První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

19. ledna 2013, Eva Beranová

Budou koťátka
Za měsíc už bylo vidět, jak Mindě roste bříško. Trochu zlenivěla a vypadala spokojeně. Byl nejvyšší čas vyjednávat.
Paní Králíčková se vracela z nákupu a paní Vovísková přijela z práce. Minda vyrazila ze své krabice a začala se otírat oběma o nohy.
„Jak tak koukám, paní Králíčková, Minda bude mít zase koťata…“
„Taky jsem si všimla…to je pohroma…nechat jí to nemůžeme, co by tomu lidi řekli!“
„Jednou to zkuste, paní Králíčková, mně koťata vadit nebudou, Strnadů to snad vydrží…a paní Pužejová a ten číšník o koťatech ani nebudou vědět…“ rozumovala paní Vovísková.
„Nevím, nevím… zdá se mi to vůči lidem bezohledné…“ uvažovala paní Králíčková.
„A vůči mně to není bezohledné, že mi je pořád někdo bere?!“ vřískala Minda. Rozuměla jí jen paní Vovísková.
„Paní Králíčková, zkusíme to. Aspoň jednou. O koťata se vám ráda postarám, někam je rozdám, nemějte strach… a Strnadů přesvědčím, že Terezka bude mít z koťátek na pavlači radost,“ mluvila rychle paní Vovísková.
„Přemluvila jste mě, paní Vovísková. Ještě přemluvím starýho a jednou Mindě koťata necháme…“
Minda radostně mňoukla a z přemíry rozrušení začala pobíhat po pavlači.
„Koukejte, jako by nám ta kočka rozuměla,“ podivila se paní Králíčková mezi dveřmi.
Sotva zaklaply dveře u bytu Králíčkových, přiběhla Minda k paní Vovískové.

Protahovala každé slovo, jak to kočky dělávají: „Né, že bych chtěla dotírat…ale dopadlo to dobře, viď?“
„Dopadlo, Mindičko,“ přisvědčila paní Vovísková, „letos vychováš koťátka…pojď, Mindo, zajdi na kafe…ale promiň, co to pletu, chci říct – zajdi na mlíčko…“
„Proč ne, děkuji za pozvání,“ odpověděla Minda způsobně a s ocáskem esovitě prohnutým důstojně vkráčela k Vovískovým. Dívala se, jak si paní Vovísková staví vodu na kafe a připravuje mističku na mléko. „Né, že bych tě chtěla vyjídat,“ protahovala kočičí slova Minda, „ale nemáš smetánku? Jsem přece budoucí matka, potřebuji výživu…“
Vida, jak Mindičce najednou stouplo sebevědomí! Dostala trochu smetany, kterou si paní Vovísková schovávala na nedělní omáčku.

U kredence vykoukla myška. Minda zpozorněla: „Hele, už je tu ta myš zas!“
„Mindo, nech ji, to je myška Eliška a je pod mou ochranou!“
„Protekční myš…“ prskla Minda pohrdlivě, „tak nějak to vy lidi říkáte…ta myš má u tebe protekci, nelíčíš na ni pastičku, ale

podstrkuješ jí piškoty…“
„Dobře, Mindo, říkej Elišce, jak chceš, ale nehoň ji!“
„Když si to přeješ…“mňoukla Minda, „ta myš má štěstí, že mám dneska skvělou náladu…splnil se mi sen…“ a přivřela oči do štěrbinek. Snad už v duchu viděla svoje koťátka…

Kouzelný kafemlejnek - 1. kapitola
Kouzelný kafemlejnek - 6. kapitola

Autorka, paní Eva Beranová, napsala také:
Já, Žofie Karbanátková –1 až 23
Zvířátka z naší ulice – 1 až 18

Zpět