Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Vánoce – to je fuška!
25. prosince 2005, Jana Petrželková
Prosinec ubíhal a kocouři nebyli moc spokojení. Nelibě nesli např. úklid – považovali to za vytrhování z jejich navyklého pořádku a vrcholem drzosti lidí podle nich bylo, když jsem si dovolila je při mytí oken uvěznit v druhé půlce bytu, ačkoliv vím, jak rádi vysedávají na oknech a koukají na ulici. Kromě toho na ně nikdo neměl příliš času a tak se kluci kocouří snažili zabavit sami jak to jen šlo. Občas také postávali nebo poposedávali před televizí a koukali na hejbací obrázky – snad proto je příliš nezajímaly debaty a dávali přednost pořadům o zvířatech, filmům pro pamětníky a pohádkám. K nejoblíbenějším patřil seriál o surikati a bylo k popukání vidět, jak na jedné straně panáčkují surikati a na druhé straně kocouři. Jednou zas kocouři „koukali“ na televizi a pak se oba přiloudali za mnou do kuchyně. „Dupni“ žádal Matěj. „A otevři dveře“ doplňoval Čára. Koukala jsem na ně udiveně. „V televizi říkali, že už jsou vánoce za dveřmi a že tady budou co by dup“ hlásili mňoukáčkové a zírali na mě s nadějí. Nedalo se nic dělat, musela jsem je zklamat. „To se kluci jen tak říká, jako že vánoce už budou opravdu brzy. Nebojte, už to uteče, dočkáte se“. A pak jsem se zase dala do další práce a dalšího tvoření cukroví a to všechno s kocoury v patách. Mumlala jsem si polohlasně recepty a rozpisy a názvy čistících prostředků a seznamy nákupů a vůbec všechno a kocouři se snažili pochytit cože je to za zaklínadla a byli z toho zase celí vedle.
„Kluci, Lukáš už je velikej a tak k nám letos nepřišel Mikuláš a nepřinesl nám kolekce na stromeček, musíme si udělat něco sami“ oznámila jsem dva dny před Štědrým dnem a snesla do kuchyně všechno na výrobu domácí čokolády. Kluci vážně usedli na linku, protože jsou zvědaví a všechno je zajímá a Čára ještě navíc doufá, že půjde něco zbaštit. Tentokrát ale krčil nos a bylo vidět, že si myslí, že z nechutného tuku a hořkého kakaa těžko půjde vyrobit něco k jídlu, natož aby to bylo mňam. Matěj neříkal nic a jen se zvědavě koukal a tak jsem se pustila do míchání čokolády v hrnci a aby nám čas lépe ubíhal, začala jsem klukům zpívat koledy. I když zpívat moc neumím, přesto to kocouři mají dost rádi a tak i tentokrát zbystřili sluch a začali poposedávat. Jemné nápěvy koled se jim evidentně líbily a když jsem pak ještě začala do textu vsouvat jejich jména, např. „Čárlíčku, panáčku, já tě budu kolébati“ nebo „já ti nesu veselého kocourka ze stáda svého, k tomu Matějíčka by zahřál tvá líčka“, neznala jejich radost mezí a poskakovali po kuchyňské lince a Matěj, známý bručoun, se tvářil přívětivě, zatímco Čára předváděl v rozrušení mléčný krok a občas některý z nich mňouknul, jako by se ke zpěvu přidával. Než jsem přezpívala pár koled a kocouři se vyradovali, byla čokoláda uvařená a nalitá do malilinkatých papírových košíčků.. Hezké, ale chtělo by to něčím nazdobit, konstatovala jsem a přemýšlela, co jsem ještě nepoužila a pak šla a vyndala několik krabiček lentilek. „Jé, puntíky v krabičce“ radovali se kocouřiska a hned si začali lentilky po lince posílat sem tam, Matěj přihrál Čárovi červenou a ten mu vrátil zelenou a za ní letěla žlutá a oranžovou jsem chytla už jak padala na zem……“‘Žádná pinkaná, jídlo není na hraní“ zasáhla jsem a opět jim zkazila radost a shrábla jsem lentilky do hrsti a začala je sázet na čokoládu do košíčků. Jenže lentilky mi v ruce tály a začaly mi barvit ruku na duhovo a tak jsem je honem vysypala do kapsy od zástěry – a v zápětí se lekla, protože jsem v té kapse už měla drobné, které mi vrátil syn z nákupu. „Tak to vidíte, kluci, co kvůli vašim hrátkám vyvádím“ lamentovala jsem, ale pak jsem se rozhodla, že co oko nevidí srdce nebolí a pokračovala v sázení lentilek, rovnou z kapsy do košíčků s čokoládou. Spěchala jsem, čokoláda tuhla a tak jsem to sázela šup šup jak brambory na řádek a najednou ouvej – v čokoládě se ocitla desetikoruna a zmizela ke dnu. Tak a je to, koukali jsme všichni tři udiveně na ten košíček a já tam pak vložila ještě lentilku a dodělala jsem i ty ostatní. „To bude vánoční prémie pro někoho, asi jako štěstí na pouti“ říkala jsem klukům a šla jsem si na chvíli sednout. Když jsem za 10 minut přišla, kocouři pořád ještě pořád seděli na lince a očuchávali čokoládu. „Jedete dolů, vždyť z toho uděláte chlupatou čokoládu“ vyháněla jsem je a pak jsem strnula: v části košíčků lentilka byla, v části ne. „Čáryfuku, žes to sežral?!“ obvinila jsem toho kocourka který je do hněda. Tvářil se uraženě a snažil se vznešeně odejít, ale čokoláda až za ušima ho usvědčila. 
23. prosince bývá u nás zvykem zdobit stromeček. Za odborné asistence obou kocourů jsme se synem vyndali ze spíže krabice koulí a dalších ozdob a Lukáš se pak chystal stromeček dát do stojanu a ozdobit, zatímco já jsem šla vyrábět bramborový salát. Nepracovalo se mi nejlépe – pořád mě rušily výkřiky a dupání a sakrování, ale raději jsem dělala, že ani nejsem zvědavá a že vlastně vůbec nic neslyším. Za hodinu přišel syn: „zdobení stromečku v téhle rodině je práce pro vraha, vyhlašuji generální stávku“ a odmítl stromeček dále nejen zdobit, ale i vůbec stavět do stojanu. Měl pravdu. Kocouři se radovali z toho, že nám v obýváku asi poroste les, byť umělý a předháněli se, kdo vyleze na stromeček dříve a kdo výš a kdo si najde lepší místečko ve větvích a popřípadě se o něj servali přímo na místě a stromeček se jen otřásal v základech a padal a rozkládal se zase na části a větve se znova skládaly a když se neprali na stromečku, tak se zase tahali o řetězy nebo si nutně museli sednout do krabice ke skleněným koulím …nedalo se nic dělat, uložili jsme zase všechno zpátky do krabic a kocourům vyhrožovali „jestli budete zlobit, vánoce nepřijdou a když nebudeme mít stromeček, tak ani pod ním nebudete mít žádné dárky“. Kocouři se asi lekli, protože se z nich obratem stali andílci. 24. prosince mě Čára skočil hned brzy ráno do postele, jako by nemohl dospat. „Dělej, dneska jsou vánoce“ mňoukal mi do polštáře, kterým jsem si zakryla hlavu a Matěj mi pro změnu rajtoval po zádech. Pak oba utíkali do kuchyně a v očekávání snídaně se usadili u svých misek. „Kdepak chlapečkové, dneska žádná snídaně, žádný oběd, to byste neviděli zlaté prasátko“ upozornila jsem je a kocouři strnuli. Takhle si teda ty vánoce nepředstavovali! Obětovat snídani na kterou se těšili už kolik hodin kvůli nějakému prasátku, které navíc ani neznají?! No fuj! Nakonec se mi jich zželelo a tak každý dostal aspoň hrst suchého krmení a aby si nepřipadli jak vězni o chlebu a vodě, pustila jsem jim k tomu koledy. Kocouři žvýkali do rytmu a když dožvýkali, tak ještě chvíli otáleli v kuchyni, jestli si to s tím krmením přece jenom nerozmyslím, ale když viděli, že moje rozhodnutí je pevné, tak se tradičně krátce servali a pak už se chovali jako slušně vychovaní mladí muži. Doprovázeli mě po bytě a pozorně sledovali, jak dělám vánoční výzdobu. Očichali a důkladně prozkoumali každou větvičku, každou skleněnou kouličku, každou ozdobičku a každou mašli, kterou jsem vzala do ruky. Dlouze přemítali nad jmelím, jestli ho mají nebo nemají sežrat, ale pak se rozhodli, že mi nebudou kazit radost. Nakonec došlo i na zdobení stromečku. Kocouři seděli způsobně na stole či na křeslech a napjatě sledovali, co děláme. A když jsme pod stromeček snesli ještě i dárky, byli z toho úplně v úžasu a stromeček obcházeli v uctivé vzdálenosti.
Nastal večer, přišli hosté, rodina se oblékla do svátečního a v celém bytě voněly vánoce. Kocouři udiveně zírali na spoustu svíček, které jsem rozestavěla kde se dalo a pod nos jim voněl smažený kapr. „Já už to nevydržím“ hlásal věčně hladový Čárlí „kde je to zlaté prase, sním ho na raz dva, jaký mám hlad“ a rozhlížel se všude kolem. „Už nic nemusíš Čárlíčku držet, už vyšla první hvězda a tak už můžeme jíst“ řekla jsem mu a pak jsem kocourům nadala do jejich mističek štědrou porci a dala jim ty mističky k nám do obýváku a tak jsme všichni najednou společně svátečně jedli. Po večeři jsme rozsvítili stromeček. Kocourům málem vypadly oči z důlků, jak se divili. Seděli před stromečkem a Matěj zas klonil hlavu na stranu a pak Čára natáhl tlapičku a opatrně se dotknul jedné zlaté koule a ta se rozhoupala a blýskala se a pak se osmělil také Matěj a také se opatrně dotkl….a pak se rozdávali dárky a kocouři lítali jak zběsilí a skákali po šustících papírech a po mašličkách a byli šťastní jak blechy. A ještě sťastnější byli, když Lukáš vybalil i jejich dárky a honili se za novým míčkem ze kterého padaly kočičí bonbony a když mohli zadávit nové plyšové myši. A kromě myší a balónků dostali ještě kočičí kapsičky plné dobrého masíčka. „Já si ty svoje kapsičky sním hned“ rozhodl se Čárlí a začal se do nich dobývat. A pak si kluci znavení lehli bok po boku pod stromeček a byli tam jak malí ježíškové. „Já mám vánoce rád“ mňouknul Matěj a pak už oba usnuli.
P.S. Přes noc klukům otrnulo a stala se z nich bez dozoru demoliční četa. Ve větvích stromečku jsou vyležená dvě hnízda, koule jsem ráno sbírala nejen po obýváku, ale i po kuchyni, koupelně a předsíni. Kam zmizela zlatá hvězda ze špičky je záhada. Jeden řetěz jsem sundala ze skříně a jak se tam mohl dostat opravdu netuším, ale za to vím naprosto přesně, kdo vybalil ze střapatého červeného papíru všechny salonky. Jediný kdo k tomu nic neříká, jsou ti kluci kočičí. Ještě teď, skoro v poledne spí jak dudci. Asi měli v noci moc práce. Inu vánoce, ty dají zabrat!