První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

24. září 2012, Petr Arenduk

Neznámý pocestný
Na břehu velkého rybníka bydlel statný rybář Martin, se svojí ženou Marií a svými dvěma dětmi, dvanáctiletou Martičkou a o rok starším Karlíkem. Široko daleko nebylo v okolí nikde žádné stavení a tak rybář s rybářkou byli živi jen z rybolovu. Ale kromě toho měli také velice rádi zvířata a hned za jejich domkem mělo přístřeší několik koz, dvě ovečky a také já -

kočka Klára a moje kočičí sestra Elenka. Nejvíce legrace jsme si vždycky užili s Martičkou a Karlíkem. Hrávali jsme s nimi různé hry, jako třeba na slepou bábu, nebo na schovávanou a to potom byla legrace! Z našeho každodenního stereotypu nás jednoho dne vyrušilo až to, když se u našeho domku objevil neznámý pocestný.Ten podivný chlápek se mi už od prvního okamžiku vůbec nelíbil.
"Dobrý den rybáři, nenašla by se u vás nějaká práce? Jsem po daleké cestě unavený a peněz už mi taky ubylo," řekl rybáři Martinovi ten podivný muž.
"Peněz nazbyt také moc nemáme, ale pokud budeš chtít, můžeš mi pomoci s rybolovem a za to zde můžeš přespat a o jídlo nemusíš mít starost. Mámo, máme hosta, upeč ten dobrý koláč, co děláš vždycky v neděli," volal rybář na svoji ženu, ale ta již zadělávala v míse těsto, jehož vůně za chvíli provoněla celé stavení.
" Mňam, to bude dobrota," olizovaly jsme se mlsně s mojí kočičí sestrou Elenkou dole, pod stolem. Když byl koláč konečně upečený, usedli všichni ke stolu a s chutí se do té voňavé dobroty pustili. Karlík s Martičkou na nás kočky nezapomněli a pod stůl nám kousek té sladké dobroty vhodili.
"Hm, to je dobrý koláč," olizovala se lačně Elenka pod stolem.
"Nejraději bych tam skočila a celou tu dobrotu snědla sama."
"No tak Elén, neblázni přece, za chvíli dostaneme večeři," snažila jsem se Elenku uklidnit, aby neprovedla nějakou hloupost.
"Vždyť já vím," odvětila mi na to mrzutě.
"Ale když je to taková dobrota!"
Neznámý pocestný se jmenoval Jakub a k práci se moc neměl. Většinu dne polehával jen v posteli a snědl vše, co mu přišlo pod ruku. Rybář však byl příliš hodný na to, aby mu něco vyčítal a tak dělal, že ho nevidí. Jednoho dne, hned časně z rána se rybář s Jakubem vydali na lov ryb. Zvědavě jsme potom škvírou, v pootevřených dveřích, s Elenkou pozorovaly, jak na stříbrolesklé hladině rybníka rozhazují Martin s Jakubem velké rybářské sítě, aby je potom plné třepotavých ryb opět uložili zpátky do loďky. Toho dne se ryblov velice vydařil a tak potom, po celý zbytek dne, až do večera, linula se naší chaloupkou líbezná vůně rybích specialit, které šikovná paní rybářka, pro nás, pro všechny, obětavě a ráda připravovala. Asi po týdnu přišel pocestný Jakub za rybářem a povídá mu:
"Rybáři, jdu se s tebou rozloučit, bylo mi u vás dobře, ale teď už zase musím jít o dům dál."
"Tak ti moc děkuji za pomoc," řekl mu dobrosrdečný rybář, i když já s Elenkou jsme moc dobře věděly, že mu vlastně není za co děkovat, a že toho nakonec více snědl, než udělal. Ale to už byl celý rybář. Vždycky viděl v lidech jen to dobré. Na cestu dala rybářka pocestnému Jakubovi ještě plný raneček voňavých tvarohových buchet. Poté se všichni rozloučili.

Vše se zdálo být v pořádku a všichni byli spokojeni, jen já jsem prožívala strastiplné chvíle, s roubíkem v puse, vecpaná do těsné kožené kabely, kam mě před svým odchodem pocestný Jakub narychlo uložil.
"Jen počkej, kočičko, ještě uvidíš, jaký spolu uděláme obchod," křičel radostně pocestný Jakub, cestou od rybářova stavení.
"Prodám tě na trhu a pak se budu mít jako král," říkal si sám pro sebe a představoval si, jak si za utržené peníze koupí láhev vína. Když už jsme se blížili k tržnici, zastavil se ještě pocestný Jakub u nedalekého potoka, aby si zde umyl ruce. Potom otevřel svoji koženou kabelu a vytáhl mě ven.
"Tak se na sebe ještě naposledy podívej ty krasavice, než tě konečně prodám. Vidíš jaká jsi hezká?" mával se mnou pocestný Jakub nad lesklou hladinou potoka. A to byl ten pravý okamžik pro mne. Na nic víc jsem v tu chvíli nečekala, a ze všech svých kočičích sil jsem kousla Jakuba do jeho chamtivých, neohrabaných rukou.

"Au, pomóc," vykřikl bolestí a leknutím Jakub a pak mě upustil do kalné hladiny potoka.
"Počkej až tě chytím, já s tebou zatočím," rozkřikoval se vztekle a při tom kolem sebe zlostně rozhazoval rukama. To ale popudilo včelí úl, který až doposud spokojeně odpočíval v koruně nedalekého stromu. Včely rozzuřené tím, že jim někdo narušil jejich soukromí a klid, začaly pronásledovat Jakuba, a jejich ostrá žihadla se s rychlostí blesku zapíjela, jedno po druhém, do jeho špinavé kůže.
"Proboha né, co jsem komu udělal?" křičel vyděšený Jakub a rychle se snažil ponořit pod vodu. Ale bylo již pozdě. Včely ho pobodaly tak, že se jeho nos proměnil v jednu obrovskou, velkou červenou kouli. A to mu už zůstalo. A tak každý pohled do zrcadla pocestnému Jakubovi neustále připomínal, jaký že špatný čin to vlastně chtěl vykonat.
Já jsem mezitím stále plavala pod vodní hladinou a vynořila jsem se, až za několik dlouhých chvil. Po Jakubovi už nebylo ani stopy a tak jsem se pomalu chystala vylézt z vody, když v tom jsem na břehu uviděla rybáře, který právě ulovil krásnou, stříbrolesklou rybku a potom ji vhodil do jakési skleněné nádoby, kterou měl umístěnou po svém boku. Bylo mi v té chvíli krásně se třpytící rybičky líto, a tak když se rybář opět chystal nahodit svůj prut do vody, rozběhla jsem se vší silou proti sklenici, v níž měla ta zvláštní rybka svoje dočasné vězení, a převrhla ji vší silou zpátky do potoka. Rybka na to slastně zamávala ploutvemi a poté zmizela pod kalnou potoční hladinou.
"Ty potvoro jedna kočičí, počkej, já ti ukážu!" zvolal vztekle rybář a rozběhl se za mnou. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se opět ponořit do vodních hlubin a zmizet tak rozzlobenému rybáři z dohledu. Plavala jsem tak rychle, že jsem se ani neotáčela a tu jsem najednou před sebou uviděla onu krásně třpytivou rybku, které jsem před chvílí navrátila svobodu.
"Děkuji ti Klárko," řekla mi rybička.
"A za co? Vždyť to by přece udělal každý," řekla jsem na to já.
"Každý, ne. A za to, že jsi mi zachránila život, ti nesplním žádné tvoje přání, ale obdaruji tě čarovnou silou, že budeš moci splnit lidem každé jejich tajné přání."
"Ale kouzelná rybičko, tohle přece od tebe nemohu přijmout," řekla jsem, ale už do prázdna, protože kouzelná rybka již mezitím zmizela v nedohlednu. Doplavala jsem proto až ke břehu a pomalu se vydala po černé asfaltové silnici, směrem k blížícímu se městečku…

Tajemství kočky Kláry Úvod

Zpět