První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

28. července 2012, JiPle

Aby spanilé čtenářky (v jejichž existenci věřím) nebyly odrazeny či uraženy, a též s ohledem na případné útlocitné čtenáře, jsem váhal, jak toto psaní na podporu Světového dne kastrací (World Spay Day) nazvat. Protože však věřím v inteligenci oněch snad ne jen vysněných osob, trvám na názvu. S vírou, že bude jimi pochopeno.

V životě muže (zde mi nezbývá než tvrdit, že mluvím z vlastní zkušenosti) jsou chvíle, kdy jsou mu takzvané koule (v dnes globálním anglojazyce „balls“, čili nijak vulgární termín!) asi potřebné. Skrz mozek nebo žíly mu dodávají drajv a chuť a sílu zasnoubit se s příslušnicí opačného pohlaví a počít pak v jejím těle nový život.. Za příznivých okolností pak přivést na svět takzvaného potomka. Toho či onu, kteří budou „potom“. Tj. i v době, kdy výchozí počínající („rodiče“) již naživu nebudou (umřou). Máme to asi nějak zakódováno. V době dospívání mi bylo v jednu chvíli skrz mé tělo řečeno pregnantně: „Jsi muž I konej příslušně.“ I byl jsem tak poté, a příslušně, náležitě a vůbec všelijak konal. Mozek snad byl do těch her zatažen, ale jinak bylo mé volní rozhodování silně ovlivněno právě oněmi „koulemi“. Kdo tehdy byl vládcem mého já, těžko dnes s odstupem bezmála čtyř dekád rozhodnout. Rozum se od těch let distancuje, prevít….

V roce 2002 jsem bydlel v prvním suterénu (s výhledem na stromy ve vnitrobloku i na nebe; každý den v 6 večer bylo z nedalekého náměstí slyšet ZVONY) ) v ulici Minská ve Vršovicích. Bylo krátce po pražské Vodě 2002. V době, kdy i my lidé jsme se dostávali na potřebná místa jen ve stresu z všudypřítomných následků povodně, šli jsme s Janou na chvíli do hospody poblíž Minské. Přesně 12. září, na dvůr jednoho vnitrobloku, ohraničeného ze severu ulicí Moskevská.

Nemohli jsme si nevšimnout spousty koček odevšud se v tom vnitrodvoru vynořujících a kdovíodkud se tam vyskytnuvších. Následek Vody? Odkud se tam seběhli? Jak se tam vzala ta spousta?

Seděli jsme v zářijovém klidném odpoledni pohodlně na dřevěných lavicích, rozprávěli a něco pili. Kolem nás se hemžily kočky… Jedna z nich k nám přišla. Byl to očividně kocour a tak se nám také představil: „Dobrý den, promiňte, že vás obtěžuju. Jsem Kocour a chci se optat, zda bych nemohl být s vámi. Nevím, kde jsem se tady na těch dvorcích vzal. Prostě jsem utíkal před vodou a v hlavě měl zmatek. Teď je nás tady běženců hrozně moc a někteří lidé nám sice dávají jídlo, ale to – jak sami uznáte – není trvalé řešení. Takže hledám domov. Bohužel se nemohu vykázat „strukturovaným životopisem“, ale jsem hodnej – fakt! Tak co vy na to?“ A měl se k nám.

S Janou srozuměni vmžiku: jasná věc! Koneckonců bydlím cca 100 metrů odtud. Zbývalo pronést Kocoura lokálem. Asi jsme nechtěli vyvolávat žádné reakce. Jana ho strčila pod své pepita sako, prošli jsme hospodou, a zatímco já u baru zaplatil účet, Jana s Kocourem už byli na ulici. Byl opravdu hodný – ani nedutal.
Donesli jsme ho do Minské a Kocour se začal rozkoukávat v mém příbytku. Co ale dál s ním? Po několika dnech jsem ho odnesl k veterináři. Ne že by byl nemocný, spíš jsem jen tak chtěl vědět, co si s tím kocourem počít. Byl velký, nic jsem o něm nevěděl … pamatuju si, jak těžký byl v té kočkobedničce, šlo se z Minské hodně dlouho do kopce, směrem do centra …
Zvěrolékař mi řekl: že je to „briťák“ (slyšel jsem tehdy ten termín poprvé v životě), že váží přes čtyři kila, a že mu je pravděpodobně něco přes rok. A dal mi na zvážení jeho kastraci. Řekl to jasně.
Mě to ale jasné nebylo. Zhrozil jsem se. Proboha proč? Proč bych toho krásnýho kocoura měl nechat dát vykleštit? To je jako kdyby mi ufik „koule“ … Ne, nechápal jsem to a furt si to převrtával v hlavě. Nicméně Kocour byl nadále svobodný nijak omezovaný pán. Takovej freiherr (frajer), prostě. Několik měsíců z mého příbytku odcházel a do něj se vracel po libosti, trvale otevřeným (zamřížovaným) oknem. Někdy na noc přišel, jindy až druhý den, ale činil to s takovou víceméně pravidelností, že jsem o něj neměl obavy. A jeho kastraci odkládal na neurčito … Vždyť jsme svobodní pánové, tak sakra proč…
Pozdě bycha! V únoru 2003 se Kocour doma neobjevil tři dny a venku byla dost zima. Marně jsem do tmy i za světla volal po dvorcích „Kocoure!!!“ A měl přitom pořád otevřené okno, aby měl cestu zpátky.
Za jednoho mrazivého rána jsem už vyplašen z jeho zmizení obešel celý lichoběžníkový blok ohraničený ulicemi Minská, Vršovická a Moskevská (respektive Čechovo náměstí) a na všechny dveře domů jsem vylepil doma na tiskárně vyrobené cedulky ZTRATIL SE KOCOUR s přesným jeho popisem a mou adresou a telefonním číslem. Udělal jsem asi další chybu: neuvedl jsem odměnu tomu, kdo ho najde. Kolik bych tehdy byl ochoten zaplatit? Nebyl jsem bohatý ani chudý, ale 2 tisíce bych unesl. Jo, jaká je cena jednoho Kocoura …

Už po pár hodinách byla většina mých cedulek z domovních dveří strhána …Ozvala se jen jedna paní bydlící na Čechově náměstí, ale kočka, kterou vídávala z okna, neodpovídala mému popisu.
Už jsem ho nikdy neviděl. Třeba měl štěstí a chytil se u jiných lidí, ale spíš asi ne.
Promiň, Kocoure. Nechtěl jsem krátit tvé svobody, a nejspíš ti tak zkrátil život.
Pokud bude příští život nebo nebe (v obojí žel nevěřím ani zbla), tak mi to můžeš, Kocoure, oplatit. Ale třeba nebudeš mstivej za moji blbost, a pokud se potkáme, možná na mě sáhneš svou hedvábnou tlapou, tiše mňoukneš a řekneš „Já vim, Jirko, že je ti to líto“.
Pak zas půjdeš svou cestou a tam na horizontu, na čáře dotyku krajiny s nebem, se otočíš, zamáváš mi a řekneš „Tak pa.“
Viď, Kocoure? Viď, Jirko?
No kéž by.

Praha-Libeň, 28. února 2012 - (JiPle)

Motto ke Světovému dni kastrací: „Na počátku jakéhokoli poznání nemůže nebýt pochybnost. Po ní však musí následovat skutek. Jinak (kocour) utek a dál jen smutek“. Gio de Castro

Světový den kastrací

Zpět