První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

7. října 2012, Eva Beranová

Je kafemlejnek kouzelný?
„Zkusím to!“ rozhodla se paní Vovísková. Sundala kafemlejnek z kredence, vynesla ho na pavlač, naprázdno točila kličkou, potichu si přeříkala kouzelnou básničku a začala v duchu usilovně opakovat slova: „Abych rozuměla Mindičce, abych rozuměla Mindičce, abych rozuměla Mindičce…..“

Minda přestala pít mléko, obrátila hlavu, podívala se zase tak smutně ……a nic.
Paní Vovísková čekala celou neděli, že Minda přijde, zamňouká – a ona jí bude rozumět…Nestalo se.
Paní Vovísková rozumně usoudila, že povídání o kouzelném kafemlejnku je pouze hezká pohádka…
V noci hrál krásně na housličky skřítek Hospodáříček. Čurbesíček vyspával ve starém otlučeném hrnci na dně kredence. Paní Vovísková hrnec nevyhazovala jen proto, že v něm skřítek bydlel.
To skřítek Hospodáříček bydlel v krásné polévkové míse o poschodí výš. Bílá porcelánová mísa měla na bříšku samé pomněnky.
Také tu bydlela myška, které paní Vovísková říkala Eliška, aby se to hezky rýmovalo. Myška Eliška.
„Proč by se nemohlo splnit přání, když tu bydlí skřítkové! Ten kafemlejnek je určitě kouzelný. Někde jsem udělala chybu! Ale kde?!“
Neuplynul ani měsíc a paní Vovísková na to přišla. Bylo to koncem února. Venku všechno smutné, špinavé, sníh rozmoklý. Ani zima, ani jaro. Jednoduše ošklivě. Mindička někdy plakala na pavlači, někdy mizela na celou noc.
Paní Vovísková přijela z práce, domů se jí ani nechtělo. Opřela se o zábradlí na pavlači a vyhlížela jaro. Na svatého Matěje teče voda z koleje – tak nějak to říkala babička Matylda a po ní maminka Vlasta a teď to říká vnučka Irena Vovísková.
Co to? Nějaké vzlykání na schodech! Minda to není. To pláče člověk! A malý člověk.
Pavlač se otáčí do tvaru písmene L. Paní Vovísková tušila, kdo se objeví. Terezka! Vzlykala a vláčela po zemi prázdnou nákupní tašku.
„Copak je, Terezko?“
„Ztratila jsem peněženku. A naši mají málo peněz, co budu dělat?!“
A znovu pláč.
Terezčina maminka šila podomácku trenýrky pro jednu firmu. Tatínek byl bez práce. Terezka chodila do 2. třídy a byla to hodná holčička. Všechny zdravila, mamince pomáhala a kočku Mindu nikdy netahala za ocásek.
„Počkej, Terezko, uklidni se. Dívej se přes zábradlí do dvora a neplač.“
„A to pomůže?“ vzlykla Terezka.
„Možná,“ odpověděla paní Vovísková.
Vběhla domů, nechala dveře otevřené, sundala kafemlejnek, točila rychle kličkou, mumlala říkanku. Potom si v duchu opakovala: “…aby Terezka našla peněženku, aby Terezka našla peněženku, aby Terezka našla peněženku…“
Postavila mlejnek zpátky na starodávný kredenc a vyšla na pavlač. Terezka poslušně stála u zábradlí a dívala se do dvora.
„Terezko, jdi zpátky do samoobsluhy – a možná peněženku najdeš….“ Terezka se nevěřícně podívala na paní Vovískovou, ale šla.
Za chvilku přiběhla celá rozzářená zpátky … i s nákupem!
„Babičko Vovísková, babičko Vovísková! Peněženku před chvilkou našla jedna paní před cukrárnou a donesla ji dovnitř….“
„Do cukrárny?!“ ptala se s podivem paní Vovísková. „Vždyť jsi šla přece naproti do samoobsluhy!“
„Šla…“ soukala ze sebe Terezka, „…maminka mi dovolila koupit si nugátovou kostičku … já si ji měla koupit, až půjdu zpátky … ale já ji chtěla hned … našim to neříkejte … babičko, prosím …“
„Neřeknu, Terezko, pověz mi, na co jsi myslela, když jsem tě nechala stát u zábradlí a šla jsem se podívat domů?“ zkoumala paní Vovísková.
„Přála jsem si, abych peněženku našla…“ váhavě odpověděla Terezka, protože nevěděla, kam paní Vovísková svou otázkou míří.
„A vůbec na nic jiného jsi nemyslela? Třeba na to, že se tatínek bude zlobit a maminka plakat…“ vyzvídala paní Vovísková.
„Ne, na to jsem nemyslela…jen na to, abych peněženku našla,“ opakovala Terezka.

2. kapitola Kafemlejnek
4. kapitola Co trápí kočku Mindu

Zpět