Příběhy a fotografie kočiček z depozit
NOČNÍ VYMLASKÁVAČ
28. ledna 2006, Eva Beranová
Na Vánoce, kdy lidská srdce jsou přístupnější citům a dobročinnosti slušelo by se vyprávět příběhy o promrzlých hladových kočkách, které jsme zachránili právě na Štědrý den. Možná, že se to někomu podařilo, ale je to spíš výjimka. Řekněte, kdo po setmění na Štědrý den bloumá ulicemi, aby našel opuštěnou kočku! Lidé mají v tu dobu mnohem příjemnější starosti. Ani ti, kteří jdou ztichlým městem na půlnoční, kočky obvykle nezachraňují…..Zrzka, o kterém chci vyprávět, jsem na Štědrý den nenašla. Vběhl mi do cesty v polovině prosince. Mohu ho tedy považovat za kocoura skoro vánočního. Ale pěkně po pořádku, abych čtenářům neudělala ve svém vyprávění zmatek.
Už delší dobu jsem toužila po zrzavém kotěti. Chtěla jsem najít opuštěného zrzavého kocourka se srstí zářivou jako vyleštěná měď.
Doma jsme měli černobílého kocoura Míšu, mourovatého Jefíčka a ztřeštěnou Zuzanu, mourovatou krasavici s bílou náprsenkou, bílým bříškem a bílými ponožkami. A já, pošetilá, chtěla zrzavé kotě, jako by mi v bytě ta trojčlenná drancovací kočičí četa nestačila! Byla jsem doslova posedlá zrzavým kocourkem. Takový nadýchaný zrzeček mi ztělesňoval pohodu domova. Přála jsem si, aby to byl kocourek klidný, lenivý, blahobytný, přítulný a aby spokojeně předl jako motůrek. Přála jsem si ho najít k Vánocům. Netušila jsem, že se moje přání tak brzy splní.
Zima toho roku začínala pozvolna. Po holomrazech v konci listopadu se kolem Mikuláše oteplilo, země povolila a sníh hned roztával. V jedné takové plískanici sněhu s deštěm jsem se vracela z města - bylo pozdní odpoledne. Počasí sychravé, nevlídné. V silonové tašce jsem nesla nákup. Od autobusového nádraží najednou vyběhlo zrzavé kotě. Zbrkle vběhlo do silnice a málem skončilo pod autem. Řidič naštěstí přibrzdil. Kotě směřovalo ke mně. Nosánkem se doslova přisálo k mé tašce, kde cítilo maso a párky. Stála jsem na chodníku a srdce mi radostí poskakovalo jako konipas na jaře. Já mám zrzavé kotě, já mám zrzavé kotě! Moje vánoční přání se splnilo! Kotě bylo neskutečně špinavé, srst mělo rozježenou a mokrou.
Popošla jsem po chodníku a kotě, s nosánkem přilepeným k mé tašce, mě ochotně následovalo. Před domem jsem ho vzala do náruče a donesla nahoru do bytu. Postavila jsem ho v předsíni ke kočičím jídelním miskám. Nijak se nerozpakovalo a urychleně do sebe doslova „nahrnulo“ co naše kočičí panstvo nedojedlo.
Potom jsem vzala kotě do koupelny, abych mu vyčistila špinavý kožíšek. Ukázalo se, že je to kocourek s bílou náprsenkou. Oči měl v barvě medového jantaru, nosánek růžový a srst delší než bývá u krátkosrstých koček. Patrně někdo z jeho předků pocházel z rodu perských koček.
Na Štědrý den dostaly naše kočky konzervy, které jsem jim přivezla až z okresního města. Tady v naše městě se „zverimex“ teprve „rozkoukával“. Sortiment prodejny byl jednotvárný, spíš orientovaný na konzervy pro psy. Večer jsem si přejedeného a lenivého Zrzečka posadila k našemu vánočnímu ministromečku a zašeptala mu do ouška: „Ty jsi můj nejhezčí vánoční dáreček!“.
No, dáreček to byl, jen co je pravda! Z předcházejícího, určitě nezáviděníhodného života si přinesl tasemnici a blechy. Trvalo to, než jsem ho dala do pořádku. Stálo to však za to. Ze zrzka vyrostl klidný, pohodový a blahobytný kocour. Jídlo patřilo k jeho největším radostem života. Nadýchaný zrzavý kožíšek jakoby neustále vyzařoval teplo. Jantarové oči se zdály kulaté, málo šikmé. Nosánek neměl protáhlý, ale spíš plochý. Měl opravdu některé rysy perského plemene. Brzy jsme mu začali říkat „noční vymlaskávač“. Zatímco Míša, Jefík a Zuzana se rozvalovali v noci u kamen nebo v křesle, Zrzek procházel bytem a hledal něco na zub. Nechávala jsem schválně v předsíni leckde pro něj „pohozené“ kousky sýra, salámu. chrupavek od masa, měkkých kuřecích křupek.
Když se zhaslo, Zrzek se tiše vypravil na obhlídku předsíně. Za chvíli jsme slyšeli chroupání a pomlaskávání. Noční vymlaskávač uspokojoval své choutky.
Míša s Jefíkem byli leniví se zvednout. Obyčejně to nevydržela Zuzana a šla Zrzka vyhnat. Z předsíně se ozvalo tlumené vrčení, syčení a kvikání. Zrzek se vrátil, Zuzana důležitě kráčela za ním. Zalehli a bylo delší dobu ticho.
Během noci se Zrzek vypravil na obhlídku předsíně znovu. Ale to už jsem většinou spala. Někdy, když jsem se uprostřed noci vzbudila, slyšela jsem z předsíně tiché krůčky a pomlaskávání. Vyvolávalo to iluzi, že máme v bytě skřítky.
Od té doby je poezie zimy pro mě navždy spojena s tichými krůčky sametových tlapek kočičích skřítků, kteří v noci naplňují byt pohádkovou fantazií….