První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

24. listopadu 2012, Jarka Svobodová

Už od října naše kočka zase bydlí většinou v podkroví. Manžel to tam má moc pěkně vytopené, a to ještě v době, kdy není ani tuchy po nějakých plískanicích. Podle koček je od října fuj počasí, a tak se mu Viki zakutá do peřin nebo si vleze do svetru na židli. Ale objevila ještě lepší pelíšek. Umyla jsem totiž v podkroví okna a vyprala jsem záclony a pěkně je vytřásla a pověsila na půdě, aby se nezmuchlaly. Když uschly, opatrně jsem je přehodila v pokoji přes židli. Od těch dob, co manžel zakoupil do podkroví na záclony umělohmotná „nabodeníčka“, co se mi zapíchnou do prstu a pak se ještě zlomí, si věší záclony sám.
Nejdřív je ze židle sundal a lehce zmuchlal na hromádku, kterou si připravil na zem.
Tam je objevila kočka. Moc se jí zamlouvaly, stočila se do nich, lehce se jimi přikryla, takže vypadala jako krása se závojem, a usnula. Protože to prováděla pěkných pár dnů, záclony lehce zmourovatěly, o zmuchlání nemluvě.

Vždycky, když vysvitlo sluníčko, Viki se vypravila mezi kytičky na chodbě. Trochu je odstrčila, uvelebila se mezi ně a slunila se. Takže i květiny máme mourovaté.
Její idylku letos však trochu nabouralo očkování. Celá léta chodíme s našimi zvířaty jednou ročně na očkování, vždycky v listopadu. Letos máme jen psa a kočku, podle vzoru Karla Čapka.
Po očkování nás manžel dopraví autem domů. Když otevře dveře auta, vyletí pes. Poté z přepravky vypustíme kočku. Té chvíli trvá, než se aklimatizuje. Pak ale mizí v podkroví, kde do večera není k mání.

Letos to však mělo dramatický průběh. V pátek dopoledne byla naše zvířátka očkována. Zbytek dne, ale pak i noc kočka strávila v podkroví zalezlá u zdi. A to dokonce hlavou ke zdi a zadkem k nám, jako by nám dávala najevo, co si o nás myslí. Když jsem ji pohladila, lehce zavrněla, ale ani v sobotu nehodlala sejít do kuchyně se najíst. Tak jsem ji vzala do náruče, že ji odnesu k misce. V tu ránu spustila takový jekot, prskání, syčení, vrčení a houkání, že jen díky léty vypěstované otrlosti vůči jejímu komediantství jsem ji donesla do kuchyně. Tam se odrazila od země a zmizela někam pryč. Nepřišla celou sobotu. Já si vzpomněla, jak dcera říkala, že jejímu příteli před lety očkováním zabili kočičku. Očkovali ji prý proti vzteklině a nějak vybudili nádor, prostě očkovala se kočka zdravá, a pak bylo zle.
Hned jsem volala dceři, a ta mě utěšila, že prý někdy kočky mají takovou reakci na očkování. Že prý Bělinka od její budoucí tchyně dva dny nežrala a byla špatná.
Vypravila jsem se hledat naši kočku. Byla opět v podkroví, ani mě nepozdravila, natož aby předla, jako když mě viděla dřív. Podrbala jsem ji a sáhla na čumák. Úplně horký! S těžkým srdcem jsem ji v podkroví zanechala. Sice jí neuškodí tato dieta, je dost macatá, ale jak dlouho?
K ránu v neděli se ozvalo hrabání na dveře. Ale bylo to zvláštní hrabání, ne jednou packou jako vždy, ale zřejmě oběma. Vpustila jsem šťastně kočku opět k nám. Sice mi nezavrněla na poděkování, že jsem jí otevřela, ale váhavě šla k misce. Trochu si přičichla žrádla, lehce olízla, ale zase šla. Naštěstí ne pryč, ale hluboko do skříně. Tam strávila celou neděli.

Teprve po třech dnech v pondělí ráno mě zase vítala v kuchyni a šla zjistit, co jsem si dala k snídani a jestli je to jedlé. Pak jako vždy oňuchávala můj vařící čaj (většinou se tak vehementně o něj otírá, že ho pak musím vylít, neboť je samý chlup!) a sedla si mi na noviny, které jsem četla. Vždycky, když tohle udělá, ji lehce přendám kousek dál a ona je tam za chvíli zase. Leč dnes to byla značně sebevědomá kočka, která si je přece vědoma toho, jak jsme všichni bez sebe radostí, že je jí dobře. Takže to nenechala jen tak, prskla zhnuseně nad mou troufalostí a uraženě odkráčela. Večer se zase objevila jakoby nic.
„No počkej, to ti nedaruju,“ zavrčel náš pes a hnal se za ní. Zalítla opět do skříně, ale po chvíli se šla podívat, co jsem jí nadělila do misky, když tak strašně trpěla. Pak to všechno zblajzla, obešla chrápajícího psa a stulila se ke mně do postele.

Jenže když jsem si dovolila převalit se na bok už podruhé, kočka otráveně odešla dírou v ložnici ven na chodbu. Asi se potřebovala vyvenčit. Už jsem zase skoro usínala, když se ozvalo tak strašlivé zaječení, že všechno živé v našem baráku vyskočilo na nohy. Pes štěkal, manžel vyletěl spolu se mnou na chodbu a já pospíchala dolů chodbou.
„Slyšels to taky?!
To byla kočka,“ děl manžel a pospíchal za mnou. Na schodech v přízemí seděla Viki. Byla neskutečně naježená, takže kdyby ji nabarvili na zeleno, byla by kočičí pankáč.
„Viki, co se ti stalo?“ snažila jsem se ji pohladit, radši jsem ji ani nezvedala, aby zase nezačala ječet. Kočka stále strnule seděla na místě. Pak pomalu odešla nahoru do podkroví. A já se šla podívat na zahradu, zda tam není nějaký člověčí vetřelec. Nikdo však nikde.
„Musela to být nějaká kočka, co k nám vlezla,“ řekla jsem mužovi, když přišel na zahradu. „Podívej, tady je krev,“ ukazovala jsem mu několik schodů potřísněných krví. Hned jsem běžela pro Viki. Neměla bohudík na sobě žádné zranění. Takže asi

vystartovala na vetřelce.
A je to zajímavé. Když naší kočce jde skutečně o život, nebo jde alespoň do tuhého, tak ani necekne. Ale pokud jde o to zahnat vetřelce nebo odradit nesympatické lidi, aby ji tahali a ňuchňali se s ní, ječí jak blázen. Prostě je to hlídací kočka se vším všudy.
Měli by vydat nálepky na vrátka TADY HLÍDÁM JÁ také pro kočky. Je to diskriminace koček. A to si přece nezaslouží!

Zpět