První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

21. července 2013, Hanka a Dan Zelinkovi

Budu vyprávět o kocourkovi, který má s tím od pana Lady společnou jen barvu kožíšku, jeho příběh však není zdaleka tak pohádkový, jako ten Mikešův z malebných Hrusic. Škoda, ale co naplat, tak jako lidi, i kočky mají své osudy a ne každý je zrovna ten vyvolený…
Chodím „cvičit do Sokola“. Každé pondělí a čtvrtek večer hopsáme spolu s dalšími (stejně postiženými :-) ženami v rytmu hlasitě dunící disco-techno muziky ve snaze vypotit nějaké to kilo navíc. Závěrečná fáze cvičení spočívá v takzvaném protahování a relaxaci, přičemž rytmus hudby se náležitě zpomalí a také (a to je pro tuto chvíli to nejdůležitější), náležitě ztiší. Při přetáčení trupu vpravo a současném pokládání obou kolen vlevo v poloze ležmo na zádech jsem mezi tóny relaxační hudby zaslechla zvuk, který mne okamžitě zbavil po poctivé námaze zasloužené uvolněné nálady. Nastražila jsem pořádně uši a když se ten samý zvuk ozval znovu, věděla jsem jistojistě, o co jde. Vystřelila jsem z lehu relaxace nerelaxace, holky docvičily samy a já se vydala pátrat po zdroji toho zvuku.
Bylo to strašné – tak žalostně jsem kočku v životě mňoukat neslyšela. Horší ale bylo zjištění, že se ty hlasité, hluboké hrdelní mňouky ozývají z větrací šachty – takového toho temného nevím proč světlíku, který se dá najít v každém starém činžovním domě. Naše tělocvična se nachází v suterénu takového starého domu a větrací mřížka, za kterou se ten chudáček ozýval, byla ve výšce asi čtyř metrů nad zemí. „Tak tam se sama nedostanu“, pomyslela jsem si a zahájila jsem záchrannou operaci. Naštěstí je v domě paní správcová, která má pro kočičí nezbedníky pochopení a tak mě hned nevyhodila, když jsem za ní přišla s otázkou, jestli by se v domě nedal sehnat nějaký dlouhý žebřík, pomocí něhož bychom se k uvězněnému dostali. Byla už dávno v obraze, když jsem jí vysvětlovala, na co že bych ten žebřík jako potřebovala. Když jsem řekla, že se domnívám, že do šachty spadla kočka a nemůže ven, tak mi povídá: „ta už je tam od pondělka, takhle tam řve celý dny.“ Zděsila jsem se její odpovědi (protože byl čtvrtek) a opatrně se zeptala, co budeme dělat? A paní správcová na to: „ co můžeme dělat, do tý šachty se nedostanete, ta mřížka je zazděná a otevřít se nedá. Asi tam tu kočku holt budeme muset nechat.“ No tak to byla pro mě absolutně neakceptovatelná odpověď, ale co můžete dělat, když nejste ve svém domě a nemůžete si jen tak začít dělat, co uznáte za vhodné. Tak jsem sondovala, jak moc by třeba vadilo, kdybychom tu mřížku zkusili z té zdi vysekat, že mám doma šikovného mužíčka, který by to zvládnul a kočičáka bychom vysvobodili. K mému údivu přes svoje celkem chladné nezúčastněné odpovědi i přes pokročilou večerní hodinu – bylo už půl desáté - paní správcová s tímto mým návrhem souhlasila. Vyskočila jsem radostí a s mnohonásobným děkováním jsem jí ještě na chvilku pumpla o mobil, abych mohla přivolat záchrannou technickou pomoc – svého muže (naštěstí bydlíme jen kousek za rohem, pro podobně bláznivé nápady má můj muž pochopení a tak byl na místě i s potřebným vybavením ještě před limitem stanoveným pro záchranku). Paní správcová mezitím přinesla ze sklepa dlouhý žebřík a mohlo se začít. Jakmile jsme začali okolo mřížky štrachat, kočičí žalozpěv utichl. Když Dan (můj muž) vylezl nahoru a nakouknul dovnitř, povídá, že tam je koťátko. No tak tomu jsem nemohla uvěřit – takové hlasité hluboké mňoukání a koťátko? (Později jsem měla možnost se přesvědčit, jaké zvuky takový malý vystresovaný tvoreček umí vydávat). Dan se pustil do vysekávání té zatracené mřížky. Při první ráně kladivem do majzlíku kotě někam zmizelo. Snažil se nadělat co nejméně rámusu, ale zkuste něco vysekat ze zdi potichu. Tak to aspoň co nejvíc urychlil. My jsme s paní správcovou držely dole žebřík, aby se po nalakovaných parketách nesmekl, na hlavu nám padala suť a prach z omítky a já tak ve své zaprášené hlavě přemítala, jestli paní správcová už ve své taky zaprášené hlavě nelituje svého rozhodnutí povolit nám tuhle bláznivou záchrannou akci. Nic neříkala, tak jsem se radši na nic neptala. Najednou mřížka povolila, východ byl volný. „Hurá, tak teď už ho konečně vysvobodíme!“, zaradovala jsem se. Jenže problém byl v tom, že ten nedobrovolný vězeň někam zmizel a vidět ho nebylo. Zřejmě tam byly i nějaké postranní větrací chodbičky, kam uprchl ve snaze ukrýt se před tím strašným randálem. Dan tam nakukoval a svítil, volal čičiči sem, čičiči tam, ale marně. Nikde nikdo. Kočičák zmizel. To bylo docela velké zklamání, celý ten cirkus byl zbytečný, rozbili jsme kus zdi a v tělocvičně nadělali pěkný binec. Ještě pár minut jsme čekali, jestli se neukáže, když přestal ten rámus, ale marně. Tak jsme pomohli uklidit tu spoušť, co jsme nadělali a zklamaní se pomalu měli k odchodu. Paní správcovou pak ještě napadlo, že k té díře ve zdi, kterou jsme tak pracně vyrobili, opřeme dlouhé prkno, aby mělo kotě kudy vylézt, kdyby se přece jen vrátilo, a ráno že se uvidí. Tak jsme to udělali, zhasli jsme, zavřeli tělocvičnu a šli domů jako spráskaní psi s pocitem zklamání nad marným pokusem o záchranu jednoho kočičáka.
Druhý den jsem ani dospat nemohla a co nejdřív jsem vyrazila do tělocvičny na výzvědy, jestli se kočce podařilo vylézt, ale v duchu jsem se obávala, že se temná šachta stane jejím osudem...
Správcová mi otevřela a hned povídá: „tak se pojďte podívat, co tam bylo...“ a vedla mě na dvorek...“ráno se jdu mrknout do tělocvičny, jak to vypadá s kočkou a tam na mě kouká tohle čertisko...“ a ukazovala na malé černé klubíčko, docela spokojeně si hovící na hromadě prken.
„Cože??? Kotě???“ vyhrkla jsem jen...podle toho hlubokého hrdelního naříkání jsem si myslela, že je v šachtě uvězněná dospělá kočka, ale tohle??? (Ten hluboký hlas mu zůstal ještě dva dny, ale nakonec přece jen začal mňoukat jako koťátko). „No, kotě“, povídá správcová, „dala jsem mu sem ňáký mlíko s rohlíkem, nic jinýho doma nemám. Vezmete si ho, ne? Já ho tady nechci...“
No, tak to je pěkné nadělení, co teď s kotětem, pomyslela jsem si, ale zároveň jsem měla strach, že zase někam uteče, tak jsem jen bez dlouhého přemýšlení pronesla: “jo, jo, no jasně, že si ho vezmu...a děkuju mockrát za pomoc“...strčila jsem milé koťátko do batohu (hlavu jsem mu ale nechala venku, abych mu nepřipomínala tu strašnou temnotu, ve které strávil několik dní) a vyrazila jsem k domovu. Hlavou se mi ale rozběhl sled pochybovačných myšlenek: no jo, ale co s ním teď budeme dělat? (Nebyla jsem nikdy přítelem chovu koček v bytě, vyrostla jsem na vesnici v domku se zahradou, kde jsme vždycky měli kočky, ale chovat je jen v bytě? To jsem si nedovedla představit...) A teď bydlíme v Praze v malém bytě...na léto jezdíme s malým synem na chatu nebo k rodičům, copak s námi může kočka pořád cestovat? Vždyť se ztratí, když to tam nebude znát...
A tak jsem došla až domů, kde čekal na zprávu o kočce můj muž. Když uviděl v mém náručí batoh s kočičí hlavou, pronesl jen: “aha, takže máme koťátko...“
A tak byl Mikeš přijat do rodiny (nejdřív jsme mu chtěli dát jméno Faust, když proletěl tím jakoby komínem, ale aspoň jeden černej kocourek za život by se prostě přeci jen měl jmenovat Mikeš).

V první řadě jsme se dali do Mikešovy očisty. Kožíšek měl plný prachu a sazí a když jsem ho koupala, zjistila jsem, že i plný blech, které se snažily zachránit na Mikešově nejsušším místě, takže se mu nastěhovaly na hlavu, především na uši. Voda z něj tekla úplně černá, jak chudáček vysmejčil všechen ten prach a špínu, která se nahromadila ve světlíku za sto let, co ten dům stojí (copak jste někdy slyšeli, že by se uklízelo ve světlíku?) Jak byl mokrý, vypadal jak netopýr – hubené tělíčko s obrovskýma ušiskama...:-) Osušila jsem ho jako mimino a pak už byl docela spokojený, ale vždycky jen do doby, než se od něj člověk vzdálil – to hned nasadil tu svou hlubokou melodii, nám už známou z větrací šachty a nedal se utišit jinak, než že ho člověk choval...a takhle to s ním bylo dva dny v kuse...musel prožít obrovské trauma, vždyť si to představte – čtyři dny v naprosté tmě, o hladu, žízni, bez mámy...naštěstí nebyl zraněný, měl jen trochu odřené čelo, ale zato úplně ubroušené drápky a do krve odřené polštářky na tlapkách, asi jak se snažil zbrzdit pád do temnoty (pravděpodobně ze střechy šestipatrového domu) anebo se z ní pak vyškrábat, hrůza a děs, když si to člověk představí...Takže jsme chápali, že na to nemůže jen tak rychle zapomenout a stát se zase bezstarostným hravým koťátkem, jaká jsme doposud znávali (Mikeš byl totiž naším prvním zachráněným koťátkem, s těmi dalšími – mnohem zuboženějšími, jsme se setkávali až později...). Snažili jsme se mu věnovat co nejvíc a když ho zrovna někdo nechoval, zabalili jsme ho v pelíšku do mého použitého trička a jemu zřejmě stačilo, že cítí můj pach a vydržel tak docela dlouhou dobu klidný...Hygienu zvládl okamžitě bez problémů, stačilo mu jednou ukázkově zahrabat jeho pacičkou v misce s pískem a už nikdy nešel na záchod jinam. Ani už si dneska nevzpomínám, čím jsme tenkrát Mikeše krmili, (je to už přes deset let, co se tenhle příběh stal), ale zřejmě tím, jak bývalo dříve zvykem – koťátku mlíčko a piškůtky nebo rohlík, možná jsem sem-tam uvařila nějaké kuřecí masíčko a vývar? Už nevím, každopádně Mikeš neměl žádné zažívací problémy a že existují kočičí granule, na které jsme časem přešli, jsme zjistili až později, až když byl Mikeš u mých rodičů, kteří tenkrát chovali husy a krmili je granulemi a Mikeš se s velkou vervou protrhal do pytle a husími granulemi se začal cpát k prasknutí. Koukali jsme na něj jako na zjevení...Pak jsem došla do Zverimexu pro granule kočičí a bylo vystaráno. Mikeš byl od té doby na granulích přímo závislý a my se nemuseli starat, co dát kocourovi k jídlu...
A jak se dostal Mikeš k mým rodičům? Ani to nebylo tak složité, jak jsme se obávali, šlo jen o to přesvědčit našeho otce. Jak jsem už psala, mívali jsme u baráku vždycky kočky, ale ten poslední kocour před lety skonal krutou smrtí a náš táta se tenkrát zařekl, že už žádnou kočku doma nechce, protože už nikdy nechce vidět a zažít takové zvířecí utrpení...A tak jsme ho museli pomaličku polehoučku připravovat, chodili jsme kolem horké kaše, až jsme mu převyprávěli Mikešovu strastiplnou cestu z větrací šachty k nám domů a naznačili, že by mu na vesnici u domečku se zahrádkou bylo určitě líp, než zavřenému v pražském bytě...Táta řekl, že jsme to na něj pěkně navlíkli, ale prý když má ten kocour za sebou takovou hrůzu, tak že ho přijme...(Mikešův horor v šachtě mu totiž připomněl jeho vlastní hrůzyplný zážitek při budování Lipenské přehrady, když zůstal s kolegou dlouhé minuty zavřený v šachtě hluboko v útrobách přehrady a loučili se se životem, než někdo desítky metrů nad nimi ve velíně zmáčkl to správné tlačítko a ocelová vrata se zas otevřela...).
A tak začalo Mikešovo šťastné kotěcí období. To zvíře přineslo do domu mých rodičů úžasné oživení, už dlouho jsem neslyšela mojí mámu se tak smát, když pozorovala toho ztřeštěnce při hře. Mikeš byl opravdový kočičí uličník, táta o něm říkal „tohle není kocour, to je rarach“. Těch kotrmelců a výskoků a přemetů a jánevímčehoještě, co prováděl při svých hrách – mlátil sebou o zem s takovým duněním, že jsme byli přesvědčeni, že pod tím černým kožichem musí být úplně modrý, kolik modřin si musel udělat. Ale byl k nezastavení a očividně se radoval. Jeho velkou zálibou byly ponožky – jakmile někde našel odložené ponožky – šup – a už je nesl v tlamě jako nějakou kořist pryč. A když ho člověk včas nechytil při činu, přišel o ponožku, protože ta zmizela v nenávratnu..Nemohli jsme je pak nikde najít. Až dlouho po Mikešově odchodu jsme jeho tajnou skrýš objevili – při úklidu jsme obrátili vzhůru nohama staré pérové křeslo (no řekněte, jak často doma obracíte křesla vzhůru nohama?)a zjistili jsme, že má vespod protržený potah a z té díry něco čouhalo – něco jako ponožka...a tak jsme začali vytahovat jednu, druhou, třetí, čtvrtou,...Kolik jich tam nakonec bylo už nevím, ale Mikešova skrýš byla odhalena, a i tenkrát, přestože už s námi nebyl, jsme se moc nasmáli jeho povedenému kousku. Tenhle příběh má otevřený konec. Když bylo Mikešovi půl roku, odešel od nás...všude jsme ho hledali, ale nenašli. A tak si dodnes říkáme, že třeba prostě šel zas o dům dál, zabydlel se u jiných lidí, kterým dělá radost a dneska je z něj určitě stejný polštářový povaleč, jako jsou naši kocouři Packa s Pařez, kteří u rodičů dnes žijí a jim 6 roků a taky k nám přišli jako koťátka....čas hrozně letí...

Předešlé příběhy:
Když se chce, všechno jde
Naše mise byla napodruhé úspěšná
Třeboň prosí o radu
Čištění zubů s Pařezem
O Kulíškovi – bojovém plemeni kočky
Dedly Mour
Káča třetí - příběh rozmazleného kavčete
Jak se Karlík (asi) chtěl stát kominíkem
Jak jsme slavili zmrtvýchvstání a nalezeniny

Zpět