jen s námi a s tím panem doktorem. A pak dostala zase injekci a víc už si Mašinka nepamatuje, protože se jí chtělo najednou táááák strašně, ale opravdu táááák strašně spát, že si položila na chvíli hlavičku s tím, že se před cestou domů, za těmi svými koťaty, jen minutku prospí a najednou byl večer a ona ležela zase v jiném, menším pelíšku a koťata k ní nemohla a Mašince se stejně chtělo ještě spát, navíc cítila že jí někdo hladí a mluví k ní laskavým hlasem a tak se jen podrbala za uchem a spala dál. Ráno se Mašinka probudila a cítila, že jí na bříšku něco pobolívá a že není všechno jak má být, ale nemohla přijít na to, co je v nepořádku. Došla se pomalu najíst a napít a když viděla, že o koťata je postaráno a že si s nimi hraje strejda Čárlí, vrátila se klidně do svého pelíšku. Nakonec proč ne, koťatům už byly tři měsíce, nebyly to žádná miminka a Mašinka byla celá šťastná, že má chvíli klidu a že může podřimovat a vůbec že jí někdo v té péči o partu rozjívených dětí zastoupí. Tak to šlo dva dny. Mašinka si užívala klidu a pokoje, slastně dospávala uplynulé měsíce a bříško už také nebolelo a koťata byla čím dál samostatnější a jen se občas přiběhla na Mašinku podívat a říct jí ahoj a zase běžela po svém a nevracela se k ní ani na noc, my jsme servírovali vybrané lahůdky a ještě se její páníček na ní přišel každý den podívat a tak není divu, že si Mašinka v nejzazším, nejmenším a nejtišším pokoji celého bytu připadala jako v ráji.
Další den byla neděle a Mašinku probudil hned po ránu nezvyklý ruch a plno kroků, ale dveře byly zavřené a ten ruch za chvíli zase skončil a tak když Mašinka nevěděla, co si má o tom myslet, nemyslela si nic. A pak, když se šla projít a napít a najíst, zjistila, že je v bytě opravdu ticho, ale až moc velké. „Kde mám děti?“ lekla se Mašinka. „kde je Divíšek, kde je Uhlíček, kam se poděla Mašlička?“ ptala se kocourů, protože kromě nich už doma nikdo nebyl. Kocouři krčili ramínky. „My nevíme“ hlásal Čára, „šli s naší paničkou a tvým páníčkem, všichni tři s v jednom kočárku, teda v jedný přepravce“ opravoval se „a měli z toho náramnou legraci“. A Matěj, který koťata moc rád doma neviděl a syčel a prskal na ně, k tomu dodal s nadějí „třeba tam už zůstanou!“.
Matěj měl pravdu. Koťata se už s námi domů nevrátila, protože všechna našla svoje nové domovy a nové rodiny na umísťovací výstavě koček. A našla je tak rychle, až nás to samotné zaskočilo, nebyli jsme na takovou rychlost vůbec připravení, nebyli jsme s koťaty rozloučení, honem jsme je naposledy chovali a naposledy se s nimi mazlili a dávali jsme jim ještě nahonem rady do života a prověřovali jejich nové majitele od A do Zet a od shora dolů a ještě křížem krážem a dávali jim různé rady a ponaučení a předávali zkušenosti a zkoumali, jestli jsou opravdu ti nejpravější a nejschopnější, kteří zaručí našim dadánkům tu nejlepší péči a nejšťastnější život a v koutku duše jsme doufali, že objevíme nějakou skrytou vadu na kráse a budeme tak mít důvod si ty kočičí rajstajblíky nechat a chtělo se nám brečet a současně jsme byli pyšní…no znáte to. Naštěstí rozum zvítězil nad city, Uhlíčkovi, Mašličce i Divíškovi jsme naposledy zamávali a popřáli do života jen to nejlepší a ačkoliv výstava začínala až v 10 hodin, už v půl jedenácté z nás byli opuštění sirotci, protože všechna tři koťata byla zamluvená proniknuvšími zájemci ještě před zahájením výstavy a kromě toho stál kolem nás obrovský chumel dalších zájemců, kteří čekali, jestli si to ti první ještě nerozmyslí a nebudou tak mít štěstí oni. A tak jsme stáli a koukali smutně na sebe, ani jsme neměli chuť se bavit a ani se nám nechtělo domů a tak jsme se ze všeho sebrali a šli do kavárny na kafíčko a něco k němu, jenže ani to nebylo ideální – prázdná přepravka nás cestou bouchala do nohou a lidé se chtěli podívat na kočičku a tak se naše velmi řídká řeč skládala ponejvíce z achjování a pak z obav o koťata – jestli pak už dorazila do nových domovů a jak se jim tam asi líbí a jestlipak nepláčou a jestli se nebojí a jak si asi zvyknou a zda tam budou čistotní hned od začátku a jestli si s nimi budou dost hrát a dost je mazlit a pak zase ze vzpomínání: vzpomínáš jak Uhlíček a pamatuješ jak Mašlička, no byla to hrůza. Byli bychom se měli radovat, že je o koťátka dobře postaráno a přitom to byl pro nás málem pohřební den.
Když jsme přišli domů, stál Matěj v předsíni. Nakoukl pro jistotu do přepravky a hned začal jásat „Jsou sami, přišli bez koťat, hurá!!!“, protože přítomnost koťat v bytě opravdu těžko snášel. „Jsi horší než Herodes“ sepsula ho Mašinka a hned se obrátila na nás. „Kde jste je nechali“ bafla na nás přísným mňoukem a přidala i hrozivý pohled. „Kde jsou moje děti?“ naléhala dál a šla sama prohlédnout přepravku, kterou jsme použili k únosu. Přítel vzal Mašinku do náruče „Mašinko, koťata už jsou veliká, už jsi je vychovala a všechno naučila, teď už musela jít do světa na zkušenou. Jsou u nových rodin, víš? Neboj, bude jim tam dobře, nedali bychom je jen tak někomu“. A Mašinka se ke svému páníčkovi přitulila a pak řekla „Tak teda jo, já ti věřím. Stejně už mám pomalu čas na další koťata“ a ohlédla se zálibně po Čárlím. A my byli zticha, šťastní že to tak dobře dopadlo, i když jsme věděli své.
Mašinka tedy zůstala bez koťat a pokoj, ve kterém byla po kastraci (tj. můj pokoj) začala považovat za svůj a trávila v něm většinu času, nejčastěji pod psacím stolem nebo pod postelí. Chovala se, jako by k nám teprve přišla – jen pomalu se odvažovala i do jiných místností, přestože před tím do nich běhala za koťaty, pořád byla ve střehu a pořád před námi utíkala. Teď teprve se projevilo naplno to, co jsem věděla už dávno: že je to plachá kočička. Matěj s Čárlím za ní chodívali – Matěj se jen koukal a přátelský Čára se pokoušel Mašinku vylákat ke hře, ale bez úspěchu. Nakonec, jako u každé kočky, zvítězila zvědavost. Mašinka se odvažovala čím dál víc do bytu, rozšiřovala svoje teritorium a začala se kamarádit s kocouříma klukama.

Možná si dokonce vzpomněla i na doby prožité na jaře a v létě s Matějem u nás na chatě, nevím. Před námi lidmi ale pořád utíkala, přestože nás znala, přestože jí nikdo neubližoval a všichni jsme na ní mluvili klidným tichým laskavým hlasem. Přiběhla k nám jenom kvůli jídlu, ale pohladit se nenechala. Při každém sebemenším pokusu o sblížení frnk do úkrytu, a ticho, jako bychom ani doma žádnou kočičí holčičku neměli. Po třech týdnech jsem už začala být bezradná. Kočička si u nás ne a ne zvyknout, byly jsme nešťastné obě – ona z toho, že nemá svůj starý domov a svého pána, já z toho, že u nás natrvalo nebude moci zůstat a že jí takovéhle martýrium bude čekat ještě jednou, až i pro ní najdeme novou rodinu. Dát ji do útulku kde je více koček jsme vyloučili hned zpočátku – co by si tam takováhle mlaďoučká, nezkušená, drobounká, nesmělá a vážná kočička asi počala ?! Intenzivně jsme tedy pro ni hledali rodinu, ale marně. A pak, když moje trudnomyslnost nad osudem Mašinky dostoupila vrcholu, se stal zázrak a karta se začala obracet. Nejprve zabodoval syn – přišla jsem do jeho pokoje a viděla Lukáše, jak sedí na posteli

a Mašinka se od něj nechává hladit. Sice opatrně a s ostražitostí, ale přesto. Další úspěšný byl manžel o pár dnů později, možná hlubší mužský hlas Mašince více připomínal původního páníčka. A já jsem si Mašinku pohladila sice naposled, ale zato se ode mne o další dva dny později nechala i pochovat. A teď? Mašinka je u nás jak doma. Celý byt je její, přiběhne na zavolání, je mazlivá a chovací, pere se a honí s klukama a vzápětí s nimi spí v přátelském objetí, dává se do paktu s jedním proti druhému a za chvíli přesně naopak, převzala od nich všechny zvyky a nectnosti, provokuje je a pak s příšerným řevem utíká na skříň kam oni za ní nemůžou, přemýšlí jak jim sebrat nejlepší kousky masa z misky, cpe se s nimi do našich postelí, neustále je olizuje, sedají všichni tři společně na okně a koukají ven a vůbec mám někdy dojem, že nemáme doma tři kočky, ale jednu trojhlavou, tak jsou pomalu jedno tělo a jedna duše. Také dokáže hodiny vysedávat a pospávat manželovi na klíně a tím si ho koupila – to víte, ženská, navíc on byl takhle zvyklý sedat s naší zesnulou pejskovou a Matěj s Čárou na to zrovna moc nejsou. Ustálený a zavedený pořádek je pryč, kocouři teď přes den skoro vůbec nespí a pořád je živo, většinou až přespříliš, pořád se řítí bytem sem tam mourovato-černo-mourovatá čára a děsně kvičí, cestou shodí všechno co není přibité a vzápětí se ta čára svine do klubka, ze které vykukují tři hlavy a asi tak 100 nohou a deset ocásků a řev sílí jak uragán a to klubko se posunuje po bytě jak kulový blesk a poráží židle a plete se pod nohy a vzápětí se v důsledku našeho hromování rozpadne na tři uražené sladké kočičky, které nechápou, že my nechápeme, že oni si přece tak

hezky hrají a jsou tak hodné. To ale není jen věcí Mašinky, to ti kluci zatracení jí dali takovouhle školu, navíc se před ní vytahují. Máme s Mašinkou vlastně jediný problém – snaží se teď, když náš byt považuje za domov, označit si jasně svoje teritorium a tak přestože dbám úzkostlivě o čistotu všech tří kočičích záchodů, téměř každý den někde vytvoří svoji značku, potvora jedna kočičí.
A jak to bude s Mašinkou dál? Já nevím, ptejte se mě po jarní umísťovací výstavě. Co já vím, jak to celé dopadne!

Zpět