První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

5. srpna 2012, Markéta Holečková

Aneb víte, že tento velký český malíř miloval kočky?
Na rohu Jilské ulice a Skořepky na Starém Městě pražském upoutá na první pohled svou výraznou sgrafitovou výzdobou dům číslo popisné 527/I. Tuto novorenesanční budovu postavil v roce 1889 významný český architekt Antonín Wiehl společně s kolegou Karlem Gemperlem v místech, kde stával starý, pozdně gotický obytný objekt (zvaný Bechyňovský), poprvé zmiňovaný již v první polovině 15. století. Hlavní černobílá sgrafita podle Alšových návrhů, umístěná ve dvou polích mezi okny třetího poschodí, ve skutečné velikosti zhotovil malíř Vojtěch Bartoněk. Představují výjevy ze středověké domácnosti a symbolizují Válku (vlevo) a Mír (vpravo). V tužkovém náčrtku ještě měly podnázvy Ve službě obce a Rodinné štěstí. V prvním se loučí rytíř, odcházející do války, se svou věrnou ženou. Levicí se opírá o štít, zatímco jeho panoš už netrpělivě třímá přilbici. Druhý obraz zachycuje rytíře v míru: v domácím šatě uprostřed rodiny, píšícího u pultu své paměti, zatímco manželka přede u kolovrátku a malá dceruška si hraje s kočičkou.

Škoda, že při generální rekonstrukci domu v roce 1992 byla sgrafita sice důkladně opravena, ale poněkud zkreslena, což zvláště vynikne na postavě dívenky chovající zvířátko. Kočička na jejím klíně se téměř ztrácí a nebýt ocásku, málem ji ani nerozeznáme! Aleš si ji přitom vybral záměrně, jako nejlepší symbol domácí pohody a štěstí, a nepochybně by ho velmi mrzelo, že nyní není na obraze dobře čitelná.
Kočky totiž odjakživa patřily v umělcově rodině k nejoblíbenějším domácím mazlíčkům, jak dokládají nejen paměti dcery Maryny, ale i vzpomínkové publikace jejího muže, Alšova zetě Emanuela Svobody, jenž mimo jiné napsal: „Českou kočku měl Aleš rád pro její chytrost, přítulnost a šelmovitost. Přirovnával ji vždy pro její pohyby a způsoby života k tygru. Všechny děti Alšovy vyrůstaly v přátelství s kočkou. Prvou měl Aleš již v mladé domácnosti své v Lázeňské ulici na Malé Straně. Dodavatelem koček Alšovi byl Arbes, který je choval a koťátka dával darem svým přátelům... Alšovic děti těšily se na kotě, a když došla zvěst, že si je mohou odnést, ze samé nedočkavosti již z rána spěchal Tomášek (Alšův syn, pozn. autorky) pro ně. Arbes často ještě v posteli prohlížel koťata a vybíral černého kocourka pro Alše. Ale dorostlí kocouři se doma nedrželi, a když přišlo Mikuláše, tajemně mizeli s ostatními černými kočkami v Praze, aby jejich černá kožešina strašila pražské děti v podobě čertů. A tak několik černých kocourů a koček Alšových zaplatilo svátek svého pána smrtí rukou neznámou.
Když Arbes opustil chov české kočky a choval kočky angorské, vychvaloval jejich krásu a ušlechtilost, Aleš zůstal při kočce české a haněl Arbesovi líné přistěhovalce z ciziny.“

Poslední a nejmilejší kočkou Alšových však byl Honza, kterého jako malé kotě dostali v roce 1901 darem od Tomáškova přítele Václava Náhlíčka, jehož otec měl zahradnictví U Apolináře. Právě tam byla milá šelmička odchycena a přenesena do vinohradského bytu, kde našla nový domov. „Ze šátku se na nás udiveně dívala veliká kukadla v bílém orámování. Koťátko mělo krásnou, moudrou hlavičku a srst jako zajíc. Byla to kočička, ale začali jsme jí říkat Honza, a podle původu Honza-Apolinářský,“ vypravuje Maryna. „Tatínek si Honzu zamiloval. A ten byl svému pánovi oddán a chodil pořád za ním po pokoji. Každý den dostával Honza za tři krejcary kousek syrového srdce, které mu naše maminka přinášívala z trhu, a on ji už u dveří očekával. Když vešla do bytu, běžel Honza už před ní do kuchyně, ocásek – tatínek říkával fangli – nahoru a čekal, až se srdíčko nakrájelo. Když se nasytil, lítal pak jako divoch z kuchyně do pokoje a tam přeběhl přes piano, které bylo od něho podrápané... Jednou spadl z třetího poschodí a zle to odnesl. Byl pohmožděný a pod kůží bylo možno nahmatat zlomenou nožku... Když se uzdravil, chodíval zas za svým pánem po pokojích a slabě napadal na nožku. Tatínek říkával: ,Heřman z Bubna byl udatný pán a za ním hrozné zvíře se vleče!‘... Bylo to rozkošné, milé a čistotné zvířátko, Nikdy nic neprovedl, jen jednou, když jsme měli právě novou zelenou plyšovou pohovku. Ale tatínek ho omluvil, že asi Honza myslil, že je to trávníček... Když tatínek ze žertu uhodil na stůl a zvolal: ,Johanes!‘, Honza hned přiletěl jako šipka a líbezně šťuchal hlavičkou pánovi do prsou...“.
Sám Aleš však oplácel věrnost svého domácího mazlíčka stejnou mincí, jak dokládá dojemné líčení malíře Karla Špilara: „Aleš přišel ke mně kdysi po ránu a na mou otázku, jak se vyspal, překvapil mne svou odpovědí: ,Honza dostal nápad uvelebiti se v noci na lože vedle mne a já, abych ho nevyrušil nebo snad nezalehl, ležel jsem tak nepohodlně, že se teď ráno z toho cítím celý rozlámaný!“
V sousedství vinohradského bytu bydlel sochař Čeněk Vosmík, jiný Alšův přítel a umělecký kolega. A Honza byl přistižen, jak se k němu tajně plíží oknem! Aby se těmto nevítaným kočičím návštěvám jednou provždy zabránilo, na okenní římsu připevnili důkladnou lepenkovou přepážku, ozdobenou nápisem: „Honzo, vchod se zapovídá!“ Kočička si z toho „vzala ponaučení“(přesněji: závora splnila svůj účel). Ovšem mnozí z nezasvěcených návštěvníků a četných obdivovatelů mistra Alše žasli nad prapodivným zákazem vstupu ve výši třetího patra!
Honza dokázal být i neobyčejně společenský: „Za návštěvy, byla-li některá židle u stolu volná, zasedal na ni a otáčel hlavou směrem k tomu, kdo právě hovořil. Choval se jako dobře vychovaný hostitel. Když jsme si opatřili novou visací petrolejovou lampu, Honza vylezl na stůl, v úžase se upřeně díval na tu nezvyklou nádheru, až si toho návštěva povšimla a zvolala: ,I bože, vy máte novou lampu!‘ Honza pak, uspokojen, že se mu to povedlo, odešel spát. I ve spánku byl neodolatelný, Ležel na pokrývce a z tlamičky mu visel jako malému čertíkovi jen červený jazýček. Když pocítil, že ho pozorujeme, natáhl všechny čtyři packy a předními si mazlivě křížem přikryl hlavičku.“
Honza později velmi těžce nesl smrt svého pána a u jeho lože pak dlouho vysedával a nedal se uchlácholit ani laskáním pozůstalých. Alšův zeť Emanuel Svoboda líčí, jak si jednou v pokoji nasadil na hlavu tchánovu typickou červenou čepičku, kterou rád nosíval – a ubohé zvířátko se k němu tryskem přihnalo z kuchyně v domnění, že jeho milovaný pán se přece jen vrátil! Když Honza poznal svůj omyl, zklamaně se zas odplížil do tmavého kouta a zdeptaně se tam schoulil.
Nejmilovanější kočička velkého malíře přežila o pouhé tři roky (nutno však dodat, že u Alšů strávila plných patnáct let, což je pro domácího mazlíčka pěkný věk!). „Chřadl a v novém bytě smíchovském jednou časně z rána v srpnu 1916 zmíral v Mánesově lenošce,“ zaznamenal Emanuel Svoboda. „Pohladila jej paní Alšová a polaskala slovy: ,Viď, Honzíčku, tobě je zle.‘ Obrátil na ni své smutné oči, a když odešla, slezl s lenošky a po zvířecím způsobu zhynul na zemi. Uložen byl s poctou v krabici zasypané letními květy, na níž napsáno: ,Náš malinkej Honzíček.‘

A jak už to bývá na světě, že smutné s veselím v jedno se snoubí, když byl nesen mrtvý přes Palackého most v krabici, chtěl jej akcizák (= tehdejší výběrčí tzv. potravní daně, pozn. autorky) zdaniti. Teprve po vysvětlení, oč se jedná, a s úsměvem nad nápisem nedělal překážky. Honza vložen byl pod keř v rodné džungli zahrady Apolinářské, kde nad ním šumí stromy věčnou píseň života o zrodu a zániku pro všechny živé tvory světa.“ Úryvek ze stejnojmenné kapitoly z nové knihy Ivany Mudrové Prahou s otevřenýma očima – IV.díl, možno objednat zde

Zpět