První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

1.června 2013, Eva Beranová

Jaro
Pro Mindičku začaly růžové dny. Čtyři baculatá koťátka vrněla v krabici, na pavlači se oteplovalo, noci byly plné záhadných zvuků.
Jaro toho roku bylo opravdu laskavé, Velikonoce sice nepřinesly nic nového, ale proběhly klidně podle očekávání. U Vovísků, Strnadů i Králíčků se barvila vajíčka, po stráních se zelenaly břízy něžnou jarní zelení, příroda jásala. Na pavlači psů jásal Richard nad výsledky pomlázky, na horní pavlači jásala Mindička nad koťaty, která pomalu přelézala z krabice na pavlač. Pan Vovísek přijel na svátky domů, pochutnával si na pravé velikonoční sekané a v noci stával s dalekohledem na pavlači a kontroloval hvězdy, jestli jsou na svých místech v souhvězdích.

Mindina koťátka byla různě veliká. Největší se zdál mourovatý kocourek, veliká byla i černá kočička s bílou skvrnkou pod bradou, třetí, jemné koťátko, byla bělošedá holčička a poslední kočička vypadala, jakoby se na ni už v ničem nedostalo. Narodila se poslední, barvu měla světle šedou s náznakem pruhování a na svět se dívala velikýma sovíma očima. Silnější sourozenci ji odstrkovali, ale Minda si při krmení zjednala pořádek.
„Kočičko malá, jako bys byla na tom světě jen na návštěvě,“ myslela si často paní Vovísková.
Králíčků si koupili nový gauč. Vytáhnout ho až na druhou pavlač, to dalo práce! Starý gauč se ocitl na pavlači u prázdné zdi se svolením ostatních nájemníků. Pan Strnad už nemusel kouřit na botníku, ale mohl se pohodlně uvelebit na gauči. Pro Mindu připravili do rohu gauče starou dečku. Mindička, když si chtěla oddychnout od koťat, protahovala se na dečce nebo i podřimovala a shora hlídala jedním přimhouřeným očkem své děti.
Asi za týden se objevil u gauče i stoleček vlastnoručně vyrobený panem Strnadem. Kdo chtěl, mohl si tam vypít kávu nebo čaj. Terezka tam zkusila psát úlohu, ale šibal jarní vítr jí odnesl piják. Podepsaný.

Jednou odpoledne si paní Vovísková sedla na gauč a pozorovala koťata. Minda zase chvíli pozorovala paní Vovískovou, a pak si sedla na gauč vedle ní.
„Né, že bych byla dotěrná…,“ začala jako obvykle, „ale už, babičko, přemýšlej, kam umístíš moje děti. Podívej, jak hezky rostou! Bude jim měsíc. A za další měsíc třeba budou lidem vadit...ráda bych si je užila co nejdýl – ale vím, že nutně musí z domu… vlastně z pavlače.“
Paní Vovískovou něco napadlo. Asi víte, co to bylo.
„Mindo, řekni mi, jakou by sis přála pro své děti budoucnost?!
Minda se zasnila: „Aby zůstaly spolu… a měly domeček... a zelenou louku… kytičky… motýly… myšky… a denně plnou mističku. Pochop mě, babičko, jsou to moje první děti, které můžu vychovat… ať mají to, co já nikdy neměla… já vyrostla na ulici, na mámu si ani nepamatuju, kdyby mě tam nenašla paní Králíčková, ani bych třeba už nežila…“
Paní Vovísková hladila Mindičku po ustarané hlavičce a viděla v duchu zelenou louku se čtyřmi koťaty. Obraz zezlátl v zapadajícím sluníčku… Přestala Mindu hladit a povídá:
„Mindo, za pár dnů je koťatům měsíc, uděláme křtiny!“
Minda se rozveselila: „A budou koláčky se šlehačkou? A masíčko z polívky? Hlavičky koťatům potřeme smetanou a já jim je jazýčkem pěkně očistím…“
„Všechno bude, Mindo!“ slíbila paní Vovísková.
Začalo být chladno. Minda ulehla ke koťatům a paní Vovísková zašla do svého bytu. Přistoupila ke kredenci, chvíli se dívala na kafemlejnek – a pak se rozhodla.
Točila kličkou, odříkala básničku a opakovala Mindiččino přání… aby koťata zůstala spolu, aby měla nějaký domeček a zelenou louku s motýly, kytičkami a myškami…
Uvařila si čaj, dívala se na televizi, podřimovala v křesle a bylo jí současně smutno i veselo. Nálada sladkokyselá. Ale proč? Snad by bylo lepší, kdyby pan Vovísek pracoval někde poblíž. A s tou myšlenkou usnula. Skřítek Hospodáříček vyhrával na housličky jarní ptačí melodie, myška chroupala piškot a zakusovala ho sýrem, skřítek Čurbesíček uždiboval štrúdl, který miloval nade vše. Budík spořádaně tikal a nemohl se dočkat, až si v půl páté zazvoní…

6. kapitola Pan Strnad

Zpět