První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

29. červenec 2013, Eva Beranová

Křtiny
„Babičko, nezapomeň, v neděli máme křtiny,“ uvítala v pátek Minda paní Vovískovou na pavlači. Jako na zavolanou šla domů ze školy Terezka.
„Terezko,“ povídá paní Vovísková, „půjdeš za kmotru? Minda bude v neděli křtít koťátka!“ „Jé, to je príma!“ poskočila Terezka. „A jak se budou jmenovat?“
„Mindo, máš vymyšlená jména?“ starala se paní Vovísková.
Minda vymňoukávala jména a paní Vovísková je tlumočila do člověčí řeči:
„Ten tlustý kocourek bude Macíček, černá kočička Drákulinda, šedobílá dostane jméno po Terezce, protože Minda chce, aby šla Terezka za kmotru, a ta malinká vypadá jako bobeček, bude to Bobinka.“
Terezka znovu začala nadšením poskakovat a hned za dveřmi všechno sdělovala mamince. Paní Strnadová se jen usmívala a povídá:
„Jako kmotřička musíš také něco svým kmotřencům dát…“
„Mašličky!“ vyhrkla Terezka. „Růžové mašličky kočičkám a kocourkovi modrou!“
„To je dobrý nápad,“ souhlasila paní Strnadová, „mašliček mám v košíčku na šití dost, hezky je nažehlíš a pro Mindu uděláme puntíkatého motýlka pod bradu.“
Paní Vovísková večer napekla linecké koláčky slepované krémem a polité čokoládou, naskládala je do misky a uložila do kredence, aby do neděle změkly. Rozlámané zbytky připravila pro skřítky. I mističku od krému mohli vylízat. Ani na myšku nezapomněla.
Vůně pečení se plížila pavlačí celý večer. Minda se pyšně procházela kolem krabice, která začínala být koťatům těsná. Pan Králíček už měl mnohem větší krabici připravenou v předsíňce, paní Králíčková ji vystlala kusem čisté staré deky – a čekalo se na neděli.
V neděli po osmé hodině se paní Vovísková oblékla do dlouhé zelené sukně a tmavé blůzičky. Přes ramena si přehodila bílý háčkovaný pléd. Vypadala docela slavnostně. Vyšla na pavlač. V ruce držela šlehačku ve spreji. Minda se celá třásla nervózním napětím. Byl to pro ni veliký den. Dneska křtí svoje první děti!

Terezka uslyšela, že u Vovísků bouchly dveře. Hned se objevila na pavlači a za ní oba Strnadovi. Pan Strnad bral do rukou jedno koťátko po druhém a paní Strnadová vázala na křehoučké krčky nažehlené mašle. Mindě musela motýlka přivázat sama paní Vovísková. Od jiného by si to Minda líbit nenechala, protože měla odpor ke všem obojkům.
Přišli Králíčkovi s novou velkou krabicí. Sedli si na gauč vedle paní Strnadové. Minda vlezla do nové krabice – nikoliv ze skromnosti. Minda teď skromná nijak nebyla. V krabici čekala proto, aby mohla rychle slíznout šlehačku z hlaviček koťat.
Terezka si na tu slavnou chvíli oblékla modré šatičky, bílé punčocháče a obula si nové bílé sandálky. Konečně to začalo!
Pan Strnad vyndal z krabice tlustého kocourka. Kocourek byl klidný, mašle mu nevadila, zvědavě koukal, co se bude dít.
Paní Vovísková si přehodila pléd přes hlavu, aby vypadala trochu jako sudička z pohádky. Pan Strnad předal kotě Terezce a Terezka paní Vovískové. Ta pozvedla kotě nad hlavu a říkala:
„Křtím tě jménem Macíček, žij ve zdraví a klidu dlouhá kočičí léta!“
Stříkla mu na hlavičku šlehačku a Terezka ho rychle položila Mindě do krabice. Minda usilovně olizovala šlehačku, až byl Macíček čistý.
Druhá přišla na řadu Drákulinda. To byl ale problém! Stačila si mezitím rozvázat růžovou mašli a Terezce se vysmekla. Drákulindu přidržel pan Králíček a byl opravdu rád, že ji mohl pustit Mindě do krabice. Minda jí uštědřila mateřský napomínavý pohlavek a olízala jí s chutí hlavičku. Třetí kotě křtěné jménem Terezka problémy nedělalo. Pouze několikrát vylekaně zakvíklo, ale na Mindino brouknutí se hned uklidnilo. S neduživou Bobinkou také nebyla žádná práce. Zavřela očka, přikrčila se a trpně snášela, co se s ní dělo.

Pokřtěná a očištěná koťata pod tlakem mnoha dojmů začala podřimovat. Paní Králíčková jim odvázala mašle a vzala si je na památku domů. Paní Strnadová šla vařit oběd, pan Strnad se také kamsi vypařil. Minda s puntíkatým motýlkem pod krkem kráčela samozřejmě k Vovískům, stejně tak kmotra Terezka. Servírovaly se linecké koláčky navrch čerstvě ozdobené šlehačkou, Minda dostala šlehačku nastříkanou na talířek.
Dalším chodem pro Mindu bylo masíčko z polévky. Minda se olizovala a jen zářila. Terezka s výslužkou na tácku odešla domů na televizi. Paní Vovísková ještě chvilku hladila Mindu, sundala jí motýlka a zeptala se: „Mindo, proč se ta černá kočička jmenuje Drákulinda? Je divoká, to je pravda, ale proč tak divné jméno?“
Mindě zčervenal nos rozpaky: „Víš, její táta nebyl Mourek ze dvora za samoobsluhou, ale kocour, co tu byl na návštěvě. Byl celý černý, leskl se a říkali mu Drákula … ten byl krásný!“
Minda se rozloučila a odcházela ke svým pojmenovaným dětem. Mezi dveřmi se ještě ohlédla: „Že to byla ale krása! Takovou jsem ještě nikdy nezažila…“
„Byla, Mindo, byla … ani já nic podobného nezažila…“
A byla to pravda. Komu z lidí by napadlo takhle křtít koťata!
8. kapitola

Zpět