První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

24. února 2013, Eva Beranová

Pan Strnad

Pan Strnad seděl na botníku a kouřil svou obvyklou odpolední cigaretu.

Paní Vovísková stoupala s nákupní taškou do schodů na druhou pavlač. Z první pavlače vyrazil Richard s dobrmanem Faxem, div paní Vovískovou neporazil. Dobrman štěkl a jako na povel se rozštěkala celá pavlač psů.
Paní Vovísková konečně vystoupala na druhou pavlač. Pan Strnad pozdravil a zeptal se: „Z práce, z práce?“
„Z práce i z nákupu,“ odpověděla paní Vovísková a postavila tašku na zem. Minda vyrazila ze své krabice a důrazně mňoukala.
Jen paní Vovísková věděla, co říká. Bylo to její známé:

„Né, že bych se nějak vtírala, ale cos mi koupila?“
Paní Vovísková naservírovala Mindě do mističky tři kolečka šunkového salámu a vrátila se k panu Strnadovi.
Probrali spolu počasí, Terezčin prospěch, pozastavili se nad tím, jak od trenýrek, které doma sešívala paní Strnadová, málo platí, až došli k tomu hlavnímu.
„Paní Vovísková, já vám docela závidím. Ráno v pět sice musíte na autobus, ale celý den děláte to, co vás baví, malujete keramické paňáčky a zvířátka…To je vlastně tvůrčí práce…vy se máte… Co bych za to dal, kdybych moh celej den dělat truhlařinu…práci nemůžu najít. Terezka je skromná a hodná, ale vidím na ní, že jí někdy mrzí, když nemůže mít to, co mají druhé holky…“
„Pane Strnad, a vy byste moc chtěl dělat se dřevem?“
„Ani nevíte jak!“ ukončil hovor pan Strnad a típl nedopalek o krabičku od paštiky, která mu na botníku sloužila jako popelník.
Paní Vovísková neváhala. Doma vzala kafemlejnek a umlela přání Terezčina tatínka.
Jestli se to splní, funguje kouzlo i v případě, že se jedná o přání dlouhodobé, které toho druhého úplně prostoupilo a přímo z něj vyzařuje. Jinak řečeno – vidíme mu to na očích. Ten druhý pak nemusí ve chvíli, kdy paní Vovísková točí kličkou mlýnku, na to zrovna myslet, ale přání se vznáší ve vzduchu jako vodní pára…
Paní Vovísková rychle uklidila, udělala si k večeři topinky s čajem, připravila jídlo pro myšku a skřítky a usnula, jak když ji do vody hodí. Nebylo divu. V půl páté musela vstávat a jarní únava také udělala své.
Skřítek Hospodáříček jemně vyhrával na housličky, snad to byla „Malá noční hudba“ ve skřítkovském zpracování, ale paní Vovísková už dávno chodila v Hajanech. Potkala tam svou spolužačku Miluši, kterou naopak dlouho nepotkala na ulici. Tropily spolu ve snu spoustu ztřeštěností. Rozlily v cukrárně kafe, v samoobsluze shodily celý stojan konzerv, honil je bernardýn, který se změnil v kominíka, pak zase v černého kocoura a své proměny zakončil v uniformě městského policisty. Utekly mu nějakou podzemní chodbou, která vedla na zelenou louku. Inu, v Hajanech bylo tuto noc veselo. V půl páté zazvonil budíka zvonec – a se snem byl konec.

5. kapitola Budou koťátka

Zpět