První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

6. ledna 2006, Hanka Zelinková

To bych ale nebyla já, kdybych se spokojila se dvěma větami. Ráda se s Vámi podělím o kočičí příběh se šťastným koncem, který se stal o 'zlaté' sobotě, píše naše členka, Hanka Zelinková.

Byli jsme jako každou zimní sobotu nakrmit naší smečku na chalupě. Z rekreantů už tam teď skoro nikdo nejezdí, takže v chalupách zůstávají jen tři starousedlíci, jinak všude pusto a prázdno... Už se začínalo stmívat, když jsme odjížděli a hustě se sypal sníh... Vyjížděli jsme na takovou 'hlavnější' vesnickou silničku (po které projede za den tak 5 aut), a rozhodovali se, jestli doprava nebo doleva, jestli pojedeme přes Třeboň, nebo přes Jindřichův Hradec, vyjde to k nám domů totiž nastejno. Většinou jezdíme přes Třeboň, ale tentokrát jsme zvolili Hradec (naštěstí tomu osud tak chtěl). A když jsme tím směrem popojeli asi třicet metrů, koukám a povídám mužovi: ' hele, tamhle v tý chalupě sedí vevnitř za oknem kočka'. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, ale tuhle kočenu znám od vidění a vím, že patří jaksi k těm 'obecním' a není tedy ničí a ještě divnější bylo, že kolem té chalupy bylo deset čísel sněhu a nikde ani stopa... Hned nám to sepnulo - čičinu tam majitelé chalupy omylem zavřeli. Když jsme vystoupili z auta a okukovali kolem, kočka se mohla za oknem zbláznit, žalostně mňoukala a sápala se po okně a po záclonách. Tím se nám potvrdila naše domněnka, ale co teď?
Tak jsme způsobili poplach u starousedlíků, kteří bydlí naproti té chalupě s uvězněnou kočkou. Chvíli trvalo, než nám pán otevřel, už jsme mysleli, že se vůbec nedočkáme (on totiž marodí a tak se chudák kvůli nám musel obléknout). Povídáme mu, co jsme zjistili a jestli náhodou nemají na ty sousedy telefon. Pán neměl, ale povídal, že možná by ho mohla mít jeho paní, tak jí volal, byla totiž zrovna v práci, ale telefon bohužel nezvedala. Tak jsme se alespoň dozvěděli, jak se sousedé jmenují a řekli jsme, že až přijedeme domů, najdeme si číslo v telefonním seznamu a vše ostatní zařídíme. Poděkovali jsme a rozjeli se domů (tedy k mým rodičům, kde nás čekala ke sváteční večeři kachna - manžel měl totiž svátek a moje matka ho chtěla jaksepatří po venkovsku pohostit). Tak trochu jsme mámu pro začátek urazili, že než sedneme ke stolu, musíme ještě něco honem zařídit, kachna by nám totiž bez toho nechutnala. (Znáte ty venkovské zvyky - večeře začíná v sedum a když se to má byť jen trochu opozdit, bývá to považováno za velký prohřešek). Když jsme jí pak později v klidu vysvětlili, o co jde, odpustila nám, že jsme dali přednost záchranné akci před sváteční večeří. Syn Jirka hned začal hledat na internetu číslo na majitele chalupy - jistého zvěrolékaře ve výslužbě, starého pána v důchodu. Číslo jsme našli snadno, ihned jsem s tlukoucím srdcem žhavila drát, ale na druhém konci to nikdo nezvedal. Sakra, snad jsou jen někde na návštěvě, snad někam neodjeli na dýl..., honilo se mi hlavou, no nic, zkusíme to později znovu. Tak jsme šli pořádat tu kachnu (mimochodem, byla vynikající!) a sotva jsme ji zapili pivkem, hned jsem šla volat znovu. (Ono už od našeho odjezdu z chalupy uplynuly možná tak dvě hodiny - to uvádím kvůli následujícím událostem.) Tentokrát po několikátém vyzvánění telefon zvedla starší paní. Představila jsem se a povídám: 'dobrý večer, my se osobně neznáme, ale jsme vlastně sousedky tady v Mláce, my tam bydlíme na faře...' a chtěla jsem pokračovat se sdělením, jak jsme u nich v chalupě objevili kočičího vězně, ale paní mě přerušila a povídá: 'vy voláte kvůli té kočičce, viďte?' a já: 'tak vy už o tom víte, volala vám paní Šťastná'? (sousedka, co byla večer v práci a nezvedala telefon). A paní mi potvrdila, že to tak je, že se jí sousedka dovolala a všechno jí řekla, ale hlavně! mě překvapila sdělením, že už jsou z Mláky zpátky doma a že kočička už je na svobodě. Oni nebydlí moc daleko od té chalupy a tak když se dozvěděli tu novinu, pán prý povídal, že tam teda ráno zajedou, ale paní ne ne ne, uvařila kočkám baštu a honem nasedat, jede se hned teď večer, žádné ráno, a bylo rozhodnuto. (Proto jsem se k nim poprvé nedovolala, to možná zrovna otvírali chalupu...) Trochu stísněně jsem se ptala, jak to v chalupě vypadalo, říkala jsem si, že týdenní pobyt uvězněné polodivoké kočky asi interiéru moc nepřidal, ale paní klidně odpověděla: 'to víte, že tam byl nějaký ten trus, ale to už bylo suché, a ona se tam zas až tak špatně neměla, našla si ty svoje sušenky (rozuměj granule) a obsloužila se sama'. A pak jsem dostala šokující odpověď na otázku, jak dlouho tam byla ta kočka zavřená. My mysleli týden, ale ve skutečnosti to bylo pro mě neuvěřitelných 17 dní (proto byl ten trus už suchý). Za celou tu dobu si sousedé od naproti té kočky za oknem nevšimli, buď se do oken nedívají nebo byla kočka zrovna někde dole, prostě měla kliku až na nás, když jsme se rozhodovali, že tentokrát pojedem přes Hradec a tedy tím pádem okolo téhle chalupy... Paní ještě povídala, že se trochu bála, až otevřou dveře, že zblázněná šílená kočka vyletí střemhlav z chalupy, ale ona se prý chtěla jen mazlit a chovat (je na paní zvyklá - tady v té vesnici má každý rekreant nějakou tu svou 'obecní' kočku, o kterou se příležitostně stará). Zavřeli ji tam samozřejmě omylem, musela prý spát někde pod gaučem, když odjížděli, a tak si jí nevšimli...
No, ale jak jsem řekla, je to příběh se šťastným koncem, vězeň je na svobodě a všichni kočičáci dostali jako satisfakci pořádnou baštu...(oni tam totiž kočičí kamarádi té uvězněné dělali společnost - ona seděla za oknem uvnitř a ti ostatní za oknem zvenčí - solidárně tak sdíleli její trampoty).

A tak se celá naše rodina moc radovala, máma nám definitivně odpustila extempore s tou kachnou a já jsem šla spát s hřejivým pocitem, že máme tam někde nahoře další čárku za jeden kočičí život...

Zpět