Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kotě a auto
17.dubna2013, Václav Vlček depozit Příbor
V parných letních nocích loňského roku přicházel spánek až pozdě v noci a o to více se chtělo spát nad ránem a jakékoliv předčasné buzení bylo velice nepříjemné. Jednoho červencového dne v půl páté ráno začal zvonit neúprosně telefon. Časná doba napovídala, že půjde asi o nějakou nepříjemnou záležitost – snad ne o problémy v rodině…
Volala paní bydlící o dvě ulice dál. Šla do práce a kousek od jejího domku se ozývalo ze spodní části zaparkovaného auta hlasité naříkání zřejmě malého kotěte. V rychlosti zapátrala co se děje a zjistila že je kotě vlezlé v kapotáži podvozku a zřejmě se nemůže dostat ven. A proto bych měl honem přijít a řešit nastalou situaci. Během chvilky jsem rozespalý a bez důležité i nezbytné ranní kávy vyběhl z domu na záchrannou misi.
Už z dálky jsem v ranním klidu slyšel žalostné mňoukání. Přišel jsem k autu a zjistil že je kotě opravdu někde uvnitř v podvozku. Nastalo pověstné „babo,raď“. Auto nemám, jak vypadá podvozek a jeho kapotáž jsem neviděl, jak se dostat do podvozku jsem tápal. Jediné co jsem byl schopen zjistit bylo, že z boku u kol jsou nějaké otvory kterými kotě asi vlezlo dovnitř. Navíc auto bylo sportovního typu a mělo podlahu nízko nad zemí takže nasoukat se pod auto a podívat se bylo nemožné. Šel jsem domů pro odchytovou klec, přenosku, deku, misky a vzít něco na jídlo a pití, možná by se na jídlo vyhládlé pouliční kotě dalo nalákat. Po příchodu zpět jsem dal misky pod auto, poodešel a čekal co bude. Za chvíli se z nějakého bočního otvoru u kola objevila hlavička kotěte, po rozhlédnutí vylezlo kotě celé a hltavě se pustilo do pití. Bylo to krásné tříbarevné kotě, tenoučké a ušmudlané, typické „dítě ulice“. Jakmile jsem se pohnul, kotě jako blesk vběhlo znovu do útrob auta. Zjišťoval jsem kudy kotě vlezlo do spodní části karoserie a ke své hrůze jsem zjistil, že se pohybuje po celém podvozku. Ale byl vyřešený problém, že je kotě zřejmě uvězněno v kapotáži a nemůže se dostat ven.
Co dělat? Nějak přece musím začít. Objevila se policejní hlídka. Chránit nepotřebuji, ale pomoc by se hodila. Zastavil jsem hlídku a ptal se jestli se taky zabývají odchytem zvířat. Odpověď byla že ne, ale pokud by jim to nařídil velitel, mohli by se pokusit o odchycení kotěte. Volat veliteli – nevím, nevím? Čas rychle ubíhal, bylo už půl osmé a tak mě napadlo, že několik set metrů dál je škola kde ráno strážníci hlídkují. A ti přece provádí odchyty psů i jiných zvířat. Šel jsem za nimi. Bohužel, kočky neodchytávají. Proč ne neví. Ale mám se zeptat jejich nadřízeného. Možná dobrá rada, ale velká ztráta času.
Dumal jsem u auta, kotě pomňoukávalo, kolemjdoucí si zvědavě prohlíželi moje vybavení rozložené na chodníku i mě. Několik lidí se dalo se mnou do hovoru a všichni začali radit. Jediné dvě rady byly takové, že jsem nad nimi uvažoval. První rada byla, že je nedaleko autoservis. Když bych tam nechal auto odtáhnout, zvedlo by se, odmontovaly by se kryty podlahy a kotě odchytilo. Druhá rada od starší paní byla podstatně jednodušší - mám se na to vykašlat, ono to nějak dopadne.
Do autoservisu se mně moc nechtělo. Moje žádost by byla buď na vyhození nebo na zavolání do léčebného ústavu s žádostí o přijetí na uzavřené oddělení. Ale tonoucí se i stébla chytá. V opravně byl pan šéf v kanceláři s několika dělníky. Když jsem vysvětlil proč přicházím, tak si dělníci soustředěně prohlíželi strop a šéf zase mě. Po chvilce ticha jsem překvapeně poslouchal šéfa. Pokud si zařídím odtah auta, dají ho na zvedací plošinu, uzavře se dílna aby kotě neuteklo a začne se pomaloučku s demontáží krytů podvozku. Nejdříve ale půjde se mnou jeden mechanik aby si prohlédl auto a na místě se rozhodl jestli by nebyla i jiná možnost. Mechanik mně vysvětlil, že v podlaze je soustava kanálků kterými jsou vedeny táhla, jsou tam i různé dutiny které umožňují kotěti pohyb po celém spodku. Auto ale odtáhnout dalším autem na laně nepůjde protože nemáme klíče (majitel nebyl doma a manželka klíče nenašla) a tím se nedostaneme k volantu. Navíc je buď zatažená ruční brzda nebo zařazený rychlostní stupeň. Do úvahy tedy přichází jen odtahová služba, ale taxa za odtažení by byla přímo parádní což zase nebylo možné z mé strany. Prostě řešení v nedohlednu.
Šel jsem poděkovat šéfovi opravny a cestou zpět jsem zvažoval, že asi jediné řešení bude večer dát pod auto jídlo a pití a doufat že kotě po jídle a za tmy půjde na některou z blízkých zahrad a v některém domku se snad uchytí - aspoň na dobu než povyroste, možná se ho podaří po pár dnech na některé zahradě i odchytit.
Možnost že bych zavolal naší paní účetní, která mi několikrát dobře poradila, jsem odmítl – má svých problémů dost.
Vrátil jsem se k autu a zjistil jsem že kotě v době mé nepřítomnosti pojedlo a popilo. Protože se neozývalo, tak asi spokojeně a s plným žaludkem odpočívalo někde uvnitř auta. Já – na rozdíl od kotěte - jsem měl žízeň a hlad jedna radost. Sedl jsem si na betonovou podezdívku plotu s tím, že si dám jednu cigaretu na žízeň, druhou na hlad a potom se rozhodnu definitivně co budu dělat dál. Když jsem „dojídal“ druhou cigaretu letmo jsem zahlédl jak zpoza rohu vyšla postarší žena. Zaujalo mě že jde nějak klikatě, navíc že si pro sebe mluví a dívá se na dvorky. Nic divného, za pár týdnů dopadnu stejně. Než jsem si všechno srovnal v hlavě byla paní kousek ode mě a promluvila na mě. Její otázka mě přímo šokovala. Ptala se zda jsem náhodou neviděl malé tříbarevné kotě, které jim uteklo z domku protože někdo špatně zavřel vchodové dveře a že bydlí kousek odtud. Zeptal jsem se jí zda má kotě na hlavičce malou černou skvrnku. Řekla že ano.Tak jsem ji stručně povykládal jak se asi 5 hodin snažím takové kotě odchytit protože je zalezlé v autě. Paní si u auta přičapla a začala volat „Bibinko, Bibinko, čiči, čiči“. Za chviličku vystrčilo kotě hlavičku, po dalším volání vyběhlo zpod auta a začalo se otírat o nohy paní. Ta rychle vzala kotě, přitiskla si je k sobě v náručí a za velkého hlazení a mazlení odcházely obě ženské člověčí i kočičí aniž bych jim stál za jediný pohled.
Celý koťátkovský problém byl vyřešen za pár vteřin a s pohádkově dobrým koncem. Jedinou újmu v podstatě utrpěly jen moje kočky které byly ten den bez snídaně.
Asi za 2,5 měsíce jsem šel uličkou kde bydlela paní a tak jsem sledoval dvorky a zahrady. U druhého domku na dvorku pobíhala a vesele skotačila moje známá Bibi. Ze špinavého a hubeného kotěte vyrostla krásná kočičí slečna. Díval jsem se na Bibi a vzpomínal na naše seznámení...