Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Obyčejný život kočky Viky
19. srpna 2012, Jarka Svobodová
Zase je léto, a to znamená, že má Viki po celé zahradě spoustu schovávaček. Přijde kamarádka, která je vždycky celá unešená z naší podmalované Vikinky, a tak se hned poptává, kde je. Já jsem ji viděla ráno, a teď už je odpoledne, a tak mám trochu obavy, jestli nešla na silnici. Rozhlížíme se po zahradě, taky Bello se rozhlíží, ale ten všechno zkazí. Právě kvůli němu se kočka schovává.
A tak ji objevím, až když zalévám večer maliny. V malinách jsou bezvadné schovávačky, neboť je z nich úplné křoví. Tam si totiž náš pes netroufne, protože bych ho hnala. Všechny by je polámal, on je takový hrom do police.
V nejhustším křoví si celé odpoledne lebedila kočka. Měla odtud krásný rozhled po celé zahradě, a nikým neviděna, viděla všechny a všechno. A co má obzvlášť ráda: když sedíme na zahradě a povídáme si. Připadá mi jako já, když jsem byla malá. Tehdy v pražských Nových Vysočanech se většina maminek a babiček z našeho dvoupatrového domu, říkalo se jim kloubáky (kloubové domy) večer sešla na klepadlech. Namísto aby se tam klepaly koberce, dost často se tam probíraly klepy. Ženské si povídaly, co se za celý den seběhlo, kdo s kým a proč a kde, a takové ty věci ze života. My děti seděly opodál, trochu jsme se postrkovaly a dělaly, že máme jinou zábavu, ale ve skutečnosti jsme napínaly uši a neušlo nám žádné slovo. Dodnes mám z těchhle podvečerních sedánek krásný pocit: takové pohlazení na duši. Tohle se prý už děje co vím jenom na Ukrajině. U nás si už na to nechceme nebo neumíme najít čas. Pak není divu, že blázince jsou stále přeplněné. Takže naše kočka ví, jak žít, a vždycky se nachomýtne k nějakému posezení.
Taky ví, co je dobré. Například dcera čistila filtr od rybiček. Dala do misky vodu, do ní ponořila filtr. Na druhý den tuto nádobu objevila kočka, když jako vždy putovala pokojem. No, ta byla nadšená! Takovou rybí polívku prý ještě v životě nejedla! Málem jsem ji musela odehnat, aby jí nebylo špatně.
Taky miluje na přední zahrádce letní podvečery. To sedává na sloupku, o který se opírá naše sakura. Vlastně, jakápak naše! Kočky sakura. Pravidelně si o ní brousí drápky, naštěstí sakuře to nijak neubližuje. Kočka se po ní trochu projde, a pak usedne na sloupek a vyhlíží lidi, co chodí po našem chodníku. Často koukám za oknem, zda jí nehrozí nějaké nebezpečí. Lidi jsou přece jen různí. Ale Viki se chová zcela nenápadně, neboť je na sloupku rozpláclá, a při své mourovaté postavičce, se v jeho kresbě docela ztrácí.
Nedávno mi jedna bývalá kolegyně donesla nějaké sazeničky do zahrádky, a zatímco jsme si nedaleko kočky povídaly o našich zahrádkách, objevila kolegyně Viki na sloupku. „Ty seš krásná!“ podivila se, vztáhla ruku a bleskurychle ji pohladila.
„Chchchchh....!“ vyprskla kočka, a málem si z toho vykloubila čelist. Kdepak, takhle ji přepadnout na jejím výsostně bezpečném místě! Hned se zvedla a hurá do koruny sakury. Má to holt dobře vymyšlené. Akorát jí to občas nevychází, neboť ze samého pozorování lidí začne klimbat a vzápětí usne.
Ačkoliv většina ptáků už dávno vyvedla svá mláďata, den co den jim drobím na parapet tvrdší rohlík. V zimě jsem k tomu přidávala semínka slunečnic, ale teď už je tohle jen na přilepšení. Ptáci, a to všechny možné druhy: červenky, sýkorky, holubi, hrdličky, dokonce i drozdi a ještě mnoho jiných přilétá na náš parapet a cpe se o stošest. Dvě hrdličky, které mají zřejmě teprve v téhle době mladé, jsou tam teď nejčastějšími hosty.
Musím zavřít okno a hnát kočku pryč, neboť když nemůže na parapet, tak alespoň pózuje za oknem před záclonou a občas na ně klape tlamou či zvedá po nich packu. Je jeden malý ptáček, řekla bych že je to odrostlý drozd, který tam neohroženě zobe dál. Je trochu rozčepýřený, ale nedá se zahnat. A nedávno jsem dokonce zažila, jak jeden statečný holub zahnal od svého hnízda v protější zahradě nenechavou straku. Dělala mu na hnízdo nálety, a on se rozčílil a hnal ji, jak bychom řekli svinským krokem. Na pomoc strace přilétl její partner, a ten holoubek, poloviční jako straky, ho také zahnal. A pak mi povídejte o hloupých a škodlivých holubech. Lecjaký člověk je na tom mnohem hůř.
Dcera tvrdí, že i ty ptáky jsem rozmazlila, že z nich dělám asociály a už se v přírodě neuživí. Ale kočka se rozhodla, že si z mé štědrosti udělá pěknou zábavu. Zatímco ptáci nahoře na parapetu zobou rohlíky, hromadu toho rozhází dolů na dvoreček, kde za křovím rododendronu číhá naše Viki, aby je trochu prohnala (pochybuju, že by je chtěla sežrat, to je jen lovecká vášeň a ne hlad).
Jen jsem to zjistila, hnala jsem ji přes celou zahradu. „Že se nestydíš, takhle je děsit! Tlustá nenažraná potvoro!“ Nadávala jsem a kočka uraženě odkvačila do sousedovic zahrady. Tam se moc pěkně vyjímá na jejich skalce. Ještěže je soused už v důchodu a většinu času tráví na chatě. Tak má kočka další zahradu k dispozici. A sousedů stará fenka, která už neslyší a nevidí, kočku nezažene, takže drzost naší Viki občas nezná mezí. Je jako kočičí puberťák, a to jí už bylo čtrnáct let!