První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

16. září 2012, Eva Beranová

Kafemlejnek
Jednoho dne chtěla paní Vovísková trochu uklidit na půdě. Sundala si z věšáčku u dveří klíče a baterku. Na půdě chvíli bezmocně hleděla na to harampádí a nevěděla, odkud začít.
„Musím to nechat, až přijede Petr….chtělo by to konečně všechno vyvézt na skládku…“ brumlala si, i když to nemyslela vážně.
Její pohled padl na dřevěný kufřík s držátkem na víku. Spíš to byla černě natřená truhlička, vojenský kufřík jejího dědečka. Narukoval s ním rovnou do 1. světové války. Hned vedle stála veliká černá truhla, které říkali doma lodní kufr. Tam byly naskládané věci po babičce Matyldě. Paní Vovísková v prstech přebrala na kroužku klíče a malým starodávným klíčkem truhlu odemkla. Zvedla klenuté víko a zasvítila dovnitř baterkou. Všechno zůstalo tak, jak bylo v jejím dětství. Víko zevnitř polepeno obrázky z cikorek a pohledy vzdálených měst, v přihrádkách po obou stranách odpočívaly babiččiny korále, jehlice do klobouků, různé přezky, špendlíky a ozdobné knoflíky. V truhle byly naskládané babiččiny šněrovačky, lajblíky, kalhotky ke kolenům zakončené krajkami. Na samém dně se krčily pomačkané klobouky.
Mezi šatstvem nahmatala příbory zabalené v bílém plátně a starý kafemlejnek. Vytáhla ho a zasvítila na něj baterkou. Koule, kudy se otvorem sypalo pražené žito a cikorka, byla z měděného plechu a připomínala zašlou trumpetu. Dřevěný mlýnek byl modře natřený a velmi oprýskaný. Povytáhla malé šuplátko a ucítila zatuchlou kávovinovou vůni.
Vzpomněla si, jak babička ráno mlela kafe. V neděli z mlýnku zavoněla káva zrnková. Paní Vovísková držela v rukou kafemlejnek a vzpomínala na pohádky babičky Matyldy. Jedna z nich byla i o kouzelném kafemlejnku, který dobrým lidem splnil přání. Muselo to být přání takové, aby pomohlo druhým. A čarovat mohl jen ten, kdo znal kouzelnou říkanku…Kafemlejnek prý splní sedm přání a potom musí mnoho let odpočívat…..
Paní Vovísková zamkla truhlu. Kafemlejnek pořád držela v ruce. Zavřela půdu a sešla dolů. Doma postavila kafemlejnek na kredenc.
Večer nemohla dlouho usnout. Dívala se na kafemlejnek stojící na kredenci. Proč ho přinesla? Připomínal hranatou postavičku s kulatou hlavičkou. Šuplátko – to byla kapsička. Kafemlejnek ožíval v babiččiných pohádkách….připadalo jí, že se v měsíčním světle jeho plechová hlava nějak nápadně leskne…potom usnula.
Zdálo se jí o babičce Matyldě. Babička v tom snu držela kafemlejnek a říkala: „Irenko, to je dobře, že jsi přinesla kafemlejnek z půdy. Zase přišel jeho čas. Umeleš si na něm štěstí….jen nesmíš zapomenout tu říkanku…“ a babička Matylda pomalu předříkávala zaklínací říkanku a ona ji po ní opakovala…..
Naráz se probudila. Byla sobota, vstávat hned nemusela. Vzpomínala na ten podivný sen. Jak to babička Matylda říkala? Najednou se jí slova zaklínací říkanky

vybavila v mysli úplně jasně:

Kouzelný kafemlejnku,
přečti moji myšlenku.
Je-li to přání srdce dobrého,
pak udělej něco kouzelného.
Ale přání zištné
nebo zlé mysli hnutí –
ponech bez povšimnutí!

Opakovala si tu říkanku několikrát, aby ji nezapomněla. V dětství jí babička Matylda o kouzelném kafemlejnku mnohokrát povídala, ale vždycky tvrdila, že říkanku nezná. Najednou se ve snu říkanka objevila. Vypadala docela věrohodně.
Paní Vovísková si pořádně promnula oči a znovu se zadívala na kredenc. Nahoře skákal skřítek Čurbesíček. Jó, to jsem zapomněla říct! V tom starém domě bydleli odedávna dva skřítkové – Hospodáříček a Čurbesíček. Nejmíň sto let spolu soupeřili a navzájem se vyháněli, i když jeden bez druhého stejně nemohl být. Nakonec se oba nastěhovali do bytu k paní Vovískové, protože tam měli ticho a dost jídla. Po několika letech společného bydlení si na sebe zvykli. Paní Vovísková se na ně dívala asi tak, jako se díváme na ochočenou sýkorku, která létá až do bytu.
Jestliže skákal na kredenci skřítek Čurbesíček, znamenalo to, že je třeba pořádně uklidit. Když byl na kredenci skřítek Hospodáříček a hrál jemně na malinké housličky sladké melodie, znamenalo to, že byt je ve vzorném pořádku.
Čurbesíček skákal českou polku, pak přešel na polský krakowiak, přidal slovenský odzemok, ruský kozáček, zakroutil se jako turecká tanečnice, rozdováděl se při čardáši a skončil tanečními figurami řeckého kola. Všechny melodie si pískal protivným komářím hláskem.
„Ach jo,“ povzdechla si paní Vovísková, „nepořádek na mezinárodní úrovni….“
Větší část soboty tedy trávila uklízením. Večer nemohla dlouho usnout. Dívala se, jak světlo měsíce ozařuje místnost. Ve stříbřitém měsíčním světle se třpytila hlava kafemlejnku, jakoby měsíček sám sestoupil a usadil se na kredenci.
Však tu měděnou kafemlejnkovou hlavičku dnes řádně vyčistila! Když konečně usínala, slyšela, jak na pavlači zase pláče Mindička. Často takhle v noci plakala. Paní Vovísková usnula s myšlenkou, že musí Mindičce pomoci…
Ráno se nedělo nic. Mindička pila mlíčko a tvářila se lhostejně. Na zavolání jen obrátila na paní Vovískovou svoje obrovské smutné oči a mlčela.

1.kapitola Starý činžák
3.kapitola Je kafemlejnek kouzelný?

Zpět