Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Komunikace s kocoury
16. března 2013, Jiří Plesnivý-injun
Když přijdu k Janě, Míša přiběhne, zeptá se mě, zda může (což je víceméně řečnická otázka, jasně), pak mi vyskočí na klín, zasedne mě a znehybní, nesmím se hejbat, musím ho hladit a on natáčí hlavu abych na nějaký místo nezapomněl, a když si chci zapálit cigáro, von se hned začne vrtět a ptá se Musíš furt hulit, vole?, tim ti ubyde ruka na hlazení, a to je Jirko vůči mě nefér, dyť víš co mám za sebou... tam v tý Volyni hnusný ...Von řiká i jiný věci, někdy mu rozumim, ale příběh v lidskym smyslu to není. .
Největší kecátor je Čára. Když se někdy stane, že mě nevidí třeba týden, po mém příchodu k Janě mi chce spoustu věcí překotně sdělit a jeho mňoukání je multiinstrumentální. Škoda že ty jeho proslovy nejsou zachycený ... jsou to kompozice, a já jim rozumím jen částečně. Jak jinak, jsem jen člověk.
Ale už několik let se s nima zdravím tak jako napůl po kocouřím, tj. otřem se o sebe "nosama", ač obě strany vědí, že to není přesné "kocouří", že nemám žádný příslušný žlázy tam v obličeji, ale pěkná je ta jejich tolerance, tj. že oceňujou tu moji snahu víc jim rozumět.
A možná si to jenom namlouvám a řikaj si "bože to je blbeček ten Jirka".
Nojo, komunikace je problém furt, všude.