Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kouzelný kafemlejnek - 4. kapitola
12¨. listopadu 2012, Eva Beranová
Co trápí kočku Mindu
Ten večer paní Vovísková přemýšlela, jestli je kafemlejnek opravdu kouzelný nebo to byla jen náhoda. „Hned to vyzkouším,“ těšila se. Vyhlížela Mindu. Marně. Byla zas někde na toulkách.
Druhý den odpoledne Mindu potkala. Plížila se nenápadně nahoru po schodech. Zhltla všechno, co našla v mističkách, lehla do krabice a usnula. Stmívalo se. Minda se probudila a začala plakat. Na tu chvíli paní Vovísková čekala. Přiložila do kamínek, aby jí nevyhaslo, sundala kafemlejnek z kredence a vyšla na pavlač. Minda se na ni zase podívala těma velikýma smutnýma očima. Jen promluvit!
Dívala se na Mindu, točila kličkou, odříkala šeptem básničku a v duchu si přála: „Ať mi Mindička umí říct, co ji trápí…ať mi Mindička umí říct, co ji trápí…“Chvíli se nic nedělo. Minda najednou zašeptala: „Babičko, pojď ke mně a pohlaď mě.“
Znělo to sice jako: „Mňauu, mňau…vrrrk…vrrrrrrk…mňaúúúúú,“ ale paní Vovísková tomu rozuměla.
Teď věděla, proč to po prvně nevyšlo. Musí se totiž říkat v duchu něco, co je v tu chvíli přáním toho druhého…Říká-li někdo svoje přání, mlýnek ho nesplní…Ještě musí vyzkoušet, jestli ten druhý na to musí myslet zrovna ve chvíli, když se točí kličkou, nebo jestli stačí, když je to přání, na které myslí delší dobu dennodenně…
Sklonila se k Mindě a pohladila ji.
„Teď mě pozvi k sobě a pohosti…“
Paní Vovísková byla u vytržení. Kafemlejnek splnil dvě přání! Je kouzelný!
Usadila Mindičku na židli, postavila před ní mističku mléka a talířek se s kousky kuřecího, co chystala k nedělnímu obědu. „Promiň,“ řekla Minda a skočila na stůl, „takhle mi to půjde líp sníst…“ dodala omluvně.
Pojedla, skočila zpět na židli a čekala.
„Mindičko, co tě trápí, že v noci často pláčeš?“
Mindička váhala. Po chvilce potichoučku šeptala: „Chtěla bych aspoň jednou v životě vychovat svoje koťátka…narodí se mi…a než se vzpamatuji, jsou pryč…“ a Mindička se znovu rozplakala…
„Heboučká, něžňoučká a bezbranná děťátka…“ vzlykala.
„Mindo, neplač, letos vychováš koťátka!“ slíbila slavnostně paní Vovísková.
Minda přestala vzlykat. Otevřela doširoka své obrovské oči.
„Děkuji ti,“ vydechla šťastně.
Večer zase nemohla paní Vovísková dlouho usnout. Snadno se Mindě slíbí, že si na pavlači vychová koťata…ach jo, koťata na pavlači...budou nejmíň čtyři a u Mindy musí zůstat aspoň tři měsíce…A co lidi na pavlači? Například Strnadů s Terezkou…Promítala si při usínání pavlač jako film. Dva byty naproti schodišti měly obyvatele tiché. V jednom bydlel číšník. Nikdo ho ani neznal. Odpoledne zmizel, vracel se k ránu a zbytek dne prospal. Vedle číšníka bydlela stará paní Pužejová. Většinu roku byla u své vdané dcery a vnoučat.
Od dveří bytu paní Pužejové až k rohu pavlače se táhla otlučená prázdná zeď. Dřevěnou pavlač místy pokrývalo lino, jak nájemníci odkládali přebytečné prošlapané kusy, a místy prokukovala stará hnědá prkna. Při chůzi celá pavlač hezky duněla. Zakrytá byla prodlouženou střechou. Podlaha horní pavlače tvořila stříšku dolní pavlače. Zvedl-li člověk hlavu, viděl trámoví jako na půdě…Paní Vovísková konečně usnula. Sny měla divoké. Zdálo se jí o pavlači plné koťat…3. kapitola Je kafemlejnek kouzelný?
5. kapitola Budou koťátka