Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Ve dvou se to lépe táhne
16. února 2013, Jaroslava Svobodová
Tchán byl velký milovník koček. U něj v zaměstnání to o něm věděli, a tak když kolegyni přinesly děti z parku malé opuštěné koťátko, donesla ho do práce a nabídla tchánovi. Manželovi rodiče mu dali jméno Kulíšek.
Byl to černobílý kocourek, zatím docela malé koťátko. Bůhví, co musel zažít v tom parku a možná i jinde, protože se všeho a všech strašně bál. Jako kotě vůbec nebyl hravý, ani roztomilý. Jen stále připravený utíkat. Asi byl taky podvyživený, protože trvalo dlouhou dobu, než se tchánovi podařilo ho vykrmit. Až po vykastrování začal nabírat a stal se z něj macek. Ale jednou provždy už důvěřoval jenom tchánovi a chodil za ním jako pejsek. Dokonce jsem je často přistihla, jak si spolu povídali. A ač jsem se snažila vnutit se do Kulíškovy přízně, marně. I na zahradě se přede všemi, ovšem kromě tchána, schovával. A když byl v kuchyni a slyšel zvenčí, jak přijeli popeláři, v tu ránu byl pod sporákem a čekal, až zase bude klid. Na přední zahrádku vůbec nechodil, neboť cizí lidé byli jen kousek odtud na chodníku a dělil jej od nich akorát plot.
I když už byl z Kulíška dospělý kocour, nebyla s ním žádná legrace. A jeho kocouří teritorium bylo stále velmi malé, pouze naše zahrada. K sousedům se bál. Aspoň se nemohl ztratit.
Náhle do jeho poklidného kočičího života, ale jako blesk z nebe zasáhl vetřelec. Žili jsme pohromadě v rodinném domku manželových rodičů. Manžel a já jsme bydleli v podkroví, a mně tam stále kvůli zlidštění prostředí chybělo nějaké zvíře. Usoudila jsem, že když s Kulíškem nic není a vlastně je to kocour jen tchána (i když zcela nespravedlivě Kulíšek opomíjel tchyni, která ho často krmila a uklízela po něm), že bude dobré si pořídit svého kocoura. Je však zajímavé, že tchán měl vždycky jen kocoura. Soudil totiž, že je mnohem sympatičtější než kočka. Nevím, jak na to přišel, neboť nikdy kočku nechoval? Mnohem později až, když jsme se přestěhovali z podkroví do prvního patra a pořídili si kočku a kocoura, se divil, jak jsou kočky přítulné a fikané. Teprve tehdy objevil jejich kouzlo.
Zavolala jsem tedy na inzerát v novinách a na Žižkově pak převzala mourovaté koťátko. Dala jsem těm lidem aspoň čokoládu, i když bylo evidentní, že mají doma koček ažaž a rádi se ho zbaví. V tašce pak se mnou kotě putovalo na druhý konec Prahy k nám domů. A bylo samozřejmě obdivováno spolucestujícími.
Tchán moc radosti neměl, manželovi se však kotě zamlouvalo.
Vyhráli jsme si všichni tři (muž, já a kotě) moc a moc. Míša měl velký smysl pro humor, a když kvůli mouše lezl po zdi, mlátili jsme se smíchy.
Časem se z něj stal sebevědomý mohutný kocour. Měl jen jednu vadu. Byl to cholerik a jeho smysl pro humor končil tam, kde byla napadena jeho kočičí vznešenost. Zlobili jsme ho například tím, když jsme mu lehce sáhli na ocásek. Začal s ním švihat a vrčet, a když viděl, že jsme v přesile, radši jako moudřejší ustoupil a někam zalezl.
Kocour Kulíšek ho ignoroval, ostatně měl své území dole v přízemí a tam mu Míša nesměl. Ani o to ze začátku nestál. Jenže pak jsme se střídali ve vaření obědů a večeří a náš společenský kocour musel být u jídla s námi. Kulíšek byl nejdřív ve střehu, ale pak se s Míšou docela sžil. Byl mírný a ustupoval, takže nedocházelo ke konfliktům.
A jednou takhle po večeři sedíme u rodičů všichni kolem stolu a Míša s Kulichem se opodál nudí. Já potřebovala nějaký vzruch, tak jsem šla k Míšovi a lehce ho zatahala za ocásek. Zle po mně koukl a prásk! Vedle sedící Kulíšek od něj dostal facku. Radši honem utekl. A od té doby si dával pozor, aby nebyl hromosvodem pro naše kočičí spády. Ale už byl trochu smělejší, a jak se mi zdálo, i veselejší. Dožil se vysokého věku a čím byl starší, více ztrácel svou nedůvěru. Ve dvou se to lépe táhne!