První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

6. července 2013, Eva Beranová

Spolužačka Miluše
Nejenom holčičky, ale i babičky mají své spolužačky. Holčičky s nimi chodí do škol a babičky se svými spolužačkami na školu jen vzpomínají.
Spolužačka Miluše se objevila jako blesk z jarního nebe. Prošedivělé vlasy vylepšené zrzavým přelivem, překypovala energií jako vždycky.
„Irčo, ahoj, jak se máš?“ halekala hned u dveří.

Minda vykoukla – a kočičí instinkt jí napověděl, že přišel „Osud“. Poselkyně kočičího „Osudu“ vplula dovnitř a při prvním usrknutí kávy hned šla na věc.
„Irčo, stěhuju se za synem, postavil si dům, v podkroví budu mít svůj byt. Pohlídám mu děti – Davídek chodí do druhé třídy a Žanetka do školky. To víš, láká mě život ve větším městě. Kultura, divadlo, to mi tady chybí. Jeden problém tu je. Jak víš, mám nahoře pod tratí zahrádku, prodávat ji nechci, je tam plno ovocných stromů, zrovna nejvíc nesou, přece to nepustím…“
Paní Vovískové jásalo srdce. Radostně poskakovalo jako konipas na jaře, protože tušila, kam řeč směřuje.
„Irčo, zeptám se rovnou – chtěla bys mi na zahrádce hospodařit? Záhony tam mám zarostlé, o ty nejde. Ale stromy a keře! Na jaře okopat, vyplít kolem stromů, v době sucha kropit, sklízet ovoce, skládat mi ho do chatky … jó, třešně a švestky mi zavař…na podzim si to odvezeme. Do králíkárny si pořiď králíky, přiveď si tam kočku, psa, hlavně si tam dej nějaká zvířata, aspoň budu mít jistotu, že tam budeš chodit. A ovoce si vem, kolik spotřebuješ…“
Paní Vovísková se v duchu štěstím zalykala. Navenek se tvářila neurčitě, aby se to štěstí nepolekalo a neuletělo.
„Irčo, uděláš to pro mě? Bereš?“
„Tak jo, beru. Z práce jezdím kolem třetí, na zahradu zvládnu dojít.“
„To se mi ulevilo,“ oddychla si Miluše, „pojď, zajdem do cukrárny na něco sladkýho.“
Za chvilku už seděly spolu v cukrárně jako ve snu v Hajanech. Kafe nerozlily. Větrníky paní Vovískové připomněly, že Mindě slíbila na křtiny koťat šlehačku.
Při návratu domů koupila v samoobsluze šlehačku ve spreji a kuřecí drobovou směs na polévku. Budou přece křtiny!
Minda netrpělivě cupitala po pavlači a vyhlížela paní Vovískovou. Konečně se dočkala. „Mindi, jásej! Koťátka budou mít domeček ze staré králíkárny, zelenou louku s kytičkami a motýly … a myškami…“
„Já to tušila,“ vydechla Minda a poprvé od narození koťat začala radostně řádit. Lítala jako pominutá po pavlači, skákala po gauči, točila se dokola a chytala si ocásek a svůj výbuch radosti zakončila několika přemety ve vzduchu.

Uklidnila se, sedla si vedle krabice a dívala se láskyplně na koťata. Ta už zvědavě pozorovala svět šedomodrýma očima, jak bývá u koťat všech plemen běžné. Až později dostanou oči žlutozelenou barvu – s výjimkou siamek. Mindina koťata měla do siamek daleko. Byla to pouliční směs, jak se výstižně říká.
Minda vklouzla ke koťatům a ten večer byla vzornou matkou. Předla, olizovala je – mohli by ji nafilmovat do poučných přírodopisných filmů.

7. kapitola Jaro
.

Zpět