První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

15. července 2012, Eva Beranová

Dárek od zvířátek k narozeninám
V neděli ráno si babička Horáčková přivstala, aby stihla nakrájet dort, narovnat na tácky linecké koláčky, namazat jednohubky, úhledně naskládat na velké tácy chlebíčky. Sekanou upekla už předevčírem, vepřové včera, dneska musí do oběda stihnout uvařit zelí a bramborové knedlíky.
Vyšla na dvorek, aby se poohlédla po Báře, Jezině a Snížkovi. Ani jeden z nich nespal doma, kde měli v předsíňce pelíšky. Všichni tři v noci odešli ven sklápěcími dvířky, pro ně zvlášť udělanými.
Co to? Na prahu zvířátka nesedí…kdepak asi jsou? Támhle! Co tam dělají?!
Bára a Snížek sedí u polštáře, bůhví, jak se ten polštář dostal ven, a na něm leží Jezina…a…a…to není možné! Jezina zahřívá nějaké šedočerné kotě! Kotě vypadá tak na stáří mezi třemi a čtyřmi měsíci…Jezina žádná koťata na jaře přece neměla…Kde se tu takové kotě vzalo!?
„Jezino!? zvolala babička Horáčková, „Tys někomu sebrala kotě?“
Jezina mlčela. Nebyla to mluvící kočka.

Jako na zavolanou se za vrátky objevil Škubíno. Přehoupl se přes plot a řekl:
„Dobrý den. Všechno nejlepší k narozeninám. Kotě je dárek. Jmenuje se Ćmoudík.“
„Škubíno, aspoň ty mi řekni, kdo sem to kotě dal. A za přání děkuji..“
„Kotě vyhodil zlý člověk z auta…“ řekl stručně Škubíno.
„Kde?“ zeptala se babička.
„Tady někde,“ zalhal Škubíno, protože by to jinak bylo dlouhé vysvětlování a Škubíno lidem nerad něco zdlouhavě vysvětloval. Lidé měli rozhodně větší slovní zásobu než měl on a byli většinou hrozně zvědaví.
„Neboj se,“ zamňoukl ještě Čmoudíkovi do ucha. Spokojeně sledoval, jak babička Horáčková bere vyděšené kotě do náruče a říká mu:

„Ty můj malý drobečku, přece tě tu nenechám umřít hlady…a zůstaneš u nás, jsi můj dárek od zvířátek k narozeninám…“
A zvířátka šla jako procesí za ní do chaloupky. Pustila je pouze do předsíňky, protože v kuchyni i v pokoji měla na bílých ubrusech přichystané pohoštění pro gratulanty.
Báře nasypala psí granule, kočkám kočičí a Čmoudíkovi nalila smetanu. „Lízej,“ přikázal mu Škubíno a popostrčil Čmoudíka k talířku. Ten jen nedůvěřivě očichával nezvyklou pochoutku. Škubíno byl kocour činu. Když se babička Horáčková nedívala, uštědřil Čmoudíkovi kočičí štulec, až vykvíkl a namočil si nosánek do smetany. Olízl se – a najednou se pustil s chutí do jídla. Babička Horáčková uslyšela jeho kvíknutí a ohlédla se:
„Snad ti neubližují, drobečku,“ řekla, přestože jí bylo jasné, že Čmoudík neodpoví, není to mluvící kocourek. To jen Hromkovi a Hermína Procházková měli štěstí na mluvící kočky…

Po jídle se Čmoudíka ujala znovu nevypočitatelná Jezina. Čistila mu jazýčkem nosánek a „česala“ mu hlavičku. Škubíno zaujal strategické místo na hranici dříví, aby měl přehled. Viděl odtud i za vrbičky, kde se krčil kocour Kámoš a zevloval pes Jedák. Čekali. Neomylně cítili, že hostům leccos od úst spadne.
Pozvaní hosté se scházeli před polednem. Přinášeli kytice, bonboniéry, balíčky kávy, lahvinky, pleťové krémy, spreje a mnohé zbytečnosti, kterých se doma potřebovali zbavit, jako vázičky, nevkusné sošky, obrázky krajinek od trhovců, umělohmotné talířky, křiklavé prostírání. Madam Spazier, neboli Hermína Procházková, darovala desku s operními áriemi, přestože babička Horáčková neměla gramofon. Starý Václavík přinesl zaprášený samorost, který mu stejně padal doma na hlavu.
Hermína Procházková všem ochotně zazpívala a nehodlala tak brzy zmlknout. Proto jí neustále nabízeli něco k zakousnutí, aby nemohla zpívat.

Zvířátka čekala na dvoře nebo v sadě a Kámoš s Jedákem za vrbičkami. Rozjařená babička Horáčková, s ruměnými tvářemi a v bílé zástěrce, každou chvilku vybíhala a nosila jim zbytky. Co nechutnalo kočkám, přebrala Bára a co nechtěla, schlamstl Jedák, který fungoval jako spolehlivý odpadkový koš. Všechno v něm zmizelo.
Z oslavy narozenin se nejdříve odporoučeli Svitáčkovi, protože Alenka a Katka musely brzy jít spát. Alenka chodila do 1. třídy, Katka do třetí. Páťák Marek musel s nimi, i když protestoval. Nebylo mu to nic platné, pan Svitáček byl neúprosný. Doma je čekala zavřená Duňaša, venku kočka Vendula, která „trhala partu“, nezúčastňovala se večerních hovorů zvířátek na dvorku babičky Horáčkové. Dále je čekalo morče Pískátko, štěně Valda, černé prasátko Pošmura, koza, na jejímž jméně se Svitáčkovi neshodli, pro děti to byla Bělka, pro pana Svitáčka Trdlo a pro paní Svitáčkovou, která ji dojila, to byla „ta můra rohatá“. Nesmíme také zapomenout na Svitáčkovy slepice a králíky. Bylo tedy dost důvodů, aby odešli jako první.
Za nimi odešli Hromkovi. Monča nesla v náručí brblající Adélku, která tu chtěla spát. Burešovi se ještě zdrželi, protože tetička Hermína Procházková začala vzpomínat na svou minulost operní pěvkyně a byla k nezastavení. Burešovým bylo trapné ji nechat „na krku“ babičce Horáčkové, tak seděli dál. I starý Václavík se zdržel, měl slíbenou „vejslužku“, když žije tak sám. Znamenalo to, že si ponese domů pár balíčků nesnědených dobrot. Chtivě sledoval zbylé chlebíčky, plátky sekané a linecké koláčky. Byl rád, že Burešovi si už jídlo nepřidávají. Seděli jako na trní, Pepík se nudil a Hermína Procházková byla v duchu jinde, ve „svém světě“, ve světě opery. Starý Václavík tedy mlčel a zasněně hleděl na zbývající jídlo. Něco takového jedl naposled za života nebožky ženy. Po její smrti přešel na konzervy, uzeniny a polévky ze sáčku.
Hermína Procházková si nalila víno, zhluboka se napila a chystala se zazpívat. Přítomní ji bezmocně sledovali, neschopni jí to rozmluvit. Škubíno seděl na okně. Věděl, co na jeho paničku zabere. Hermína se nadechla a spustila. Škubíno na okně se vřískavě přidal. Pak nasadil své oblíbené.
„Madam Spazier ví, kde je la Scala,
chtěla tam zpívat, ale moc mlaskala!
Mňauuu, mňauuu, tralala!“
„I ty jeden uličníku!“ zvolala Hermína Procházková. „Kde mám tu měchačku?!“ Rozhlédla se a uvědomila si, že svou malou měchačku na jíšku má doma.
„Počkej, až tě chytím!“ láteřila a vyběhla ze dveří. Škubíno na ni ještě udělal „dlouhej nos“ a upaloval ke zděné chatce v zahradě Burešových. Hermína Procházková za ním. V závěsu běželi Burešovi a nakonec Pepík, který nesl pro tetu také malou „vejslužku“.
„Tak to abych se teda jako taky zvedal, že jo,“ prohlásil konečně starý Václavík.
„Nemusíte pospíchat, sousede,“ řekla ze zdvořilosti babička Horáčková a chystala mu balíčky. V duchu byla ráda, že už taky půjde. Jeho parádní oblek slabě páchl naftalínem a zatuchlinou staré nevětrané skříně.
Václavík naskládal balíčky do igelitky, když se babička Horáčková nedívala, dopil bleskurychle nedopité skleničky, do úst si nacpal zbytek sekané z jednoho talíře, zahuhlal něco jako „na shledanou“ a vrávoravě odcházel ke své chaloupce, podobné šedivé houbě – prašivce, milosrdně obklopené šťavnatou květnovou zelení. Kocour Kámoš se přejedl a odpočíval u vrbiček. I pes Jedák měl břicho vyduté jako plnou nákupní tašku. Však tam toho dneska naskládal!

Z pohledu lidí i zvířátek se narozeniny babičky Horáčkové vydařily. Hlavně, že Čmoudík našel domov. Konec.

Evičko moc děkujeme. Nikdy na Tebe nezapomeneme. Věříme, že jsi tam někde, za Duhovým mostem, našla klid, mír, krásnou přírodu a dobrou společnost svých dávno zemřelých blízkých i kočiček.
S láskou vzpomínáme

Celý rukopis zde
Také napsala
Já, Žofie Karbanátková –1 až 23
Zvířátka z naší ulice – 1 až 18

Zpět