První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

4. září 2012, Eva Beranová

Starý činžák
Paní Vovísková bydlela ve starém činžáku. Byl postavený koncem 19. století. Za ta dlouhá desetiletí se dožil mnohých úprav. Do bytů zavedli vodu a zrušili společný vodovod na pavlači. Většina bytů se mohla chlubit i koupelnou, kde se ještě topilo do kamínek a voda se ohřívala ve válcovitém kotli nad nimi.
Dům byl poměrně vysoký a měl nad sebou dvě pavlače. Horní pavlač si zachovala zábradlí z minulého století, pěkně vyřezávané, prkénka těsně přisazovaná k sobě, že by tudy ani zvědavé koťátko nepropadlo, kdyby tam žilo. Byla to pavlač jediné kočky Mindy.

Dolní pavlač se pyšnila modernějším zábradlím. Nebylo sice vyřezávané, ale jeho lakový nátěr se ještě trochu leskl. Otvory mezi prkénky by zvědavé koťátko propadlo – kdyby tam žilo. Koťátko tam žádné nežilo – byla to pavlač psů.
Do bytu paní Vovískové se vcházelo z pavlače, jako ostatně do všech bytů. Na pavlač vykukoval byt jedním okénkem. Přes okénko si paní Vovísková pověsila modrý závěs. Vypadalo to, že byt je modrooký. Levé modré oko šilhalo na druhé straně do staré uličky. Pohled to nebyl zrovna pěkný – polorozpadlé staré kůlny, šedé stěny protějších domů, sem tam pár trsů přezrálé trávy, trochu štěrku a udusané hlíny. Kdo se na pavlači opřel o zábradlí a díval se dolů, měl pod sebou prázdný městský dvorek se zrezivělým klepadlem na koberce.
Na pavlači vedle paní Vovískové bydleli Strnadů s holčičkou Terezkou a vedle nich Králíčků s kočkou Mindou.
Minda byla smutná kočka. V noci sbíhala po nekonečných schodech až k domovním dveřím s nadějí, že budou otevřené. Často byly. Minda vyběhla mezi staré činžáky a dychtivě čumáčkem nasávala vůni nočního městečka. To bylo vůní! Myší vůně sklepních okének, piškotová vůně cukrárny, směs lákavých vůní samoobsluhy. Kamarádila se s Mourkem, který bydlel ve dřevníku ve dvoře za samoobsluhou. Někdy zašla za Mícou, která žila v dalším dvoře za prodejnou knih. Míca byla nevraživá a návštěvy ráda neměla. Bála se, aby ji nějaká kočka nevytlačila od zadního okénka prodejny, kam paní prodavačka každé ráno nalévala do krabičky od polárkového dortu čerstvé mléko.
Minda se na své horní pavlači cítila velmi osamělá. Na pavlači pod ní zas bydleli se svými páníčky psi. Dobrmana Faxe venčil kluk Richard, načesaná pudlice Sára chodila na procházky s paní prodavačkou.

Třetím psem byl baset Ferda bydlící u pana profesora. Starý pán měl na dveřích vizitku s nápisem „Alfréd Somáček, profesor v.v.“ Richardovi dlouho trvalo, než zjistil, že „v.v.“ neznamená „velectěný vašnosta“ nebo „válečný veterán“, ale jen obyčejné „ve výslužbě“.
Často se stalo, že se Minda plížila po schodech ven a rozštěkala celou dolní pavlač. Stejně obtížně se dostávala nahoru.
Každé jaro si pořídila koťátka. Většinou byla krásně mourovatá jako ona sama nebo Mourek ze dvora za samoobsluhou. Dlouho se s nimi netěšila. Vždycky jí koťátka zmizela.

Minda potom proplakala plno nocí v prázdném pelíšku. Ten smutek se v ní natrvalo usadil a Minda byla smutná kočka. Její veliké žlutozelené oči se na každého dívaly se zoufalou otázkou.
Paní Irenu Vovískovou si Minda velmi oblíbila. Zamňoukala za dveřmi a vždycky dostala něco dobrého. Proč by paní Vovískovou nemilovala? Paní Vovísková byla také většinou sama, Mindiny návštěvy docela vítala. Měla sice pana Petra Vovíska, ale ten pracoval daleko na jedné hvězdárně. Když někdy přijel, vozil si dokonce i práci domů. Z batůžku vytáhl aspoň malý dalekohled, stával s ním v noci na Pavlači a nadšeně vykřikoval: „Ten Sirius ve Velkém psu je tu nádherně vidět! A což teprv Algol v Perseovi! Hele, támhle je Jupitér!“
Paní Vovísková také koukala z pavlače na hvězdy. Obloha jí připomínala tmavomodrý samet s našitými zlatými hvězdičkami. Bylo to královsky vznešené. Připadala si jako ve velkém chrámu.
Tak plynuly dny, týdny, měsíce. Paní Vovísková ještě chodila do práce, i když jí Terezka odvedle někdy řekla „babičko“. Teď jsou babičky stejně mladší než dřív. Nemusí mít ani šedivé vlasy. Paní Vovískové vlasy ještě nezešedly, jen nad čelem a na spáncích prošedivěly. Spínala si je do ohonu nebo cvakacím hřebenem do uzlu, používala rtěnku a sprej, nejraději nosila kalhoty a volné svetry. Nosila i černou bundu, kde na zádech se usmívalo zlatavé sluníčko vylézající z moře. Chodila v botaskách a přes rameno nosila tašku.

2. kapitola Kafemlejnek

Zpět